ECLI:CZ:US:2004:1.US.472.03
sp. zn. I. ÚS 472/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti G. C., s. r. o., zastoupené JUDr. J. T., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2003, čj. 7 A 154/2000 - 34, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou na poště dne 3. 9. 2003 napadla stěžovatelka shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a navrhla jeho zrušení. Současně podala návrh, aby Ústavní soud nařídil Nejvyššímu správnímu soudu pokračovat v řízení vedeném pod shora uvedenou spisovou značkou a rozhodnout ve věci samé. V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že jako jeden z účastníků správního řízení, vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví (dále jen "Úřad"), podala dne 18. 8. 2000 správní žalobu proti rozhodnutí uvedeného Úřadu ze dne 21. 6. 2000, čj. O-68422, kterým byla vymazána ochranná známka, ve znění "A.", z rejstříků ochranných známek. Žalobou podanou u Vrchního soudu v Praze dne 18. 8. 2000 navrhla zrušení tohoto rozhodnutí. Vrchní soud v průběhu více než dvouletého řízení neprováděl ve věci, vyjma zaslání žaloby k vyjádření žalovanému Úřadu, žádné procesní úkony. Po nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., tj. soudního řádu správního (dále jen "SŘS"), a zákona č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím SŘS, postoupil Vrchní soud celou věc Nejvyššímu správnímu soudu podle §132 SŘS. Nejvyšší správní soud žalobu stěžovatelky odmítl z důvodu své věcné nepříslušnosti a v poučení ji odkázal na možnost podat novou žalobu k místně příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu. Svůj závěr odůvodnil tím, že ochranné známky nejsou veřejným subjektivním právem, jde o ochranu práva vlastnického a práva podnikat. Účastníci proto ve skutečnosti žádají ochranu práv soukromoprávní povahy ve smyslu §7 odst. 1 OSŘ, k jejichž řešení jsou povolány podle §244 odst. 1 OSŘ obecné soudy, nikoliv soudy správní.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje tím, že uvedený postup vedl k porušení jejích práv na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázala na to, že žaloby obdobné její žalobě nejsou odmítány krajskými soudy v jejich správní jurisdikci, naopak jsou těmito soudy projednávány jako věci správní, zatímco postoj Nejvyššího správního soudu je diametrálně odlišný. Není proto přípustné, aby o stejných věcech bylo rozhodováno diametrálně odlišně napříč jednou soudní soustavou.
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je podle stěžovatelky nesprávné, pokud se v něm argumentuje tím, že práva z ochranných známek mají soukromoprávní povahu. Ve skutečnosti Úřad rozhodl o veřejném subjektivním právu, kterým je výmaz nebo zápis ochranné známky správním orgánem do veřejného seznamu ochranných známek. Jurisdikci okresních soudů považuje stěžovatelka za nevyhovující, protože dojde k nežádoucí nejednotnosti judikatury v oblasti ochranných známek. Stěžovatelka se domnívá, že Nejvyšší správní soud rozhodl odmítavě zejména proto, že se chtěl vyhnout řešení právně složité věci. Tím bylo porušeno též její právo podle čl. 36 Listiny.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud musí především konstatovat, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který stojí mimo soustavu obecných soudů, jimž není instančně nadřazen. Ústavnímu soudu nepřísluší v řízení o ústavní stížnosti bez dalšího posuzovat výklad práva zastávaný obecnými soudy, a to potud, pokud takovým výkladem soud nezasáhl do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Ústavní stížnost je založena na principu subsidiarity, tj. představuje takový prostředek k ochraně práv, který lze využít až poté, kdy stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje. Nepřípustnost ústavní stížnosti je dána tím, že stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona), přičemž z hlediska zákona o Ústavním soudu nutno procesními prostředky k ochraně práva rozumět nejen prostředky opravné, ale také (všechny) ty, které jsou způsobilé ochranu práva v příslušných řízeních přivodit. Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatelky, že v daném případě je třeba ústavní stížnost připustit z důvodu, že stávající řízení bylo ukončeno, neboť stěžovatelce - jak ostatně sama připustila - byl zachován procesní prostředek, jehož prostřednictvím se může domáhat ochrany svých práv u nestranného a nezávislého soudu. Ochranu základních práv a svobod je třeba vždy chápat v dimenzi materiální, nikoliv v dimenzi formální. Existuje-li v právním řádu prostředek, jehož prostřednictvím lze dosáhnout ochrany práva před podáním ústavní stížnosti, je třeba, aby Ústavní soud trval na vyčerpání takového prostředku, pokud napadený postup orgánu veřejné moci nezaložil přípustnost ústavní stížnosti z jiného důvodu.
Nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (publikovaným pod č. 276/2001 Sb.) byla k 31. 12. 2002 zrušena celá část pátá OSŘ upravující správní soudnictví. Ústavní soud shledal rozpor této právní úpravy s ústavním pořádkem ČR, zejména s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) z toho důvodu, že tato úprava postrádala naplnění požadavku plné jurisdikce soudu a plnohodnotného fair procesu ve správním soudnictví. Zákonodárce na tento nález reagoval přijetím nové koncepce správního soudnictví, která je založena na principu plného přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Požadavek specializace správního soudnictví si současně s tím vyžádal přesunutí těch právních věcí, v nichž rozhodují o hmotných právech soukromoprávní povahy správní orgány, do jurisdikce občanskoprávních soudů, jejichž pravomoc je nově založena ustanovením §7 odst. 2 OSŘ. Cílem zákonodárce proto bylo, aby s účinností od 1. 1. 2003 probíhala všechna řízení podle nové právní úpravy, tj. v režimu plnohodnotného přezkumu rozhodnutí správních orgánů nezávislým a nestranným soudem. Cílem přijaté právní úpravy bylo tedy zajistit, aby s nabytím účinnosti nové právní úpravy správního soudnictví bylo zajištěno, že ve všech případech bude probíhat přezkum v souladu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V případě stěžovatelky to pak znamenalo, že Nejvyšší správní soud žalobu stěžovatelky odmítl a v souladu se zněním §46 odst. 2 SŘS ji odkázal na příslušný prostředek, jímž se může domáhat ochrany svého práva.
V právní věci stěžovatelky nebyla, před 1. 1. 2003, dána pravomoc soudu v občanském soudním řízení, nýbrž soudu správního. Za dané situace ovšem není věcí Ústavního soudu, aby hodnotil výklad obecného (podústavního) práva přijatý Nejvyšším správním soudem, podle něhož právní věc stěžovatelky, týkající se práv z ochranné známky, nespadá do pravomoci správních soudů, nýbrž soudů občanskoprávních. Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Ta nemusí být zcela zřetelná, jak ukazují argumenty jak stěžovatelky, tak i Nejvyššího správního soudu a Úřadu průmyslového vlastnictví. Nicméně podle současné úpravy soudního řízení správního a občanského soudního řízení je řízení o takovém konfliktu svěřeno speciálnímu justičnímu orgánu, zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, kde je rovněž toto řízení upraveno.
Ústavní soud zastává názor, že je třeba trvat na tom, aby případné spory obecných soudů o pravomoc řešily nejprve obecné soudy (podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů), a teprve v případě, že by svým postupem zasahovaly do základních práv a svobod jednotlivců, by mohl eventuelně zasáhnout i Ústavní soud cestou rozhodnutí o ústavní stížnosti.
Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovatelka zjevně nevyčerpala všechny shora naznačené procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, a ústavní stížnost je tak nutno považovat za nepřípustnou podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), což je důvodem pro odmítnutí ústavní stížnosti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Pokud se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud přikázal Nejvyššímu správnímu soudu bez průtahů pokračovat v řízení vedeném pod sp. zn. 7 A 154/2000 a vydat rozhodnutí ve věci samé, jedná se o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, což je důvodem pro jeho odmítnutí podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž oprávněn uložit orgánu veřejné moci pokračovat v řízení bez průtahů, jen pokud je důvodem ústavní stížnosti porušení práva na soudní a jinou právní ochranu, spočívající v neodůvodněných průtazích (čl. 38 odst. 2 Listiny). Takovýto zásah Ústavního soudu je ovšem možný pouze za situace, kdy příslušné řízení před orgánem veřejné moci ještě probíhá. V přezkoumávané věci se o takový případ nejedná, neboť ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž byla žaloba stěžovatele odmítnuta. V takovém případě přichází v úvahu jen derogační rozhodnutí Ústavního soudu ve smyslu §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pro které ovšem v přezkoumávané věci nejsou splněny podmínky, jak uvedeno shora.
Na základě shora uvedených skutečností soudce zpravodaj návrh ústavní stížnosti odmítl podle §43 odst. l písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu