ECLI:CZ:US:2004:1.US.47.04
sp. zn. I. ÚS 47/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. Š., t. č. VTOS Věznice Vinařice, zastoupeného advokátem JUDr. J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 8 To 155/03, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. Nt 132/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se Ing. V. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedených usnesení vrchního a městského soudu pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Označenými rozhodnutími byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 46 T 7/1995, v níž byl pravomocně uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za to mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání třinácti let a trest propadnutí věci - revolveru značky Colt, ráže 357 Magnum.
Stěžovatel ve shodě se svými námitkami, uplatněnými již v řízení před obecnými soudy, obsáhle vyložil svůj náhled na hodnocení důkazů provedených v původním řízení, s přihlédnutím k důkazům jím nově předloženým. Porušení shora citovaných ústavně zaručených práv spatřuje v tom, že obecné soudy neakceptovaly, jako skutečnost v době rozhodování neznámou, závěr znalce Doc. PhDr. J. S., CSc., neprovedly jeho výslech, nevyslechly lékaře Věznice Vinařice PhDr. K. a neprovedly důkaz spisem Policie ČR, Praha 5, ČVS: OVV - 624/95.
Vrchní soud a Městský soud v Praze, k výzvě Ústavního soudu, odkázaly na odůvodnění napadených usnesení, z nichž jednoznačně vyplývají důvody, proč byl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítnut. V této souvislosti poukázaly také na předcházející usnesení Městského soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. Nt 121/2001, a Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 8 To 67/02, jimiž byl zamítnut první návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení z roku 2001. Tento návrh z roku 2001 byl totiž odůvodněn stejnými důkazními návrhy jako druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, doručený městskému soudu dne 21. 10. 2003, který obecné soudy, v záhlaví uvedenými usneseními, zamítly.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který stojí mimo soustavu obecných soudů, proto jim není instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je toliko ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud v přezkoumávaném případě takový zásah neshledal.
Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že podle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ") lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení, jehož výsledky stěžovatel napadl v ústavní stížnosti. Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
Ze spisů Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 121/2001 a sp. zn. Nt 132/2003, vyplývá, že důkazní návrhy (závěry znalce Doc. PhDr. J. S., jeho výslech a výslech lékaře PhDr. K.) byly stěžovatelem uplatněny již v jeho předchozím návrhu na povolení obnovy řízení v roce 2001. O návrhu z roku 2001 bylo rozhodnuto zamítavým usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. Nt 121/2001, a potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 8 To 67/02. Městský soud se s uvedenými důkazními návrhy podrobně vypořádal a své závěry ústavně konformním způsobem zdůvodnil. Vzhledem k tomu, že tytéž důkazní návrhy uvedl stěžovatel také v odůvodnění svého druhého návrhu na povolení obnovy řízení, podaném u městského soudu dne 21. 10. 2003, nejednalo se o žádné nové skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé (§278 odst. 1 TrŘ). Další důkazní návrh stěžovatele - provést důkaz spisem ČVS: OVV - 624/95 bývalého Obvodního úřadu vyšetřování v Praze 5, městský soud zhodnotil jako návrh neuskutečnitelný. Tento spis je součástí vyšetřovacího spisu, který měl k dispozici soud prvního stupně před svým odsuzujícím rozsudkem ze dne 11. 4. 1997 a úkony, které stěžovatel prezentoval jako nové skutečnosti, policie nikdy neprovedla.
Městský soud v odůvodnění svého usnesení srozumitelně vysvětlil, proč nepovažoval navržené důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 TrŘ. Vrchní soud na závěry městského soudu plně odkázal. Obsah napadeného rozhodnutí odpovídá nárokům kladeným na odůvodnění usnesení podle §134 odst. 2 TrŘ. Rozhodnutí obecných soudů v daném případě nejsou projevem spekulace či nepřípustné libovůle, ale mají oporu ve skutkových zjištěních, vyvozených z dokazování provedeného v původním řízení a v prvním řízení o povolení obnovy řízení, konaném dne 21. 3. 2002. Nové skutečnosti či důkazy, které podle citovaného ustanovení §278 odst. 1 TrŘ představují podmínky obnovy řízení, obecné soudy v posuzovaném případě neshledaly. Jestliže tedy stěžovatel zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil soud prvního stupně a soud odvolací, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování - jak je vyloženo výše - Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění napadených usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. 8 To 155/03, a Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. Nt 132/2003, a na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. Nt 121/2001, a Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 8 To 67/02.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu