ECLI:CZ:US:2004:1.US.487.02
sp. zn. I. ÚS 487/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. května 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. H., zastoupeného JUDr. D. Ch., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2002, č. j. 33 Odo 299/2002 - 94, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2001, č. j. 11 Co 170/2001 - 60, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 11. 2000, sp. zn. 11 C 13/2000, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavním soudu ve lhůtě dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu") domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že obecné soudy při své rozhodovací činnosti porušily jeho právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž došlo také k porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.
V záhlaví citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 bylo stěžovateli uloženo zaplatit vedlejšímu účastníkovi (žalobce Pražská správa nemovitostí, spol. s r. o.) částku 500.000,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Proti výše citovanému rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že rozsudek soudu nalézacího potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že neshledal odvolání stěžovatele důvodným. Soud odvolací se ztotožnil s právním závěrem soudu nalézacího, který neshledal smlouvu účastníků ze dne 3. 12. 1999 za neplatnou z důvodů, jež uplatnil stěžovatel. Dále zhodnotil, že důkazy, které soud nalézací provedl, byly zcela postačující k právnímu posouzení věci.
Rozsudek soudu odvolacího napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR v záhlaví citovaným usnesením dovolání odmítl pro nepřípustnost a vzhledem k ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř. (tehdy platného) své rozhodnutí neodůvodnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož dle jeho názoru při své rozhodovací činnosti vybočily z mezí ústavnosti v důsledku extrémní interpretace a aplikace určitých zákonných ustanovení. Dále stěžovatel poukazuje na to, že závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními. Argumentuje, že soud odvolací interpretoval a aplikoval ustanovení §50a občanského zákoníku ústavně nepřípustným způsobem a rozsudek soudu nalézacího trpí nekonzistentností odůvodnění. Ohledně rozhodnutí soudu dovolacího namítá, že mu de facto byla Nejvyšším soudem ČR odmítnuta soudní ochrana. K této námitce dodává, že občanský soudní řád neposkytuje dovolacímu soudu při jeho úvahách o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu všeobecnou volnost, naopak konstruuje určité meze, mezi něž patří např. ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Jelikož se, dle stěžovatele, v rozhodnutí soudu odvolacího vyskytují "odlišnosti" (tzn. právní otázky v rozporu s hmotným právem), které soud dovolací neposoudil, je jeho rozhodnutí nezákonné, resp. neústavní. Stěžovatel závěrem tvrdí, že výše popsaná pochybení obecných soudů vedla též k porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.
K ústavní stížnosti se ve lhůtě jim k tomu stanovené vyjádřili vedlejší účastníci, Nejvyšší soud ČR a Obvodní soud pro Prahu 4. Předsedkyně senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření uvedla, že odkazuje plně na znění napadeného usnesení dovolacího soudu, stejně tak předsedkyně senátu soudu nalézacího uvedla, že ústavní stížnost stěžovatele považuje za nedůvodnou a odkázala na odůvodnění rozhodnutí soudu I. i II. stupně.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Pokud stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím obecných soudů došlo k zásahu do jeho práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud shledal, že k takovému zásahu nedošlo. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen v čl. 36 odst. 1 Listiny nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Argumenty, které stěžovatel uvedl v ústavní stížnosti, a o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o zásahu do jeho základních práv a svobod, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uvedl již ve svém odvolání. Sama okolnost, že odvolací soud neakceptoval jím vznesené námitky, není možné považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Namítá-li stěžovatel rozpory mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, Ústavní soud k tomu připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy dle svého uvážení.
Ústavní soud dále konstatuje, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, pokud zjistí, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud dále zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí ze skutkových zjištění, která byla v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodnění svých rozsudků se oba obecné soudy vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele řádně a své závěry zdůvodnily. Proto nelze stěžovateli přisvědčit, že by v rámci rozhodovací činnosti těchto soudů došlo k zásahu do jeho práva na soudní ochranu.
Ohledně námitek stěžovatele vztahujících se k rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR uvádí Ústavní soud následující. Odmítl-li dovolací soud dovolání stěžovatele, neboť shledal, že napadené rozhodnutí soudu odvolacího nemá po právní stránce zásadní význam, neporušil tímto svým postupem žádné ústavně chráněné právo stěžovatele, neboť postupoval právně konformním způsobem. Dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhoduje o přípustnosti mimořádného opravného prostředku právě dovolací soud a pokud shledá, že rozhodnutí v konkrétní věci nemá zásadní právní význam, je tato okolnost důvodem pro odmítnutí takového podaného dovolání.
K námitkám stěžovatele, že svým rozhodováním porušily obecné soudy i ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny, dále pak čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR, Ústavní soud uvádí, že autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na ústavní úrovni garantována právě čl. 2 odst. 3 Listiny. Právě toto ustanovení Listiny je třeba chápat ve dvojím smyslu. Jednak představuje strukturální princip, podle něhož lze státní moc vůči jednotlivci a jeho autonomní sféře (včetně autonomních volních projevů) uplatňovat pouze v případech, kdy jednání jednotlivce porušuje výslovně formulovaný zákaz upravený zákonem. "Také takový zákaz však musí reflektovat toliko požadavek spočívající v zabránění jednotlivci v zásazích do práv třetích osob a v prosazení veřejného zájmu, je-li legitimní a proporcionální takovému omezení autonomního jednání jednotlivce. Takový princip je pak třeba chápat jako esenciální náležitost každého demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Podobný obsah má také ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/04). Současně pak ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny představuje subjektivní právo jednotlivce na respektování svých zákonných autonomních projevů veřejnou mocí.
Stejně tak i ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny má dvě dimenze, kdy ta první působí jako komplement k ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. zpřesňuje dopad jeho ustanovení na individuální osoby, na druhou stranu představuje i základní princip demokratického státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem , a to způsobem, který zákon stanoví, přičemž povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.
Ústavní soud shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními ustanoveními, do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Svými rozhodnutími ve věci neomezily autonomii vůle stěžovatele, neboť při ukládání povinnosti stěžovateli toliko aplikovaly zákonná ustanovení v souladu s ústavním pořádkem ČR.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že v dané věci nepřehlédl význam nálezu ze dne 11. 2. 2004, sp.zn. Pl. ÚS 1/03 (publikovaný jako zákon č. 153/2004 Sb.), kterým došlo ke zrušení ustanovení §243c odst. 2 o. s. ř., nicméně ke zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu ČR nepřistoupil, neboť by takové zrušení bylo výrazem pouhého právního formalismu a de facto neefektivní. Ústavní soud si je vědom toho, že se nemůže přikládat k tíži stěžovatele skutečnost, že Nejvyšší soud ČR přehlédl neústavnost aplikovaného ustanovení občanského soudního řádu, nicméně jak bylo výše řečeno, zrušení výše citovaného usnesení dovolacího soudu by ve výsledku neznamenalo změnu oproti současnému stavu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu