ECLI:CZ:US:2004:1.US.455.04
sp. zn. I. ÚS 455/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. září 2004 soudcem zpravodajem, JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. H., zastoupeného J. R., proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 466/94 a v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 132/98, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Faxovým podáním ze dne 27. 7. 2004, resp. doplněným ve lhůtě dle §42 odst. 3 o. s. ř. (ve spojení s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem potvrdil, že postupem obecných soudů (Okresního soudu v Sokolově, Okresního soudu v Karlových Varech) byl porušen čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále aby mu Ústavní soud přiznal přiměřené zadostiučinění.
Jelikož stěžovatel nebyl právně zastoupen a jeho podání bylo postiženo dalšími formálními vadami, vyzval jej Ústavní soud přípisem ze dne 5. 8. 2004 k odstranění všech vad podání ve lhůtě 10 dnů od doručení výzvy. Dne 24. 8. 2004 byla Ústavnímu soudu doručena žádost stěžovatele o prodloužení lhůty k odstranění vad, které bylo přípisem ze dne 25. 8. 2004 vyhověno a lhůta k odstranění vad prodloužena do 17. 9. 2004. V této lhůtě byly vady odstraněny, přičemž stěžovatel své podání doplnil zcela novým zněním ústavní stížnosti.
Z doplněné ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojí proti průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 12 C 466/94 a v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 13 C 132/98. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem těchto obecných soudů bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů garantovaných ustanovením čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nově tedy navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem rozhodl, že délkou trvání soudního sporu v jeho věci porušily výše citované obecné soudy jeho právo na projednání a rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Ústavní soud po prostudování obsahu nového podání a předložených rozhodnutí obecných soudů zjistil následující skutečnosti.
Žalobou ze dne 28. 11. 1994 se stěžovatel u Okresního soudu v Sokolově domáhal zaplacení částky 372.500, - Kč. V průběhu řízení však svůj požadavek snížil, návrh na zahájení řízení vzal částečně zpět a domáhal se zaplacení částky 111.000,- Kč. Rozsudkem ve věci ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. 12 C 466/94, byl návrh na uložení povinnosti žalovaným zaplatit 111.000,- Kč zamítnut (výrok I). Dále bylo řízení ve výši rozdílů mezi původně uplatněnou částkou 372.500,- Kč a částkou 111.000,- Kč zastaveno (výrok II) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 7. 1997, sp. zn. 14 Co 469/97, byl tento rozsudek soudu nalézacího zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 1998, sp. zn. 14 Nc 2/98, byli ve výroku uvedení soudci Okresního soudu v Sokolově vyloučeni z projednávání a rozhodování věci stěžovatele a další projednání této věci bylo přikázáno Okresnímu soudu v Karlových Varech.
Rozsudkem ve věci samé ze dne 23. 10. 2002, č. j. 13 C 132/98 - 257, rozhodl Okresní soud v Karlových Varech tak, že první žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 20.000,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 18. 12. 1994 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žaloba o zaplacení částky 20.000,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 40.000,- Kč od 30. 9. 1993 do 17. 12. 1994 a s 1% úrokem z prodlení z částky 20.000,- Kč od 18. 12. 1994 do zaplacení proti prvnímu žalovanému byla zamítnuta (výrok II). Dále bylo rozhodnuto, že první žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli částku 1.742,- Kč se 17% úrokem z prodlení z částky 301.750,- Kč od 18. 12. 1994 do 18. 6. 1995 a se 17% úrokem z prodlení z částky 1.742,- Kč od 19. 6. 1995 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III). Ve výrocích IV a V byly zamítnuty jednak žaloba proti prvnímu žalovanému o zaplacení částky 758,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 302.500,- Kč od 31. 10. 1993 do 17. 12. 1994, s 1% úrokem z prodlení z částky 750,- Kč od 18. 12. 1994 do 18. 6. 1995 a s 1% úrokem z prodlení z částky 758,- Kč od 19. 6. 1995 do zaplacení a dále i žaloba proti druhé žalované o zaplacení částky 2.500,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 302.500,- Kč od 31. 10. 1993 do 18. 6. 1995 a s 18% úrokem z prodlení z částky 2.500,- Kč od 31. 10. 1993. Dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok VI a VII).
K odvolání stěžovatele i prvního žalovaného rozhodl Krajský soud v Plzni svým rozsudkem ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 14 Co 98/2003 tak, že výše citovaný rozsudek soudu nalézacího ve výrocích I, III, IV, V a VII potvrdil. Ve výroku II rozsudek soudu I stupně v napadené části týkající se úroků z prodlení změnil tak, že první žalovaný je povinen zaplatit stěžovateli 17% úrok z prodlení z částky 20.000,- Kč od 18. 12. 1994 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a ve zbývajícím byla žaloba na zaplacení úroků zamítnuta. Dále byl změněn výrok VI tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů před soudem prvního stupně a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve výroku II, v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 20.000,- Kč, zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu nebylo dovolání přípustné, řízení tedy skončilo ke dni 22. 4. 2004, což stěžovatel ve svém podání uvádí.
Vzhledem k výše uvedenému je zcela zjevné, že v daném případě nelze požadovat po Ústavním soudu vyslovení průtahů v řízení před obecnými soudy. Namítanými průtahy v řízení se totiž Ústavní soud může zabývat pouze tehdy, je-li řízení stále otevřené, tj. není pravomocně ukončené. Ústavní soud totiž zasahuje v otázce průtahů do řízení právě tehdy, mají-li tyto průtahy za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. O takové porušení ovšem nemůže jít ve chvíli, kdy je řízení pravomocně ukončeno. Ústavní stížnost stěžovatele nesměřuje proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci a je-li stěžovatelem žádáno, aby Ústavní soud za této situace zasáhl, byl by takový zásah nesmyslný a ve svém důsledku zjevně nadbytečný, neboť v době rozhodování Ústavního soudu již k tvrzeným průtahům evidentně nedochází a docházet nemůže (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 235/02). Nelze tedy souhlasit s namítaným tvrzením stěžovatele o průtazích v řízení před obecnými soudy, resp. s tvrzením o zásahu do jeho základních práv garantovaných čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Soudci zpravodaji proto nezbylo než návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout dle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj