ECLI:CZ:US:2004:1.US.530.04
sp. zn. I. ÚS 530/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. p. b. D. Z. - občanského sdružení, zastoupené JUDr. P. K., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2004, č. j. 1 As 64/2003 - 69, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 8. 2004 ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť se domnívá, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jeho práva na svobodný přístup k informacím garantovaného čl. 17 odst. 1, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále do jeho práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.
Výše citovaným rozsudkem zamítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2003, č. j. 11 Ca 203/2003 - 44, neboť ji shledal nedůvodnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že pokud mu Fond národního majetku ČR neposkytl na jeho žádost ze dne 4. 6. 2001 informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na informace a na svobodný přístup k nim dle čl. 17 odst. 1, 5 Listiny. Namítá, že Fond národního majetku ČR je osobou povinnou dle výše citovaného zákona o svobodném přístupu k informacím. Dále tvrdí, že právní názor Nejvyššího správního soudu (stejně jako Městského soudu v Praze), že proti usnesení, jímž bylo řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí Fondu národního majetku ČR ze dne 9. 7. 2001, č. j. 210/2317/01/Ni, zastaveno, není přípustný opravný prostředek, je vadný a jeho aplikace zakládá porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel argumentuje tím, že rozhodnutí Městského soudu v Praze o zastavení řízení bylo nezákonné, neboť věc patřila do správního soudnictví, a dále že proti tomuto usnesení bylo odvolání přípustné. Doplňuje, že takové rozhodnutí představuje zásah do jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť správní soudy neposkytly soudní ochranu zjevně a prokazatelně porušenému právu na informace ze strany povinného subjektu. Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Ústavní stížnost byla podle platného rozvrhu práce přidělena jako soudci zpravodaji JUDr. Elišce Wagnerové, která byla v té době z důvodu neobsazenosti Ústavního soudu pověřena jako zastupující soudce rozhodováním v prvním senátu Ústavního soudu. Po změně rozvrhu práce, vyvolané doplněním Ústavního soudu o třináctého soudce, byl soudce zpravodaj s účinností od 17. 9. 2004 pověřen rozhodováním jako zastupující soudce ve čtvrtém senátu. Podle ust. §8b odst. 1 platného rozvrhu práce (srov. www.usoud.cz) musí být předmětná ústavní stížnost projednána v senátu, v němž je zařazen soudce zpravodaj, jemuž byla věc přidělena, přičemž tato věc je nadále vedena pod stejnou spisovou značkou. Z toho důvodu je ústavní stížnost nyní projednávána ve čtvrtém senátu Ústavního soudu.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se svou žádostí ze dne 4. 6. 2001 domáhal u Fondu národního majetku ČR (dále jen "vedlejší účastník") poskytnutí informace dle zákona o svobodném přístupu k informacím. Vedlejší účastník mu přípisem ze dne 11. 6. 2001, č. j. 211/1829/579/2001/Ni/JR, resp. dalším přípisem ze dne 9. 7. 2001, č. j. 210/2317/01/Ni, sdělil, že není subjektem povinným poskytovat informace podle výše citovaného zákona. Stěžovatel napadl druhý přípis vedlejšího účastníka žalobou podanou k Městskému soudu v Praze, neboť je názoru, že takové rozhodnutí podléhá přezkumu ve správním soudnictví. Městský soud v Praze řízení o žalobě usnesením ze dne 31. 1. 2002, č. j. 33 Ca 107/2001 - 17, zastavil dle §104 odst. 1 o. s. ř. (užitý přiměřeně podle §246c o. s. ř.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že vedlejší účastník nevydal faktické ani fiktivní rozhodnutí, jímž by odepřel poskytnout informaci, tudíž rozhodnutí k přezkoumání neexistuje, což představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Přestože byl stěžovatel poučen o nepřípustnosti opravného prostředku, napadl výše citované usnesení odvoláním, které bylo postoupeno Vrchnímu soudu v Praze, který jej po nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), postoupil s odkazem na §132 s. ř. s. Nejvyššímu správnímu soudu. Ten však spis vrátil Vrchnímu soudu v Praze s tím, že v daném případě se ustanovení §132 s. ř. s. neuplatní, takže věc byla postoupena Městskému soudu v Praze - soudu v občanském soudním řízení pod spisovou značkou, pod níž byla věc vedena před 1. 1. 2003. Městský soud pak předložil věc k rozhodnutí senátu působícím ve správních věcech, a ten svým výše citovaným usnesením ze dne 1. 9. 2003, č. j. 11 Ca 203/2003 - 44, odvolání stěžovatele odmítl. Kasační stížnost stěžovatele založenou na důvodech podle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s. Nejvyšší správní soud zamítl, přičemž se v odůvodnění svého rozsudku vyjádřil ke všem třem důvodům, o něž stěžovatel opřel její podání. Mimo jiné uvedl, že "je sice nepochybné, že žalobcovo (rozuměj: stěžovatelovo) odvolání proti uvedenému rozhodnutí Městského soudu v Praze nebylo přípustné; to však neznamená, že soud nebyl povinen zabývat se jím a rozhodnout o něm (byť nikoli meritorně). V okamžiku podání odvolání soud postupoval podle části páté občanského soudního řádu, který byl tehdy procesním předpisem i pro soudy rozhodující ve správním soudnictví; po 1. 1. 2003 tak věc přešla do režimu řízení podle soudního řádu správního, neboť soud rozhodující ve správním soudnictví musel toto řízení - ač zahájené podáním nepřípustného opravného prostředku - dokončit."
Ústavní soud konstatuje, že argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je shodná s námitkami, které stěžovatel uplatnil i v řízení před Nejvyšším správním soudem, a kterými se Nejvyšší správní soud podobně zabýval. Po přezkoumání napadeného rozsudku Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces před kasačním soudem. Nejvyšší správní soud přezkoumal možnost podání opravného prostředku v dané době proti soudnímu rozhodnutí učiněném ve správním soudnictví, vyjádřil se detailně ke všem námitkám uvedeným v kasační stížnosti a své závěry stran její nedůvodnosti řádně zdůvodnil.
K tvrzení stěžovatele o porušení jeho základního práva na informace a svobodný přístup k nim garantovaném čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny Ústavní soud uvádí, že se jím zabývat nemohl, neboť napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se meritorním posouzením věci nezabývalo ani zabývat nemohlo a ve vztahu k původnímu rozhodnutí Městského soudu v Praze je stěžovatel mimo lhůtu stanovenou pro podání ústavní stížnosti zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud nad shora uvedenou argumentaci dodává, že by bylo v dané situaci také neefektivní zasahovat do rozhodnutí obecných soudů, pokud zde stále existuje pro stěžovatele možnost domáhat se svých práv cestou opětovného podání žádosti o poskytnutí informace v situaci, kdy povinnost Fondu národního majetku informaci poskytnout je vyřešená (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 686/02).
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2004
JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu