ECLI:CZ:US:2004:1.US.515.03
sp. zn. I. ÚS 515/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného advokátkou Mgr. K. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 12. 2002, č.j. 30 T 8/2002-401, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 3 To 22/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
I.
V záhlaví označeným rozsudkem uznal Krajský soud v Ostravě stěžovatele vinným trestným činem vraždy dle §219 odst. 1 trestního zákona, kterého se jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 trestního zákona dopustil tím, že - ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 5 T 191/96, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 5 To 670/96, pravomocně odsouzený pro trestný čin ublížení na zdraví dle §222 odst. 1 trestního zákona - po předchozí hádce a celodenním společném užívání alkoholických nápojů zaútočil nožem na J. S. v úmyslu jej usmrtit, bodl jej silou velké intenzity a ten v důsledku zakrvácení do dutiny hrudní při bodném poranění srdce na místě zemřel. Za uvedenou trestnou činnost mu krajský soud uložil trest odnětí svobody v trvání 14 let. Současně jej zavázal zaplatit poškozené A. B. škodu ve výši 2 096,- Kč.
V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud velmi podrobně rozvádí důkazy, ze kterých vycházel, zejména výpovědi stěžovatele z přípravného řízení i z hlavního líčení a dále výpovědi svědků - uživatelů bytů, event. těch, kteří se v těchto bytech zdržovali, zejména svědků P., B., D., K., V. R., R. R., R. Krajský soud rozvádí i výpovědi dalších svědků B., L., N., N., S. a zabývá se dalšími důkazy, např. znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, z oboru kriminalistické techniky a expertízy, protokoly o ohledání místa činu spolu s fotodokumentací a videozáznamem aj. Od výslechu svědkyně J. soud upustil, protože se vyjadřovala pouze k věcem, které objektivizovaly jiné svědecké výpovědi. Provedené důkazy ve svém souhrnu utvrdily krajský soud v závěru, že stěžovatel poškozeného Svačinu úmyslně usmrtil. Jeho jednání soud současně posoudil jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty s ohledem na předchozí odsouzení a vzhledem k tomu, že se současného jednání dopustil s odstupem tří let a šlo o obdobný způsob provedení, byť původně s nikoliv tragickým, neodčinitelným následkem.
Krajský soud dále konstatuje, že řízení předcházející podání obžaloby není zatíženo procesními vadami a stěžovatel nebyl krácen v právu na obhajobu. Vědom si námitek stěžovatele ohledně prostudování spisu - kterého se odmítl účastnit "z důvodu absence brýlí" a odmítl pomoc své obhájkyně, jež mu nabídla přečtení spisového materiálu - předložil soud stěžovateli dne 1. 11. 2002 v jednací síni č.dv. 248/II. patro kompletní vyšetřovací spis, který stěžovatel studoval od 8.00 hod. do 9. 50 hod. a to již za pomocí brýlí.
Vrchní soud v záhlaví napadeným usnesením odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě zamítl.
V odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatuje, že řízení před soudem prvního stupně nevykazuje žádné závažné procesní vady a že uvedený soud provedl veškeré důkazy potřebné pro objasnění skutečného stavu věci, přičemž respektoval všechna zákonná ustanovení, včetně práva stěžovatele na obhajobu. Vrchní soud odmítl úvahy stěžovatele, že zranění poškozeného způsobila jiná osoba, protože tato varianta byla spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním. Ztotožnil se závěrem nalézacího soudu zejména v tom, že z výpovědi svědkyně P. lze mít za jednoznačně prokázané, že stěžovatel a poškozený spolu byli v kritické době ve výrazném verbálním konfliktu, což potvrdil i svědek K. Verbální konflikt náhle ustal, bylo ticho a teprve potom stěžovatel (s odstupem několika minut) na chodbě domu "verbálně dával najevo nutnost opatření telefonu a přivolání záchranné pomoci".
Formální nesprávnost shledal odvolací soud v tom, že krajský soud v rámci řízení i v odůvodnění rozsudku vycházel z prvotní výpovědi svědkyně P., kterému nebyla přítomna obhájkyně stěžovatele. Tato výpověď pak nemohla být přečtena ve smyslu §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu. Současně však vrchní soudu konstatuje, že svědkyně byla následně vyslechnuta (8.7.2002) za přítomnosti obhájkyně stěžovatele, stejně tak velmi podrobně u hlavního líčení a celý rozsah této výpovědi zopakovala a veškeré významné okolnosti popsala. Podle názoru vrchního soudu uvedené pochybení nemá podstatný význam a vliv na správnost a zákonnost napadeného rozsudku krajského soudu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že další zkoumání zdravotního stavu stěžovatele v souvislosti s jeho obtížemi se zrakem a sluchem není v rámci tohoto důkazního řízení zapotřebí, neboť jeho tvrzení jsou dostatečně objektivizována zdravotními zprávami MUDr. H. z očního oddělení Hornické polikliniky, zprávou Zdravotnického střediska Vězeňské služby ČR a Vazební věznice v Ostravě. Další zkoumání zdravotního stavu stěžovatele považuje i vrchní soud za nepotřebné. Taktéž neshledal důvodným výslech svědků J. a P. K., kteří se v kritické době na místě nenacházeli a nemohou poskytnout objektivní informace, jež by vedly k odlišnému pohledu na důkazní situaci. Vzhledem ke všem provedeným důkazům shledal Vrchní soudu v Olomouci obhajobu stěžovatele nepravdivou a považuje ji za zcela vyvrácenou.
Vrchní soud je konečně přesvědčen, že soud prvého stupně dospěl ke správným skutkovým závěrům - kterým nelze vytknout žádné pochybení - jimž odpovídala i použitá právní kvalifikace. Bez výhrad shledal odvolací soud i výrok o uloženém trestu.
Stěžovatel podal proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci dovolání, jež Nejvyšší soud dne 24.7.2003 usnesením sp. zn. 6 Tdo 796/2003 odmítl. Ústavní stížnost však proti tomuto rozhodnutí nesměřuje.
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví citovaným rozhodnutím, která považuje za nezákonná a jsoucí v rozporu zejména s čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle jeho mínění soudy při rozhodování nepostupovaly důsledně v souladu se zásadami vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu. Soudy prý opakovaně odmítly provést stěžovatelem navržené důkazy, zejména výslech svědků P. K., M. J. a pana M. Taktéž neprovedly důkaz vyšetřením zdravotního stavu stěžovatele znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví oční a ušní, byť stěžovatel trpí závažnou oční vadou - dvojité vidění - a není proto možné, aby usmrtil poškozeného, takže nebyla odstraněna pochybnost, že "poškozený Svačina neměl nepřátele", kteří by mohli mít zájem na napadení či usmrcení poškozeného. Namítá rovněž, že svědkyně P. uváděla, že v domě neslyšela pohyb jiných osob, leč při hlavním líčení se prokázalo, že se po domě jiné osoby pohybovaly. Stěžovatel dále tvrdí, že již od počátku trestního řízení byl zkrácen na svém právu na obhajobu, neboť jeho obhájkyně nebyla přítomna prvnímu výslechu svědkyně P.; sám stěžovatel nebyl přítomen u výslechu této svědkyně při hlavním líčení, takže nemohl klást otázky a tak se vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Neměl ani dostatek času a možnosti k přípravě své obhajoby, protože po celou dobu přípravného řízení byl bez brýlí a v důsledku své oční vady nemohl nic přečíst.
Stěžovatel proto navrhl, aby v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě a usnesení Vrchního soudu v Olomouci, byly zrušeny.
II.
Podle článku 83 Ústavy ČR je základním úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti. Ústavní soud ve své činnosti musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví. Není součástí soustavy obecných soudů a proto mu zpravidla ani nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení dokazování provedené obecnými soudy (a to ani tehdy, když by se s ním sám neztotožňoval), pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Zásadně však obecné soudy nejsou povinny vyhovět všem důkazním návrhům účastníka řízení při respektování procesní čistoty soudního řízení. [V tomto směru lze odkázat např. na nález III. ÚS 61/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 1995, str. 51, cit.:"... Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§221 odst. 1 lit. c), §243b odst. 1 al. 2 o.s.ř.), ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.).. .....".].
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a vrchního soudu - dovozuje, že situace předvídaná citovaným nálezem v souzené věci nenastala. Ústavní soud má zato, že - byť je např. argumentace krajského soudu o nepotřebnosti výslechu navržených svědků stručná - je zřejmé, že týž na důkazní návrhy stěžovatele reagoval dostatečně (např. str. 19 a str. 29-30). K provedení resp. neprovedení těchto důkazů zaujal stanovisko také vrchní soud (str. 8 druhý odstavec) a jeho odůvodnění - pokud jde o nepotřebnost navržených důkazů výslechem svědků P. K., M. J. a pána jménem M. - nelze z ústavně právního hlediska nic vytknout.
Rovněž otázce provedení důkazu zkoumáním zdravotního stavu stěžovatele znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví oční a ušní se obecné soudy - dle názoru Ústavního soudu - věnovaly dostatečně podrobně (např. str. 25 rozsudku Krajského soudu v Ostravě, str. 8 první odstavec usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Z obsahu soudního spisu (např. str. 138, 250, 333, 340 nebo str. 380) a zejména z odůvodnění rozsudku krajského soudu (str. 25) lze dovodit, že se obecné soudy zdravotním stavem stěžovatele v souvislosti s trestným činem vraždy náležitě zabývaly. To, že obecné soudy zvolily jiný postup - než vypracování znaleckého posudku - zjišťující zdravotní stav stěžovatele, nelze v kontextu prováděného dokazování považovat za pochybení, jež by dosahovalo roviny ústavněprávní.
Ústavní soud se proto domnívá, že vzhledem k jednotlivým provedeným důkazům - jež zejména krajský soud ve svém odůvodnění podrobně rozvádí, zaujímá k nim vlastní stanovisko a hodnocení - nelze obecným soudům z ústavněprávního hlediska vytknout, že stěžovatelem navržené důkazy považovaly za nadbytečné. I Ústavní soud je přesvědčen, že v souzené věci provedené důkazy byly dostačující a další - stěžovatelem navrhované důkazy - by stěžovatelovu trestní odpovědnost nezpochybnily.
Proto Ústavní soud tyto námitky stěžovatele jako zjevně neopodstatněné neakceptuje.
Brojí-li dále stěžovatel proti způsobu provedení výslechu svědkyně P., lze uvést, že jistou formální nesprávnost - pokud jde o čtení prvotní výpovědi této svědkyně, které nebyla přítomna obhájkyně stěžovatele, dle §211 odst. 3 trestního řádu - konstatoval již odvolací soud (str. 7 usnesení Vrchního soudu v Olomouci). Současně je však zřejmé, že tento procesní úkon byl proveden znovu, a to 8.7.2002 (str. 187-189) za přítomnosti obhájkyně stěžovatele; svědkyně byla podrobně vyslechnuta při hlavním líčení za přítomnosti obhájkyně, jež jí kladla některé otázky. Z obsahu protokolu o hlavním líčení (str. 386-390) dále plyne, že po skončení výslechu svědkyně byl stěžovatel - který byl před tím podle ust.§209 odst. 1 trestního řádu vykázán z jednací síně - seznámen s obsahem její výpovědi a měl možnost se k ní i vyjádřit. Ústavní soud v souladu v názorem vrchního soudu usuzuje, že i když postup krajského soudu nebyl zcela přesný, nemohl mít zásadní vliv ani na správnost a zákonnost napadeného rozsudku, ani na spravedlivost uvedeného trestního procesu jako celku.
Ústavní soud považuje rovněž námitku stěžovatele, že se soudy nedostatečně vypořádaly s možností, že poškozeného mohla usmrtit jiná osoba, za zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadených rozsudků - dovozuje, že výjimečná situace, kdy může zasáhnout do hodnocení důkazů obecnými soudy, v souzené věci nenastala. Neshledal totiž ani v postupu obou obecných soudů ani v jejich právních závěrech tzv. extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, která je dostupná a známá.
Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy prvého i druhého stupně postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě i usnesení Vrchního soudu v Olomouci jsou z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelná, řádně, přesvědčivě a dostatečně odůvodněná a ani v jejich právních závěrech nelze spatřovat (stěžovatelem namítanou) protiústavnost.
Namítá-li konečně stěžovatel, že v důsledku toho, že byl v přípravném řízení bez brýlí, takže neměl dostatek času a možnosti k přípravě své obhajoby, má Ústavní soud za to, že stěžovatel je zde veden zřejmou snahou vyhnout se trestnímu odsouzení a popřít spravedlnost procesu jako celku. Z obsahu soudního spisu i napadených rozhodnutí - zejména pak z rozsudku krajského soudu (str. 4) - je zřejmé, že i s touto námitkou se obecné soudy náležitě vypořádaly. Ústavní soud podtrhuje, že stěžovatel měl možnost po ukončení vyšetřování za pomocí brýlí dostatečně dlouho vyšetřovací spis studovat. Pokud chtěl svoji obhajobu upřesnit či doplnit, mohl tuto skutečnost uvést po prostudování spisu a vymínit si tak další čas pro přípravu obhajoby (str. 330). To však neučinil a výslovně uvedl, že měl dostatek času za účelem prostudování spisu a že se seznámil se vším, co uznal za vhodné. Nadto se procesních úkonů účastnila i jeho obhájkyně. Ze všech těchto důvodů má Ústavní soud zato, že právo stěžovatele na obhajobu bylo v souzené věci šetřeno dostatečně.
Za tohoto stavu je tedy zřejmé, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, ani jiná základní práva a svobody stěžovatele, v souzené věci zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu