ECLI:CZ:US:2004:1.US.466.04
sp. zn. I. ÚS 466/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. M. B., zastoupené JUDr. J. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 707/2004-157 ze dne 22. 4. 2004, spojené s návrhem na zrušení "ustanovení části dvanácté, hlavy I., bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb.", takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 707/2004-157 ze dne 22. 4. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 17 Co 404/2003-137 ze dne 26. 11. 2003, kterým bylo s upřesněním dědických podílů potvrzeno usnesení Okresního soudu v Náchodě sp. zn. D 117/2000 ze dne 20. 2. 2003. Označeným usnesení soudu I. stupně bylo - mimo jiné - potvrzeno, že dědici stěžovatelky a syn J. M. nabyli veškerý do dědictví patřící majetek podle určených dědických podílů a že v týchž podílech jsou povinni uhradit dluhy dědictví. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatelka podala návrh na zrušení ustanovení části dvanácté hlavy I., bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb.
Porušení svého základního práva na spravedlivý proces a v důsledku nesprávné aplikace i práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka opřela své dovolání o ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění ke dni podání dovolání, neboť odvolací soud věc po právní stránce posoudil nesprávně a řešil přitom otázku, která má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však své odmítavé rozhodnutí odůvodnil poukazem na občanský soudní řád ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. a uvedl, že podmínky přípustnosti dovolání nebyly splněny, neboť odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesením odvolacího soudu neučinila. Stěžovatelka tvrdí, že jí dovolací soud svým postupem odňal možnost jednat před soudem, protože při posouzení přípustnosti jí podaného dovolání postupoval podle části dvanácté hlavy I., bodu 17, zákona č. 30/2000 Sb. Proto stěžovatelka současně spojila ústavní stížnost s návrhem na zrušení uvedené části zákona. Stěžovatelka dále uvedla, že obecně se u procesních pravidel uplatňuje zásada, že řízení probíhají podle znění zákona, které je účinné v době, kdy je řízení vedeno. Podle jejího názoru právě ustanovení části dvanácté hlavy I. tuto zásadu prolamují, což obecně ještě není protiústavní; existence konkrétně bodu 17 však upřednostňuje komplikovaný a již překonaný nefunkční postup při podání dovolání účastníkem, tedy ukládá aplikaci procesních podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") ve znění účinném do 31. 12. 2000 a upřednostňuje je před funkční právní úpravou §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. ve znění účinném ke dni podání dovolání stěžovatelkou. Stěžovatelka tvrdí, že právě ustanovení části dvanácté hlavy I. bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. je v rozporu s ústavním zákonem, konkrétně s čl. 36 odst. 1 Listiny a zasahuje do práva účastníků na spravedlivý proces; v důsledku jeho uplatnění dovolacím soudem prý nastala skutečnost, která je předmětem této ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak neměla možnost dosáhnout toho, aby dovolací soud posoudil v dovolání uvedenou otázku zásadního právního významu, které vyvstala při projednávání dědictví a je pro ni rozhodující.
II.
K výzvě Ústavního soudu Nejvyšší soud jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto jako nepřípustné. Důvody, o které dovolací soud opřel své rozhodnutí, jsou uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, a proto na ně plně odkázal. Protože podle jeho názoru nelze mít za to, že by napadeným rozhodnutím byla porušena ústavní práva stěžovatelky a že by dovolací soud postupoval v rozporu příslušnými ustanoveními Listiny, není přezkoumání napadeného usnesení z hlediska správnosti v něm vysloveného právního názoru přípustné. Navrhl proto, aby ústavní stížnosti byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. D 117/2000 vedený u Okresního soudu v Náchodě. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka byla účastna dědického řízení po zemřelém P. M., v němž Okresní soud v Náchodě usnesením č.j. D 117/2000-109 ze dne 20. 2. 2003 potvrdil nabytí dědictví dědicům - stěžovatelce dědickým podílem 26500/1303000 a synovi zemřelého dědickým podílem 1276500/1303000 s tím, že ve stejném podílu odpovídají za pasiva dědictví. Z odůvodnění pak vyplynulo, že na dědický podíl stěžovatelky bylo započteno to, co od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržela, protože nešlo o obvyklé darování. Smlouvou o rozšíření rozsahu společného jmění manželů, uzavřenou dne 3. 4. 1999, se stěžovatelka stala spoluvlastnicí majetku, k němuž by jí jinak spoluvlastnické právo nesvědčilo, totiž ideální poloviny nemovitosti. Ze smlouvy nevyplývá, že by za nabývaný majetek poskytovala zůstaviteli nějakou majetkovou kompenzaci.
K odvolání stěžovatelky, která napadala právě zápočet získaného majetku při rozšíření společného jmění manželů na její dědický podíl, rozhodoval ve věci Krajský soud v Hradci Králové, který usnesením č.j. 17 Co 404/2003-137 ze dne 26. 11. 2003 potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně s tím, že upřesnil (matematicky) dědické podíly obou dědiců. K hlavní námitce stěžovatelky uvedl, že rozšíření společného jmění o nějakou část výlučného majetku jednoho z manželů je zajisté majetkovým zvýhodněním druhého manžela, který tak získal spoluvlastnické právo, aniž by poskytl nějakou majetkovou protihodnotu. K ustanovení §484 věty druhé, občanského zákoníku, podle něhož v případě potvrzování nabytí dědictví podle dědických podílů u dědění ze zákona je třeba dědici na jeho podíl započíst to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování, pak uvedl, že je třeba ho vykládat tak, že započteno musí být každé majetkové zvýhodnění, přesahující svou hodnotou obvyklá darování. Smyslem tu je zachovat spravedlnost zákonných majetkových podílů dědiců i za situace, kdy zůstavitel za svého života některého ze svých budoucích právních nástupců majetkově upřednostnil.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové podala stěžovatelka dovolání s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném po 1. 1. 2001. S poukazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v uvedeném znění namítla, že "napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a tudíž má ve věci samé po právní stránce zásadní význam". Danou otázku spatřovala stěžovatelka v tom, "zda je ve smyslu ustanovení §484 občanského zákoníku tím, co dědic od zůstavitele za jeho života bezplatně obdržel, i majetek (majetkové hodnoty), resp. příslušná část majetku, o který manželé rozšířili své společné jmění manželů ve smyslu ustanovení §143a odst. 1 občanského zákoníku". Nejvyšší soud ČR usnesením č.j. 30 Cdo 707/2004-157 ze dne 22. 4. 2004 dovolání odmítl jako nepřípustné. V odůvodnění uvedl, že vzhledem k tomu, že pro postup soudu I. i II. stupně v řízení o dědictví je určující okamžik smrti zůstavitele (část dvanáctá, hlava I., bod 12 a 15 zákona č. 30/2000 Sb.) a zůstavitel zemřel dne 18. 12. 1999, tedy před 31. 12. 2000, je třeba dovolání v předmětné věci i v současné době projednat a rozhodnout podle "dosavadních právních předpisů" (část dvanáctá, hlava I., bod 17, zákona č. 30/2000 Sb.), tj. podle o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000. V souladu s uvedeným závěrem potom posoudil podané dovolání podle §239 o.s.ř. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a konstatoval, že dovolání není přípustné, protože odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a stěžovatelka návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním usnesení odvolacího soudu ani neučinila. Jiné důvody přípustnosti pak Nejvyšší soud nezjistil a stěžovatelka se jich ani nedovolávala.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavní námitka, na které je postavena ústavní stížnost, spočívá v tvrzení, že právní předpisy, podle nichž dovolací soud posuzoval přípustnost dovolání, jsou ve srovnání s právní úpravou účinnou od 1. 1. 2001 nefunkční a neumožňují dostatečnou ochranu práv stěžovatelky, takže jejich aplikací došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a následně pak i práva vlastnického. Stěžovatelka proto nejen žádala zrušení napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ale i zrušení (výše uvedeného) příslušného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb.
Právu jednotlivce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odpovídá povinnost soudu postupovat v řízení podle takových procesních právních předpisů, k jejichž aplikaci jej zavazuje zákon. Jestliže je v předmětné věci příslušnými ustanoveními zákona č. 30/2000 Sb. založena povinnost soudu aplikovat tzv. dosavadní právní předpisy, a to jak na řízení v I. stupni, tak na řízení odvolací a v závěru pak i na řízení dovolací, nelze - s poukazem na to, že nová úprava přípustnosti dovolání, která je obsažena v §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001, je funkčnější a modernější - porušit zákonem vyslovené aplikační pravidlo a část řízení posuzovat podle dosavadních právních předpisů a část řízení podle nových právních předpisů. Taková situace by nepřispěla k zachovávání právní jistoty účastníků řízení, protože otázka aplikace konkrétního znění právního předpisů by byla závislá na subjektivním posouzení, která právní úprava je funkčnější a modernější. Navíc přechodná ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. tak, jak byla koncipována, plně odpovídají obecným principům objektivního práva, že řízení, které bylo zahájeno podle dosavadních předpisů, se podle těchto předpisů i dokončí, byť v jeho průběhu došlo ke změně právní úpravy. Uvedenou výkladovou zásadu ve své rozhodovací praxi zastává i Ústavní soud; ten naopak za protiústavní považuje takový postup obecného soudu, kdy ten v řízení, v němž měl postupovat podle dosavadních právních předpisů, aplikoval ustanovení zákona, které bylo obsaženo v jeho novelizované podobě (srov. nález sp. zn. I. ÚS 687/02 ze dne 26. 2. 2003, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 29, nález č. 27, str. 237 a násl.). Pokud tedy Nejvyšší soud ČR při posuzování přípustnosti dovolání postupoval podle příslušných ustanovení o.s.ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000, postupoval řádně, tak jak mu zákon ukládá a proto nemohl porušit ústavním pořádkem chráněná základní práva stěžovatelky.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1Listiny zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
K návrhu na zrušení ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb. Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím - ve smyslu ustálené judikatury - i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu