ECLI:CZ:US:2004:1.US.46.03
sp. zn. I. ÚS 46/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného JUDr. Š. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 11 To 38/01, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 1 T 17/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") uznal Z. K. (dále jen "stěžovatel") vinným pokusem trestného činu obecného ohrožení podle §8 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") k §179 odst. 1 TrZ spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří let a zabrání 1 kusu ženijní zápalnice. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví uvedeným citovaným rozsudkem ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 11 To 38/01, zrušil v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a nově rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinným trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1, 2 písm. c) TrZ, uložil mu nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců a rozhodl o zabrání 1 kusu ženijní zápalnice.
Obecné soudy vyšly ze zjištění, že obviněný S. Š. a stěžovatel, po vzájemné dohodě o založení požáru v Berouně, v ulici Fibichova, chtěli živelným a neovladatelným požárem zničit cizí majetek v prodejní ceně nejméně 2 490 000,-- Kč. Způsobením požáru měli v úmyslu zničit dům čp. 513, montovanou halu užívanou jako prodejnu nábytku a bytových doplňků, vše v prodejní hodnotě 4 000 000,-- Kč. V rámci společné dohody S. Š. nakoupil a přivezl do objektu v barelech a kanystrech cca 195 litrů nafty a 100 litrů benzínu ke způsobení a rozvinutí požáru. Na místě samém seznámil stěžovatele se situováním, zařízením přízemí domu, montované haly, předal mu klíče od objektů a slíbil zaplacení provize. Termín požáru dohodli na den 16. 2. 1997. V důsledku součinnosti obou obžalovaných (S. Š. a stěžovatele) byl v montované hale v ranních hodinách dne 16. 2. 1997, přesně nezjištěným pachatelem (pachateli) založen oheň, kterým obžalovaní vydali cizí majetek nebezpečí škody převyšující 750 000,-- Kč. V domě čp. 513 požár nevznikl, neboť chyběly specifické podmínky, aby iniciační plamen ženijní zápalnice jednak zapálil rozlitou naftu, jednak inicioval hoření benzínu, když nezjištěný pachatel (pachatelé) položil ženijní zápalnici a vedl ji v délce asi 8 m chodbou po podlaze s rozlitou naftou a vsunul do benzínu (9,5 l) v plastovém desetilitrovém kanystru, postaveném v dílně na podlaze polité naftou. K podpoře a rozšíření požáru v domě byly polity stěny nezjištěnou hořlavinou, nastražen plechový kanystr (s 2,8 l nafty), tři plastové barely se zbytky nafty, plastový kanystr s cca 5 l benzínu, dva kusy malých propanbutanových lahví a polity naftou podlahy, zařízení většiny místností domu. Poté, co předchozí požár dům čp. 513 nezničil, obžalovaný S. Š. ve stejném úmyslu opakovaně souhlasil se zničením tohoto domu dalším požárem dohodnutým způsobem a v dohodnutém termínu umožnil přístup do domu. Přesně nezjištěný pachatel (pachatelé) dne 19. 2. 1997 založil v dílně ohnisko požáru a k podpoře rozšíření požáru jednak rozlil mastnou hořlavinu po podlahách místnosti, oděvech ve všech šatních skříních, umístil v šatních skříních celkem 4 kusy plastových kanystrů (10 l) se zbytky benzínu, ukryl na půdě dva plastové kanystry s 10,4 l benzínu a nastražil louč. K požáru nedošlo v důsledku včasného hasebního zásahu. Uvedeným jednáním S. Š. a stěžovatel zapříčinili na cizím majetku škodu ve výši nejméně 637 500,-- Kč (montovaná hala) a zničením nábytku škodu ve výši nejméně 21 201,30 Kč. Dále obviněný S. Š. již po nahlášení prvního požáru uplatnil u České pojišťovny, Středočeské pobočky Beroun, vyplacení pojistného plnění z pojistné události převyšující 1 000 000,-- Kč. K vyplacení pojistky však nedošlo díky nahlášení podezření z trestné činnosti.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 1. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel uvedl, že byl obviněn na základě procesně neúčinného doznání spoluobviněného S. Š., jehož část byla učiněna před sdělením obvinění. Navíc S. Š. svoje doznání následně odvolal. Soud prvního stupně se s touto skutečností nevyrovnal a neodlišil, že část doznání spoluobviněného S. Š. byla procesně neúčinná. Současně nesprávnou aplikací obchodního zákoníku nerozlišil, komu fakticky vznikla škoda. Dále uvedl, že se tvrzeného jednání nedopustil, prokázal svoji nevinu, obviněný S. Š. svoje doznání odvolal, a proto měl být zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Tyto skutečnosti uvedl také v odvolání. Odvolací soud však jeho námitky bagatelizoval a trestní věc neposoudil spravedlivě a nestranně. Obdobně postupoval Nejvyšší soud ČR při rozhodování o podaném odvolání. V závěru konstatoval, že byl obviněn a vzat do vazby na základě procesně neúčinného důkazu, kterým je výpověď spoluobžalovaného S. Š. učiněná před sdělením obvinění.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a spis Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 17/99.
Vrchní soud v Praze uvedl, že námitky, uváděné stěžovatelem v ústavní stížnosti, směřují především ke správnosti hodnocení provedených důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ") a jedná se o námitky, jimiž se zabýval v odvolacím řízení. V tomto směru odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku (část V. a VI.) s tím, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.
Krajský soud v Praze zrekapituloval průběh trestního řízení od podání obžaloby po rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že vycházel ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn způsobem stanoveným trestně právními předpisy. Trestní stíhání bylo uskutečněno v ústavně zákonném rámci bez deformace prováděných důkazů. Dokazováním bylo potvrzeno, že požár byl založen na majetku, který v době činu vlastnila obchodní společnost C. e. i., s. r. o., a ve vztahu ke stěžovateli se jednalo o cizí věc ve smyslu ustanovení §257 TrZ. Nevýstižná identifikace tohoto cizího majetku neměla negativní vliv ani význam na posouzení trestní odpovědnosti stěžovatele a právní posouzení skutku, kterým byl stěžovatel uznán vinným. Také je irelevantní námitka stěžovatele o vinkulaci pojistného plnění ve prospěch banky. Skutečnosti neodpovídá ani tvrzení stěžovatele o použití procesně neúčinné výpovědi obžalovaného S. Š. ze dne 21. 2. 1997 a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku na č. l. 1093 - 1094. Nedošlo ani k porušení práv stěžovatele garantovaných v čl. 6 Úmluvy, tj. práva na spravedlivý proces, stejně jako nedošlo k porušení presumpce neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy). Trestní řízení ve svém celku proběhlo řádně a spravedlivě. Provedenými důkazy byl vytvořen spolehlivý základ pro vynesení rozsudku, ze kterého pak vycházel i soud odvolací při aplikaci ustanovení §89 odst. 11 TrZ, novelizovaného zákonem č. 265/2001 Sb. Z odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení provedených důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a rozvedení konkrétních důkazů, kterými byl stěžovatel usvědčen. Neexistovaly pochybnosti o vině stěžovatele. Proto právní závěr o vině není v rozporu se skutkovými zjištěními, se zásadou "in dubio pro reo" a nevymyká se z mezí ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Zásah do ústavních práv nelze spatřovat v tom, že obecné soudy neakceptovaly obhajobu stěžovatele. Krajský soud rovněž zrekapituloval vazební řízení stěžovatele a navrhl ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Ze spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 1 T 17/99, vyplynulo, že v projednávané trestní věci podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze dne 19. 2. 1999 ke Krajskému soudu v Praze obžalobu, a to jednak na S. Š. pro trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1, 2 písm. c) TrZ spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ a pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 TrZ, a jednak na stěžovatele pro trestný čin obecného ohrožení podle §179 odst. 1, 2 písm. c) TrZ spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 TrZ a pomoci k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), k §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 TrZ. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 12. 1999, sp. zn. 11 To 128/99, bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a soudu prvního stupně uloženo, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. O meritu věci rozhodl soud prvního stupně ústavní stížností napadeným rozsudkem, který byl, v důsledku novelizace trestního řádu a trestního zákona, provedené zákonem č. 265/2001 Sb., zrušen odvolacím soudem, který v projednávané věci znovu rozhodl v záhlaví uvedeným rozsudkem.
Ze spisu je rovněž patrno, že stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) TrŘ. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2002, sp. zn. 7 Tdo 830/2002, odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) TrŘ, neboť námitky, které stěžovatel uplatnil v mezích zákonného dovolacího důvodu, jsou zjevně neopodstatněné.
Z předloženého spisového materiálu je zřejmé, že obsahuje podklady nezbytné pro rozhodnutí soudu o tom, zda bylo možno uznat stěžovatele vinným. Ohledně uvedených námitek se pak podává, že výslechy svědků a ostatní listinné důkazy tvoří nepřerušený řetězec důkazů, z nichž logicky vyplývá závěr o vině stěžovatele.
V projednávané věci není citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání předmětem řízení před Ústavním soudem, neboť nebylo napadeno ústavní stížností. Fakt, že stěžovatel nenapadl poslední rozhodnutí ve věci, však nebrání přípustnosti ústavní stížnosti, neboť uvedené rozhodnutí o dovolání je rozhodnutím procesní povahy, které neřeší meritum věci. Na základě této skutečnosti se může Ústavní soud takto koncipovaným návrhem stěžovatele zabývat.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, zda rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí a předložených podkladů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatele, že (1.) se obecné soudy nevypořádaly s procesně neúčinnou výpovědí spoluobžalovaného S. Š. a že (2.) nesprávnou aplikací příslušných ustanovení obchodního zákoníku nerozlišily, komu fakticky byla způsobena škoda, a tím došlo k porušení čl. 6 Úmluvy, neboť jeho trestní věc nebyla posouzena spravedlivě a nestranně.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel obecným soudům v podstatě vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu, nesprávný postup při provádění a hodnocení důkazů a porušení zásady presumpce neviny. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy ČR vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Ústavní soud se zabývá zákonností hodnocení důkazů obecnými soudy tehdy, pokud zjistí, že v řízení před těmito soudy byly porušeny procesní principy, mezi něž patří např. právo na soudní ochranu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 Úmluvy], rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti a právo na možnost vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), právo každého, proti němuž je vedeno trestního řízení, aby byl považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena (čl. 40 odst. 2 Listiny) a právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek. Obecné soudy, podle přesvědčení Ústavního soudu, postupovaly v souladu s příslušným procesním předpisem a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Z provedených důkazů vyplývá zcela konkrétní účast stěžovatele na páchané trestné činnosti a obecné soudy pak v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Ústavní soud se zcela ztotožnil se závěry rozhodnutí soudů obou stupňů i s obsahem vyjádření Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze k ústavní stížnosti, když v procesním postupu obecných soudů v trestní věci stěžovatele, jakož i v ústavní stížností napadených rozhodnutích, nezjistil stěžovatelem namítané porušení čl. 6 Úmluvy. Podle názoru Ústavního soudu byl skutkový stav zjištěn bez důvodných pochybností, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ), při dodržení všech ustanovení trestního řádu, především při zachování práva stěžovatele na obhajobu a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 TrŘ. Postup obecných soudů a jejich rozhodnutí se tudíž nedostal do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v čl. 6 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával. Čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny zaručují právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručují úspěch v soudním sporu. V projednávaném případě byl stěžovatel odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Citovaná první námitka stěžovatele, stejně jako námitka druhá postrádají ústavně právní relevanci. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 1093 - 1094 spisu), ale i rozsudku soudu odvolacího (č. l. 1187 - 1190) vyplývá, že obecné soudy při hodnocení důkazů přihlížely, ve vztahu ke stěžovateli, pouze k té části výpovědi spoluobviněného S. Š., kterou učinil dne 22. 2. 1997 při rozhodování o vazbě (č. l. 48 spisu). Obecné soudy rovněž dostatečně odůvodnily, proč považovaly prvotní doznání spoluobviněného S. Š. za dobrovolné a spontánní a proč neuvěřily jeho tvrzení, kterým svoje doznání odvolal.
K námitce, týkající se údajné nesprávné aplikace příslušných ustanovení obchodního zákoníku a z toho plynoucího nerozlišení, komu fakticky byla způsobena škoda, lze odkázat na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ČR, který uvedl, že "(...) Vrchní soud v Praze vymezil majetek, proti kterému jednání obviněného Z. K. směřovalo nejasně, nepřiléhavě a především nepřesně tak, že šlo o "cizí majetek(...)", ve vztahu k obviněnému Z. K. šlo zcela jasně o "cizí věc" a "cizí majetek" ve smyslu §257 odst. 1 TrZ, a to bez ohledu na zmíněnou nepřesnost (...)".
Pro úplnost je nutno konstatovat, že námitky, které stěžovatel vznesl v ústavní stížnosti, byly již v průběhu pravomocně skončeného řízení zcela vyvráceny nejen soudy obou stupňů, ale rovněž Nejvyšším soudem ČR v řízení o dovolání.
K návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud dodává, že návrh má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta z důvodů procesních nebo zjevné neopodstatněnosti, je odmítnut i návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2004 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu