ECLI:CZ:US:2004:1.US.497.04
sp. zn. I. ÚS 497/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti RNDr. J. Ž., zastoupeného JUDr. I. K., CSc., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 406/2004, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 4 To 64/2003 a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2003, č. j. 2 T 2/2002-525, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 11. 8. 2004 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. zák.), a bez jakékoli ústavně právní argumentace tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), v nichž je garantováno právo na spravedlivý proces a právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní stížnost splňovala všechny náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k zásahu do výše uvedených práv došlo v řízeních před obecnými soudy tím, že rozhodly, aniž byl správně zjištěn skutkový stav věci a aby bylo prokázáno jeho zavinění způsobem, o němž nejsou pochybnosti. Tato pochybení stěžovatel dokládal podrobnou argumentací, v níž, stručně shrnuto, nesouhlasil s tvrzením, že musel být srozuměn s možností, že nastane škodlivý následek, protože spoléhal na velmi nejisté okolnosti. Přitom nebyl proveden žádný důkaz, že by stěžovatel nebyl subjektivně přesvědčen, že mu bude zajištěn úvěr, což mělo eliminovat vznik škodlivého následku. Stěžovatel uvedl, že si je vědom protiprávnosti jednání, spočívajícího v tom, že si jako neoprávněná osoba půjčil peníze poškozené, avšak pokud by peníze vrátil, nebyla by naplněna skutková podstata trestného činu podvodu. Soudy nesprávně posoudily smlouvu, na základě které katastr nemovitostí provedl vklad vlastnického práva a v důsledku toho dospěly k chybnému závěru, že došlo k převodu vlastnického práva z poškozené na K. Č.. Trestní soudy naprosto nerespektovaly rozhodnutí civilního soudu, který určil, že K. Č. se tímto vlastníkem nikdy nestal. Na základě uvedené smlouvy nebylo možné učinit vklad do katastru - převod vlastnického práva nebyl objektivně vůbec možný.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2003 (2 T 2/2002-525) vyplývá, že stěžovatel byl, stručně shrnuto, uznán vinným tím, že dne 9. 4. 1999 se nepravdivě vydával za jednatele poškozené obchodní společnosti, ačkoli toto postavení ztratil, a uzavřel smlouvu o půjčce 3.900.000,- Kč mezi poškozenou a K. Č. a smlouvu kupní, kterou se poškozená zavázala převést na K. Č. nemovitost s obvyklou cenou 28.800,000,- Kč, kde bylo dohodnuto okamžité podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí s tím, že kupní smlouva obsahovala rozvazovací podmínku, kterou bylo možno splnit tak, že poškozená do 12. 7. 1999 zaplatí půjčenou částku. Stěžovatel obě smlouvy před poškozenou zatajil, převzal půjčenou částku, kterou poškozené nepředal a použil ji nezjištěným způsobem - konal tedy se srozuměním, že rozvazovací podmínka nebude splněna. Katastrální úřad stěžovatel ponechal v přesvědčení, že zápis v obchodním rejstříku, který jej uvádí jako jednatele poškozené, odráží skutečný stav věci; rozvazovací podmínka splněna nebyla a dne 30. 7. 1999 katastrální úřad vložil vlastnické právo K. Č. s právními účinky zpětně k 12. 4. 1999 a stěžovatel tak poškozené způsobil škodu ve výši 28.800.000,- Kč. Toto jednání kvalifikoval krajský soud jako trestný čin podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. zák.) a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl roku.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 10. 2003 (4 To 64/2003) vyplývá, že vrchní soud z podnětu odvolání stěžovatele, a v rozsahu a z důvodů v odvolání uvedených, přezkoumal rozsudek krajského soudu, a poté potvrdil výrok o vině a výrok o trestu odnětí svobody, avšak uložený peněžitý trest snížil pro nepřiměřenost ze 700.000.- Kč na 200.000,- Kč. Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že vrchní soud se zevrubně zabýval naplněním znaku zavinění, způsobilostí uzavřené smlouvy přivodit vklad vlastnického práva, jakož i relevancí rozhodnutí civilního soudu.
Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2004 (5 Tdo 406/2004) vyplývá, že soud na základě dovolacího důvodu, vymezujícího, že rozhodnutí vrchního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.), přezkoumal rozsudek vrchního soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu, a dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné (§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.). Z tohoto usnesení vyplývá, že dovolací námitky, na základě nichž se věcí zabýval Nejvyšší soud, odpovídají námitkám uplatněným v ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že soudy nesprávně aplikovaly "jednoduché" právo. Podle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů, v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy svévolně. Přitom Ústavní soud musí rovněž zvažovat, zda k pochybení tvrzenému v ústavní stížnosti nedošlo i v důsledku toho, že stěžovatel nedostatečně hájil svá práva (např. nevyužitím možnosti dané opravnými prostředky, které jsou ve sporném řízení ovládány zásadou projednací a dispoziční a kde nelze spoléhat na revizní princip).
Krajský soud spatřoval srozumění stěžovatele se škodlivým následkem z jeho celkové finanční situace, kterou podrobně analyzoval, a ze způsobu, jímž naložil s neoprávněně půjčenými prostředky. Z toho soud dovodil, že stěžovatel musel být srozuměn s nemožností dostát podmínce, která mohla zmařit dokonání trestného činu. K civilnímu rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, jehož respektování stěžovatel žádal, krajský soud poznamenal, že tento rozsudek byl stvrzením vůle poškozené a K. Č., kteří se dohodli, že k převodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti nedošlo. Vrchní soud označil skutková zjištění krajského soudu za správná a mj. konstatoval, že stěžovatel při svém přesvědčení o reálné možnosti dostát rozvazovací podmínce a zabránit škodlivému následku, jednal s vědomím, že tato jeho schopnost je nejistá. Vrchní soud se ztotožnil i s hodnocením povahy rozsudku civilního soudu, když důvody vedoucí k jeho vydání dovozoval přirozeně z odůvodnění tohoto rozsudku, z něhož dovodil, že k převodu vlastnického práva ze stěžovatelky na K. Č. skutečně došlo. Ústavní soud se nemůže ztotožnit s názorem stěžovatele, že soudy měly vycházet pouze z výroku rozsudku a k odůvodnění přihlížet neměly. Vrchní soud upozornil, že katastr nemovitostí vklad vlastnického práva zapsal, a to v důsledku jednání obžalovaného. Nejvyšší soud tyto závěry vrchního soudu potvrdil jako správné a odmítl námitku stěžovatele, že byl důvodně přesvědčen, že půjčené peníze vrátí z poskytnutého úvěru, protože stěžovatel se na takovém úvěru nedohodl s žádným konkrétním subjektem. Ústavní soud konstatuje, že takový postup obecných soudů nijak nevybočuje z mezí spravedlivého procesu. Soudy transparentně popsaly své úvahy při hodnocení provedených důkazů a přesvědčivě odůvodnily závěry, k nimž na základě těchto úvah dospěly. Proto nemá, co by z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování obecným soudům vytkl.
Rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatel domáhal, nezasáhla do jeho práva na spravedlivý proces, ani do jiného jeho základního práva. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 26. srpna 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu