ECLI:CZ:US:2004:1.US.504.04
sp. zn. I. ÚS 504/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. Š., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. M. V., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 5. 2004, sp. zn. 5 Tdo 348/2004, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 8 To 158/03, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2003, čj. 2 T 8/2003 - 371, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se S. Š. (dále jen "stěžovatelka") domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Napadeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 8 To 158/03, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 10. 2003, čj. 2 T 8/2003 - 371. Tímto rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Za tento trestný čin a za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 TrZ, kterým byla uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 8. 9. 2003, čj. 4 T 10/2003 - 109, byla odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, k jehož výkonu byla zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu, stanovený zmíněným rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Stěžovatelce byla také stanovena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky náhradu škody ve výši 1 176,-- Kč s 2 % úrokem z prodlení od právní moci rozsudku do zaplacení.
Trestného činu vraždy, podle §219 odst. 1 TrZ, se stěžovatelka dopustila tím, že dne 6. 1. 2003 kolem 21.45 hod., v Plzni na Centrálním autobusovém nádraží, před vstupem do haly, přistoupila k poškozenému J. K., uchopila ho rukama za bundu a srazila ho na skleněnou výplň stěny nad podchodem. Skleněná výplň se nárazem těla poškozeného rozbila. Poškozený J. K. zůstal ležet v poloze na zádech tak, že horní polovinou těla ležel na svažující se hraně stěny podchodu nad jeho dnem. Těžiště těla (kyčle) měl na podlaze v blízkosti kovového rámu skleněné výplně a nohy v prostoru před vstupem do haly Centrálního autobusového nádraží směrem ke stěžovatelce. Šlo o nepříliš stabilní pozici, ve které setrvával zejména díky osazení kovového rámu skleněné výplně se zbytky skla. Za těchto okolností stěžovatelka přistoupila k poškozenému a v afektu zlosti ho kopla do chodidla jeho nohy takovým způsobem, že došlo k posunutí jeho těla a následnému pádu na dno podchodu (hlavou na schodiště podchodu) do hloubky 4,8 metrů. Následkem pádu utrpěl poškozený kromě jiného víceložiskové pohmoždění mozku, při zlomení lební klenby a spodiny. Toto poranění nebylo slučitelné se životem a bezprostředně vedlo k jeho smrti.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že neměla v úmyslu poškozeného usmrtit. Domnívala se, že hloubka podchodu je mnohem nižší. Podle jejího názoru bylo dokazování provedeno neúplným způsobem, podstatné okolnosti případu nebyly dostatečným způsobem objasněny, její obhajoba nebyla nade vší pochybnost vyvrácena, subjektivní stránka stíhaného trestného činu byla posouzena nesprávně a tím byla porušena zásada in dubio pro reo. Předmětná rozhodnutí obecných soudů hodnotí jako formalistická. K usnesení Nejvyššího soudu ČR uvedla, že je pokračováním v zásahu do jejího práva na osobní svobodu. Již v průběhu hlavního líčení navrhla provedení dalšího vyšetřovacího pokusu a výslech svědka R. F. Dalším vyšetřovacím pokusem mělo být objasněno, zda mohla otvorem, vzniklým rozbitím skleněné výplně, vidět do prostoru za poškozeného, tj. zda mohla vidět, že hrozí jeho pád do hloubky 4,8 metrů. Měla za to, že je hloubka menší - cca 1 metr. Poukázala na svoji podprůměrnou intelektovou kapacitu, z níž dovozuje, že se mohla o hloubce prostoru mýlit. O tom, zda bylo možné prostorem vzniklým rozbití výplně vidět přes tělo poškozeného do prostoru za jeho tělem, vypovídal pouze svědek P. H. Jeho výpověď však hodnotí jako ne zcela logickou a jeho tvrzení z technického hlediska za nemožná. Provedením dalšího vyšetřovacího pokusu na místě činu měly být ověřeny její výhledové poměry. Výslech svědka R. F., který navrhovala, měl popsat její reakci na zprávu o smrti poškozeného. Podle názoru stěžovatelky je totiž její reakce na tuto zprávu rozhodná pro posouzení úmyslu. Pokud by věděla, že poškozený musí v důsledku pádu zemřít, nebyla by touto zprávou překvapena. Protože však byla smrtí poškozeného překvapena, lze jen obtížně dovozovat její vědomost o jisté smrti poškozeného a srozumění s tímto následkem. Soud prvního stupně dovodil, že musela vědět, že svým jednáním může smrt poškozeného způsobit a pro případ, že ji způsobí, byla s tím srozuměna a na tomto následku jí nezáleželo. S tímto závěrem nesouhlasí. Navíc v odůvodnění rozsudku postrádá zhodnocení vztahu její lhostejnosti k důsledku jednání. V této souvislosti stěžovatelka zaujala právní názor, že skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu, neboť kde je pravá lhostejnost, chybí složka vůle. V takovém případě nelze dovozovat ani úmysl nepřímý. Namísto toho je třeba jednání hodnotit jako vědomou nedbalost. Z tohoto důvodu nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu ČR, jak vymezil tzv. pravou lhostejnost, která podle jeho názoru jediná může vést k závěru o nedostatku přímého úmyslu. Podle výkladu Nejvyššího soudu ČR by byla tzv. pravá lhostejnost možná jen u úmyslných trestných činů, kterých se lze dopustit nečinností, nikoli však u úmyslných trestných činů, které vyžadují aktivní činnost pachatele. Takový výklad je podle stěžovatelky neoprávněně restriktivní, neboť i když osoba učiní aktivní fyzické jednání, může být ve vztahu k následku ve stavu pravé lhostejnosti. Proto základní námitkou proti závěru Nejvyššího soudu ČR je to, že pravá lhostejnost, tedy absence jakéhokoliv zájmu na dalším vývoji skutkového děje, může být dána i za předpokladu aktivního jednání a zásahu pachatele do děje.
K výzvě Ústavního soudu se vyjádřil Nejvyšší soud ČR, který uvedl, že jeho usnesením o dovolání nedošlo k porušení zásad stanovených v čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka shledává pochybení v tom, že dokazování nebylo provedeno dostatečným a úplným způsobem. V tomto směru, ve vztahu k dovolacímu řízení, Nejvyšší soud ČR poukázal na ustanovení čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Výrok o vině stěžovatelky byl, v souladu s tímto právem, přezkoumán na základě odvolání stěžovatelky v řádném opravném řízení. Na řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - již nelze bez dalšího použít stejné zásady jako na řízení o řádných opravných prostředcích. Z citované Úmluvy, z ústavních norem platných v České republice, ani z jiných právních předpisů nelze dovodit, že by snad existovalo zaručené právo na to, aby kterákoli trestní věc musela být přezkoumána v mimořádném opravném řízení ve třetí instanci ve stejném rozsahu jako v řádném opravném řízení. Připouští-li tedy zákon [§265b odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ")] možnost podat dovolání jen z výslovně stanovených důvodů, nelze v tom shledávat porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jak dovozuje stěžovatelka. K názoru stěžovatelky, že její ústavní právo bylo porušeno při posouzení jejího zavinění, Nejvyšší soud ČR dodal, že se naznačenou otázkou dostatečně zabýval ve svém rozhodnutí o dovolání a plně na něj odkázal. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením o dovolání nebylo porušeno stěžovatelkou namítané ústavní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatelka opakuje svoji obhajobu a odvolací námitky, se kterými se vypořádal jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Podobné námitky uplatnila i v návrhu na povolení obnovy řízení, který byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 7. 2004, čj. Nt 335/2004 - 12, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2004, sp. zn. 8 To 102/2004, zamítnut. V těchto rozhodnutích bylo opětovně konstatováno, že výslech svědka R. F. není důkazem, který by byl soudu prvního stupně neznámý a který by odůvodňoval jiné rozhodnutí o vině stěžovatelky. Ani námitka, že stěžovatelka neznala hloubku podchodu na autobusovém nádraží v Plzni, není ničím novým. Kromě odkazu na argumentaci, uvedenou v napadených rozhodnutích, vrchní soud dodal, že tento podchod nebyl nijak výrazně hlubší než obdobná zařízení na jiných místech. Stěžovatelka se mohla těžko domnívat, že poškozeného sráží do atypicky "mělkého" podchodu. K subjektivní stránce, tj. zavinění, odkázal na napadená rozhodnutí a na argumentaci uvedenou v usnesení Nejvyššího soudu ČR. Na závěr navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť k porušení ústavních práv stěžovatelky nedošlo.
Krajský soud v Plzni odkázal na argumentaci uvedenou v jeho rozsudku s tím, že nemá důvod na těchto argumentech cokoli měnit.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již několikrát zdůraznil, že mu nepřísluší zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů, o což podle povahy námitek v ústavní stížnosti stěžovatelka usilovala, neboť není vrcholem jejich soustavy (např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., vydání 1., č. 5, Praha 1995). Úkolem Ústavního soudu není "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, a to ani kdyby s takovým hodnocením nesouhlasil. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Podstata ústavní stížnosti spočívá právě v polemice se způsoby hodnocení důkazů a z toho plynoucích právních závěrů obecných soudů. Stěžovatelka především polemizuje s odůvodněním napadených rozhodnutí, pokud jde o splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o vině a trestu a opakuje argumentaci (neprovedení vyšetřovacího pokusu, výslechu svědka R. F. a zhodnocení lhostejnosti stěžovatelky ve vztahu k zavinění) uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí se všemi návrhy a námitkami stěžovatelky řádně a podrobně vypořádaly (§125 TrŘ, §134 odst. 2 TrŘ). Zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ) a při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení (§2 odst. 6 TrŘ), se nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu. Závěry plynoucí z tohoto posouzení, tzn. zda se stěžovatelka uznává vinnou nebo zda se obžaloby zprošťuje, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů. Z podané ústavní stížnosti nevyplývá nic, co by projednávanou věc posunulo do ústavněprávní roviny, neboť napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního rozhodnutí, přijatého za dodržení veškerých procesních práv účastníků řízení. Pouhé odsouzení stěžovatelky samo o sobě nelze považovat za porušení jejích základních práv a svobod.
Za tohoto stavu není ingerence Ústavního soudu, s odvoláním na shora uvedené, na místě. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Pouze tehdy, pokud by interpretace předpisů obecného práva byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může mít za následek porušení základních práv a svobod. V dané věci takovouto interpretaci soudu vytknout nelze.
K neprovedení vyšetřovacího pokusu a výslechu svědka R. F. Ústavní soud v obecné rovině uvádí, že obecné soudy nemají povinnost provést veškeré navržené důkazy, ale mají povinnost neprovedení navrženého důkazu odůvodnit. V projednávané věci obecné soudy odůvodnily, proč nebyly provedeny důkazy navržené obhajobou. Důvodem pro jejich neprovedení byla jejich nadbytečnost. Výhledové poměry stěžovatelky, které měl objasnit navrhovaný vyšetřovací pokus, byly obecným soudům zřejmé z fotodokumentace pořízené při ohledání místa činu, výslechů stěžovatelky, svědků a dalších provedených důkazů (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Navíc, vzhledem k časovému odstupu, byla otázkou jeho proveditelnost (str. 3 usnesení odvolacího soudu). Výslech svědka R. F. byl rovněž hodnocen jako nadbytečný. Z podání jeho vysvětlení bylo patrno, že předmětnému skutku nebyl přítomen a neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly skutek lépe objasnit (str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k tomuto návrhu uvedl, že neshledal potřebu provedení tohoto důkazu. Na subjektivní stránku stěžovatelky lze spolehlivě usoudit z důkazů, které jsou k dispozici a rozhodně nikoli jen na základě pocitů, s nimiž byla reakce na toto sdělení vnímána. Reakci stěžovatelky na zprávu o smrti poškozeného ostatně popsal svědek K. H. (str. 3 usnesení odvolacího soudu).
Tvrzením stěžovatelky, týkajícím se posouzení její lhostejnosti ke způsobenému smrtelnému následku, se zabýval nejen soud odvolací, ale zejména Nejvyšší soud ČR, který velmi podrobně vyložil vztah lhostejnosti pachatele ke způsobenému následku a odlišil lhostejnost pravou a nepravou. Nejvyšší soud ČR konstatoval, že ač stěžovatelka věděla o poloze ležícího poškozeného, jehož tělo směřovalo hlavou do volného prostoru a vzhledem k tomu nebylo možné, aby poškozený spadl jinak než hlavou na tvrdý povrch, přesto záměrně kopla ležícího poškozeného, který se nijak nebránil a bránit ani nemohl, do chodidla, tzn. vědomě působila silou ve směru podélné osy jeho těla a ve směru jeho následného pádu do podchodu. Toto její aktivní chování, směřující ke způsobení následku předpokládaného trestním zákonem, jehož možného vzniku v důsledku tohoto jednání si byla stěžovatelka vědoma, v zásadě vylučovalo pravou lhostejnost, neboť takové jednání nemůže být projevem neexistující vůle nutné pro závěr o pravé lhostejnosti. Naopak z něj vyplývá kladné stanovisko stěžovatelky ke smrtelnému následku u poškozeného. Stěžovatelka se totiž nejen nesnažila odstranit následky svého předchozího násilného jednání, na jehož základě se poškozený nacházel ve velmi nestabilní poloze nad volným prostorem, do něhož mohl spadnout, ale naopak své násilí dovršila kopnutím do nohy poškozeného, které přivodilo jeho pád do volného prostoru se smrtelným zraněním. Proto nelze hodnotit jako neoprávněně restriktivní závěr Nejvyššího soudu ČR, spočívající v tom, že vnitřní subjektivní vztah stěžovatelky ke smrtelnému následku, který svým jednáním poškozenému způsobila, vykazuje všechny znaky požadované ustanovením §4 písm. b) TrZ, takže se jednalo o nepřímý úmysl, a nikoli o stav lhostejnosti, který by mohl nepřímý úmysl vylučovat. Citovaný výklad a závěr Nejvyššího soudu ČR, týkající se posouzení lhostejnosti ke způsobenému smrtelnému následku, jsou ústavně konformní. Za tohoto stavu nelze Nejvyššímu soudu ČR cokoli vytknout, neboť jeho usnesení nevykazuje znaky libovůle, nevybočuje z mezí ústavnosti a v podrobnostech lze odkázat na jeho odůvodnění.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu