ECLI:CZ:US:2004:1.US.48.03
sp. zn. I. ÚS 48/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Gűttlera a soudců JUDr. Ivany Janů a JUDr. Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky B. -B. S. s.r.o., zastoupené JUDr. E. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13.11.2002, č.j. 10 Ca 147/2001-61, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, Finančního ředitelství v Českých Budějovicích a Finančního úřadu ve Strakonicích jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 23.1.2003, která po formální stránce splňuje i ostatní náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ,,zákon o Ústavním soudu") a je způsobilá k projednání, v záhlaví uvedená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen "finanční ředitelství") a Finančního úřadu ve Strakonicích (dále jen "finanční úřad").
Stěžovatelka opírá ústavní stížnost o následující důvody.
Stěžovatelka uzavřela s Ministerstvem zemědělství smlouvu o dotaci ve výši 50% na nákup pštrosího hejna v celkové hodnotě 3.700.000,- Kč na základě dotačního titulu 2.A.e) "Zásad pro poskytování dotací a návratných finančních výpomocí ze státního rozpočtu ministerstvem zemědělství pro rok 1995, č.j. 195/5 675/1995". Kontrolou čerpání dotace finančním úřadem v roce 1999 bylo zjištěno, že stěžovatelka zakoupila pštrosí hejno s deklarovanou cenou 3.700.000,- Kč, úhrada kupní ceny však byla prováděna ve splátkách. tak, že dne 9.8.1995 bylo převedeno z účtu stěžovatelky na účet p. M. d. S. 1.850.000,- Kč, dne 2.10.1995 bylo převedeno prostřednictvím účtu AGB na účet dodavatele - společnosti T. S. G. I. 1.149.470,- Kč a dne 4.6.1996 na stejný účet 700.530.- Kč. Správce daně jako jediný prokazatelný výdaj roku 1995 uznal platbu ze dne 2.10.1995 ve výši 1.152.694,21 Kč (tj. částka 1.149.470,- Kč navýšená o bankovní poplatky ve výši 3.224.21,- Kč. Platbu ze dne 9.8.1995 ve výši 1.850.000,- Kč neuznal správce daně jako prokazatelný přímý výdaj roku 1995, neboť se jednalo o platbu poukázanou na soukromý účet fyzické osoby a nikoli na účet dodavatele pštrosů. Platba ze dne 4.6.1996 nebyla uznána z téhož důvodu, a navíc proto, že byla realizována v roce 1996. Finanční ředitelství jako odvolací orgán odvolání stěžovatele proti rozhodnutí finančního úřadu zamítlo, navíc ve věci platby ze dne 9.8.1995 ve výši 1.850.000,- Kč poukázalo na vzájemnou vazbu této platby na účet p. M. d. S. a platby ze dne 26.9.1995 v částce 1.850.000, Kč z účtu p. M. d. S. na účet stěžovatelky. Finanční ředitelství vyhodnotilo tyto dvě finanční operace jako zastření skutečného stavu o vynaložení nákladů na nákup pštrosů, tedy že se nejednalo o platbu za dodané pštrosy, ale o přeúčtování peněžních prostředků z jednoho účtu na druhý a zpět, aby bylo v účetnictví stěžovatelky vykázáno vynaložení prostředků v daném roce na nákup pštrosů.
Proti uvedenému rozhodnutí finančního ředitelství podala stěžovatelka žalobu, kterou krajský soud zamítl. Stěžovatelka uvádí, že se krajský soud v podstatě nezabýval jejími námitkami, aniž blíže specifikuje, o jaké námitky by se mělo jednat. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že právní názor krajského soudu, na němž postavil svůj rozsudek, je mylný, neboť není možné ztotožňovat termíny "náklady" a "zaplacené". takový rozpor mohl vzniknout dle stěžovatelky zkratkovitým výkladem zákonem č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky. Stěžovatelka má za to, že ust. §11 cit zákona, které ukládá povinnost použít rozpočtové prostředky pouze v příslušném roce neznamená, že je potřeba uhradit v daném roce faktury, ale stačí pouze vynaložit náklady, protože náklady vznikají bez ohledu na pohyb finančních prostředků. Dále stěžovatelka dodává, že nesouhlasí ani s hodnocením soudu stran skutečně realizovaných plateb, požadavek na věcnou realizaci platby odmítá jako nedůvodný, když k zaplacení mohlo dojít i jiným způsobem bez pohybu peněžních prostředků, například započtením. Je také irelevantní skutečnost, že stěžovatelka poukázala finanční prostředky na účet určený dodavatelem a v obdobné výši jí byla subjektem různým od dodavatele poskytnuta půjčka. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že dřívější kontrola finančním úřadem neshledala žádné závady týkající se správnosti nákladů stěžovatelky v roce 1995. Toto rozhodnutí by tedy mělo být závazné i pro finanční ředitelství. Stěžovatelka má za to, že výše uvedeným postupem došlo k nezákonnému a neústavnímu zásahu do jejího majetku, navíc pak za řízení vedeného dle právního předpisu, který byl pro neústavnost zrušen. Dále stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud přihlédl též ke skutečnosti, že jí nebylo umožněno obrátit se na Nejvyšší správní soud.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu a zásada spravedlivého procesu ve smyslu čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Relevantní znění těchto článků je následující.
Čl. 2 odst. 3 Ústavy: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v
případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 4 Ústavy: Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 36 odst. 1 Listiny: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u
nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u
jiného orgánu.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření krajského soudu a finančního ředitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, v dané věci Ústavní soud nepovažoval za potřebné žádat o vyjádření finanční úřad.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že se jejími námitkami nezabýval, opak je zřejmý z odůvodnění napadeného rozsudku. Tvrzení stěžovatelky ohledně splývání termínu ,,náklady" a termínu "použity či zaplaceny" naopak krajský soud považuje za matoucí, neboť v řízení bylo podstatné zjištění, zda stěžovatelka v roce 1995 beze zbytku uhradila fakturu na částku 3.700.000,- Kč, na podkladě které jí byla dotace ve výši 50% této částky poskytnuta. Pokud stěžovatelka žádala o účelovou dotaci a ve smlouvě o poskytnutí dotace se zavázala plnit účel, pro který ji byla dotace poskytnuta, pak nemůže dle názoru krajského soudu namítat, že požadavek vrátit v roce 1995 nevyčerpané finanční prostředky představuje soudem tolerovaný nezákonný a neústavní zásah do jeho majetku. Krajský soud v Českých Budějovicích proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako neopodstatněnou odmítl.
Finanční ředitelství v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že žaloba na přezkum jeho rozhodnutí podaná stěžovatelkou byla Krajským soudem v Českých Budějovicích řádně projednána, a skutečnost, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nelze odůvodňovat porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky dle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako neopodstatněnou odmítl.
Ze spisu krajského soudu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 21.2.2001, č.j. 7061/140/2000 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích č.j. 40113/00/105960/4407, kterým bylo stěžovatelce uložena povinnost vrátit v souladu s §30 odst. 1 a 6 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), do státního rozpočtu prostředky ve výši 1.273.653,- Kč, neboť nedodržela podmínky smlouvy o poskytnutí dotace. Návrhem ze dne 20.4.2001, doručeným Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 23.4.2001, se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 21.2.2001, č.j. 7061/140/2000 a rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích č.j. 40113/00/105960/4407. Krajský soud v Českých Budějovicích žalobu rozsudkem ze dne 13.11.2002 č.j. 10 Ca 147/2001-61 zamítl. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že v souzené věci byly podle přesvědčení soudu všechny shromážděné důkazy ve vztahu k pro věc rozhodné otázce, zda stěžovatelka dodržela podmínky předmětné dotační smlouvy, zhodnoceny zcela v souladu s ustanovením §50 daňového řádu. Závěr Finančního ředitelství České Budějovice, že stěžovatelka podmínku časového použití dotace nedodržela, protože v roce 1995 předmět, na který jí byla poskytnuta dotace ve výši 50% předpokládaných nákladů uhradila jen zčásti, a to platbou ve výši 1 152 694,- Kč, má oporu v provedeném dokazování. V souladu s ustanovením §30 odst. 1, 6 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla republiky), jí proto byla uložena povinnost zadržené, tj v roce 1995 nevyčerpané finanční prostředky poskytnuté jí formou dotace, vrátit do státního rozpočtu.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují námitky, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Pokud stěžovatelka namítá, že postupem soudu byla porušena její základní práva dané čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy, Ústavní soud je toho názoru, že zmíněné články týkající se způsobu uplatnění státní moci a ochrany základních práv a svobod soudní mocí jsou základními postuláty právního a politického systému České republiky. Rozhodnutím soudu nemohlo být do těchto charakteristik státu zasaženo. Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, dané ustanovení zaručuje tzv. právo na spravedlivý proces. Ze spisového materiálu však vyplývá, že toto základní ústavně garantované právo stěžovatelky postupem soudu zasaženo nebylo. Stěžovatelce nebylo bráněno, aby se domáhala stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Krajský soud přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí finančního ředitelství, postupoval přitom v souladu s ustanoveními části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu platnými v době rozhodování, důkazy hodnotil každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by krajský soud k námitkám stěžovatelky v průběhu řízení nepřihlížel, že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v polemice s právním názorem krajského soudu (a rovněž finančních orgánů), který soud přijal v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je zřejmé, že se stěžovatelka opakovaně dovolává svého tvrzení, že příslušné rozpočtové prostředky v roce 1995 použila, a nesouhlasí s hodnocením krajského soudu ohledně pojmu použití rozpočtových prostředků a skutečně realizovaných plateb. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecný soud se s nimi řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit, zda stěžovatelka skutečně v roce 1995 vynaložila prokázané přímé náklady ve výši stanovené smlouvou o poskytnutí dotace, takové hodnocení přísluší obecným soudům. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňovala porušení práva na spravedlivý proces, a ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecného soudu. Z tohoto pohledu tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
V dané souvislosti Ústavní soud k námitce stěžovatelky podotýká, že skutečnost, že úprava přezkumu rozhodnutí vydaných orgány veřejné správy, která byla účastníkem řízení v posuzovaném případě aplikována, byla s účinností k 1.1.2003 Ústavním soudem zrušena, nemá v dané věci právně relevantní význam, když soudce je dle čl 95 odst. 1 věty první Ústavy vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu. V době, kdy bylo o žalobě stěžovatelky krajským soudem rozhodováno, byl krajský soud vázán tehdy platnou právní úpravou a musel tedy rozhodovat v dané věci v souladu s ustanoveními části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 31.12.2002. Kasační stížnost by pak mohla stěžovatelka podat k Nejvyššímu správnímu soudu pouze v případě, že by o její věci krajský soud rozhodl po účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, tedy po 1.1.2003. Skutečnost, že zákonodárce s účinností ke dni 1.1.2003 umožnil nově podat opravný prostředek - kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jak bylo uvedeno výše, neznamená, že účastníci, kteří tohoto opravného prostředku s ohledem na dobu vydání rozsudku krajského soudu ve své právní věci nemohou použít, se mohou obracet na Ústavní soud jako na další soudní instanci s tím, že by měl Ústavní soud k výše uvedenému "znevýhodnění" způsobené dřívější neexistencí Nejvyššího správního soudu přihlédnout. Změna právní úpravy, byť i iniciovaná nálezem Ústavního soudu, v němž je konstatována neústavnost právního předpisu, je přirozeným vývojem právní úpravy, v jehož průběhu jsou účastníci řízení v časové posloupnosti vázáni vždy v dané době platnou právní úpravou, a to tak, aby byla zaručena rovnost účastníků řízení. Nelze tedy přisvědčit námitce stěžovatelky, že se v dané věci jedná o nezákonný a neústavní zásah do jejího majetku umocněný skutečností, že řízení bylo vedeno dle právního předpisu, který by pro neústavnost zrušen.
Vzhledem k tomu, Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Vojen Gűttler
předseda I. senátu