ECLI:CZ:US:2004:1.US.492.01
sp. zn. I. ÚS 492/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů P. S. a M. S., zastoupených advokátem JUDr. D. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2001, sp. zn. 58 Co 141/2001, takto:
Návrh na odklad vykonatelnosti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.3. 2001, sp. zn. 58 Co 141/2001, se zamítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé ústavní stížností ze dne 9. 8. 2001, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 8. 2001, napadají v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6.12.2000, č.j. E 767/96-66, jímž bylo rozhodnuto o provedení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu. V ústavní stížnosti zejména tvrdí, že obecný soud porušil základní práva a svobody stěžovatelů obsažená v čl. 90 Ústavy, čl. 6 "Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách" a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod. Městský soud v Praze se prý nevypořádal s některými právními názory stěžovatelů, jeho výrok vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v dokazování, a spočívá na nesprávném právním posouzení. Stěžovatelé především namítají, že náhradní byt v D. nejenže není rovnocenný vyklizovanému bytu, ale že nezajišťuje ani lidsky důstojné ubytování jich samotných a dalších členů domácnosti, tj. čtyřčlenné rodiny s nezletilými dětmi.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti současně požádali ve smyslu ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o odklad vykonatelnosti napadeného usnesení Městského soudu v Praze, neboť se domnívají, že výkon rozhodnutí - tedy přestěhování se do náhradního bytu - "by nepochybně znamenal pro stěžovatele nepoměrně vyšší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám."
K návrhu na odklad vykonatelnosti se vyjádřili účastník řízení - Městský soud v Praze a vedlejší účastník - J. T. Městský soud v Praze toliko sdělil, že tento návrh nepovažuje za opodstatněný. Vedlejší účastník pak zejména uvedl, že stěžovatelé hrozící újmu nijak nespecifikovali a že své tvrzení nedoložili. Újmu prý naopak pociťuje on a jeho dcera s manželem a čtyřmi dětmi, neboť od rozhodnutí, kterým byl nařízen výkon rozhodnutí, již uplynula značně dlouhá doba.
II.
Podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Je zřejmé, že institut odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí představuje rozhodnutí zatímní a předběžné, takže případným vyhověním nebo odmítnutím tohoto návrhu Ústavní soud neprejudikuje konečný výsledek řízení o ústavní stížnosti. Proto také se v této fázi řízení Ústavní soud nevyjadřuje k důvodnosti ústavní stížnosti, a v rámci toho ani k tomu, zda byla stěžovatelům zajištěna odpovídající bytová náhrada či nikoliv.
Je třeba zdůraznit, že možnost odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí představuje výjimku z obecné zásady, podle které ústavní stížnost nemá odkladný účinek (§79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Protože se jedná o výjimku, je nutno ji interpretovat restriktivně, a to za důsledného respektování shora citovaných zákonných podmínek.
V daném případě stěžovatelé toliko tvrdí, že výkon napadeného usnesení by pro ně znamenal nepoměrně vyšší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Protože takové osoby stěžovatelé ve svém návrhu neoznačili, dovodil Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp.zn. E 767/96, že jimi mohou být zejména osoby zainteresované na výsledku řízení; to jsou vedlejší účastník J. T. a manželé F., zeť a dcera, pro které vedlejší účastník potřeboval byt užívaný stěžovateli. Potřeba bytu pro děti byla ostatně důvodem, pro který byla dána stěžovatelům výpověď, k níž přivolil v nalézacím řízení obecný soud. To je exekuční titul, jehož výkon je předmětem řízení, v němž bylo napadené usnesení vydáno. Pokud se jedná o možnou újmu manželů F., nemohl si Ústavní soud nepovšimnout, že právě oni jsou dosavadními uživateli náhradního bytu, který je dle napadeného rozhodnutí pro stěžovatele zajištěn, a že i oni jsou několikačlenou rodinou s dětmi. Již z toho vyplývá, že nelze přisvědčit názoru stěžovatelů o jejich "nepoměrně" větší újmě ve srovnání s jinými osobami, poněvadž také F. by mohli pociťovat odklad výkonu rozhodnutí - po jehož provedení jsou oprávněni nastěhovat se do vyklizovaného bytu stěžovatelů - jako újmu nijak zanedbatelnou. Též vedlejší účastník J. T. (oprávněný ve věci výkonu rozhodnutí) má nepochybně zájem na výkonu rozhodnutí, přičemž se v předmětném exekučním řízení rozhoduje o výkonu jeho práva přiznaného mu rozhodnutím soudu.
Ústavní soud rovněž konstatuje, že další (kumulativní) podmínkou podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je i to, že odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Ačkoliv je zřejmé, že veřejným zájmem je i zájem státu zajistit občanům vynutitelnost práva, Ústavní soud se jejím posouzením nezabýval, jelikož první (výše uvedená) podmínka v souzené věci splněna není, a stěžovatelé se navíc domáhají ochrany svých práv i dalším procesním prostředkem - dovoláním.
Za těchto okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh na odklad vykonatelnosti není důvodný a proto jej zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2002
JUDr. Vladimír Klokočka
předseda senátu Ústavního soudu