ECLI:CZ:US:2004:1.US.534.04
sp. zn. I. ÚS 534/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti M. L., zastoupené JUDr. A. Š., proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 9. 2003, čj. P 187/2002 - 537, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2004, čj. 12 Co 656/2003 - 583, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou k poštovní přepravě dne 31. 8. 2004, stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2004, čj. 12 Co 656/2003 - 583, vydaný v řízení o změně výchovy nezletilého V. S., nar. 15. 4. 1993. Uvedeným rozsudkem krajský soud částečně zrušil a částečně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 5. 9. 2003, čj. P 187/2002 - 537. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutími a postupem obecných soudů byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 90 a v čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a dále v čl. 36 odst. 1, v čl. 10 odst. 1 a v čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Poukázala rovněž na Úmluvu o právech dítěte, která zakotvuje ochranu rodiny jako základní jednotky společnosti a ochranu vývoje a výchovy dítěte v zájmu jeho harmonického rozvoje. Postupem soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Odmítnutím provedení důkazů, které navrhla, bylo porušeno i právo dítěte vyrůstat v přirozeném rodinném prostředí, které by respektovalo jeho zájmy a bylo vychováváno v podmínkách zajišťujících jeho řádný vývoj.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 7. 2000, čj. P 203/99 - 207, byl nezletilý V. svěřen do její výchovy a otci bylo stanoveno výživné. Uvedený rozsudek nebyl nikým respektován. Ze strany orgánu péče o dítě nebyla stěžovatelce poskytnuta náležitá pomoc, naopak byla stále přesvědčována o tom, že musí dítě otci ponechat. Otec poté podal návrh na změnu výchovy. Soudy obou stupňů, při rozhodování o tomto návrhu, vycházely ze znaleckého posudku z oboru dětské psychologie znalce PhDr. J. Š. Podle tohoto posudku ani jeden z rodičů není ideální vychovatel, avšak z hlediska citových vztahů je dítě připoutáno více k otci. Stěžovatelka navrhla provedení dalších důkazů - znaleckého posudku z oboru psychiatrie za účelem vyšetření otce, výslech jejích zletilých dcer a dalších svědků. Tyto důkazy nebyly provedeny, neboť jejich provedení považoval soud za nadbytečné. Dále stěžovatelka uvedla, že nezletilý, za poměrně krátkou dobu pobytu u otce, změnil svůj postoj k ní a rozhodl se u otce zůstat. Považuje za nepochybné, že byl otcem manipulován a ovlivňován. Soudy se těmito skutečnostmi nezabývaly a odmítly provedení znaleckého posudku, kterým by byla, podle názoru stěžovatelky, podrobněji zjištěna povaha otce, jeho vliv na rozhodování syna a příčina změny chování nezletilého. Rovněž bylo odmítnuto provedení výslechu dalších svědků, kteří by byli schopni vyjádřit se k chování syna a jeho projevům ve stěžovatelčině prostředí i v prostředí jeho otce.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení.
Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Odkázal zcela na odůvodnění svého rozsudku a k námitkám stěžovatelky uvedl, že dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §120 odst. 2 OSŘ. Stěžovatelkou namítané porušení práva na spravedlivý proces nelze spatřovat v odlišném názoru účastníků na očekávaný výsledek řízení a rozhodnutí soudu ve věci.
Z výše označeného rozsudku Okresního soudu v Lounech Ústavní soud zjistil, že výrokem ad I. byl nezletilý V. S. svěřen do výchovy otce, výrokem ad. II. byl nad nezletilým stanoven dohled, výrokem ad. III. byla stěžovatelce uložena povinnost platit na výživu nezletilého výživné v částce 800,-- Kč měsíčně k rukám otce, výrokem ad. IV. okresní soud konstatuje, že mění rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 7. 2000, čj. P 203/99 - 207, výrokem ad. V. bylo upraveno oprávnění stěžovatelky stýkat se s nezletilým a výrokem ad. VI. bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Kladně (označeným ad. IV. shora) byl nezletilý Václav svěřen do výchovy stěžovatelce a otci bylo stanoveno výživné. Soud tehdy vycházel ze zjištění, že stěžovatelka je vhodnější vychovatelkou, neboť otec ve výchově nezletilého upřednostňoval perfekcionismus na úkor vztahu k dítěti a do vztahů se promítal jeho negativní postoj ke stěžovatelce. Nezletilý v té době citově upřednostňoval stěžovatelku. Poté podal otec návrh na změnu výchovy nezletilého, poukázal na to, že nezletilý se stěžovatelkou být nechce, trvá na bydlení u otce, preferuje výchovné prostředí otce, kde má jistotu, zázemí a pravidelnou péči. Z výpovědi otce i stěžovatelky, zpráv Okresního úřadu v Lounech a Městského úřadu v Lounech jako opatrovníka nezletilého, ze závěrů znaleckého posudku z oboru dětské psychologie i z řady dalších listinných důkazů vzal soud za prokázáno, že rodiče nezletilého žijí odděleně, oba žijí sami a mají vytvořeny vhodné materiální podmínky pro péči o nezletilého. Soud se podrobně zabýval průběhem soužití nezletilého s otcem a se stěžovatelkou, jakož i vývojem jeho postojů k oběma rodičům. Na nezletilého doléhal neurovnaný vztah rodičů vůči sobě navzájem. Nakonec projevil přání být u otce, ke kterému nakonec od stěžovatelky utekl. K otci a k výchovnému prostředí u něj má prokazatelně lepší vztah. I když výchovné schopnosti rodičů nejsou optimální, jsou oba schopni nezletilého vychovávat. Na základě provedených důkazů a po srovnání s předcházející soudní úpravou výchovy nezletilého dospěl okresní soud k závěru, že došlo ke změně v poměrech, kterou předpokládá §28 zákona o rodině. Nezletilý byl totiž svěřen do výchovy matce (stěžovatelce) v roce 2000, tj. v době, kdy ještě byl v předškolním věku. Nástupem do školy se změnil režim jeho života, postupem času vyspěl a rozšířil si svoji zkušenost s rodičovskou péčí, poznamenanou konfliktní situací mezi rodiči o tom, kdo z nich ho bude vychovávat. V daném stadiu vývoje začal preferovat otce, posléze k němu utekl a je u něj dosud, neboť se tam cítí doma. Stěžovatelku odmítá, i když dříve ji naopak upřednostňoval. Soud vycházel z této změny v postoji dítěte a dospěl k závěru, že je v zájmu nezletilého, aby byl ponechán v tom výchovném prostředí, na které je zvyklý, k němuž je citově připoután a ve kterém je spokojený.
Okresní soud dále dovodil, že je v zájmu nezletilého, aby cestou výchovného dohledu bylo monitorováno, jak se na jeho výchově spolupodílí druhý rodič, tj. stěžovatelka. Proto stanovil nad nezletilým dohled. Soud dále určil výši výživného placeného stěžovatelkou k rukám otce a rozhodl o rozsahu jejího styku s nezletilým.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem shora označeným rozsudkem rozsudek Okresního soudu v Lounech částečně zrušil a ve zbytku potvrdil, jak uvedeno shora. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že, shodně s okresním soudem, považuje přechod nezletilého V. z vlastní vůle k otci za významnou změnu, která ve svém důsledku ovlivnila rozhodnutí o změně výchovy. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem, za zásadní důkaz označil znalecký posudek z oboru dětské psychologie vypracovaný znalcem PhDr. J. Š.. Z něho vyplývá, že vztah dítěte k otci je lepší a současně je blokován vztah k matce, jako důsledek psychické obrany nastalé situace a napětí mezi rodiči. Krajský soud doplnil dokazování zprávou Městského úřadu v Lounech, podle níž oba rodiče mají vytvořeny materiální podmínky pro zajištění výchovy dítěte. V současné době je nezletilý ve výchově otce a matku pravidelně navštěvuje. Negativní poznatky nebyly zjištěny ani ze zprávy základní školy, kterou nezletilý navštěvuje. Kladně hodnotí výchovu otce i ošetřující lékařka nezletilého. Rovněž ze záznamu o pohovoru s nezletilým vyplývá, že je spokojený u otce a k matce chce jezdit na návštěvy. Tato doplňující zjištění navazují na skutková zjištění provedená soudem prvního stupně. Je tedy zřejmé, že v otázce výchovy nezletilého došlo ke zklidnění situace. Výchovné prostředí u otce tedy nezletilému prospívá. Vzhledem k těmto skutečnostem odvolací soud konstatoval, že doplnění řízení o další důkazy, navrhované stěžovatelkou, je nadbytečné a zdůraznil, že v řešení otázky výchovy je významným momentem opakované vyjádření samotného nezletilého, která učinil i v odvolacím řízení. Nezletilému je 11 let, je žákem 4. třídy ZŠ a takové dítě je již schopno, vzhledem ke své rozumové a mravní vyspělosti, vyjádřit se k otázce výchovy samo. Nezletilý preferuje výchovné prostředí u otce.
Odvolací soud se neztotožnil s výrokem okresního soudu o stanovení dohledu nad nezletilým. Jedná se totiž o závažné výchovné opatření, jehož podkladem musí být konkrétní skutečnosti, svědčící o negativních poznatcích ve výchově dítěte. O takový případ se v předmětné věci nejedná, proto tento výrok okresního soudu zrušil. Pokud jde o výrok o výživném, odvolací soud dospěl k závěru, že řízení je v tomto směru nutno doplnit o další skutková zjištění, a proto zrušil rozsudek okresního soudu i v této části.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že došlo k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Tyto články Ústavy ČR jsou ustanoveními kompetenčními, upravujícími dělbu moci ve státě, a nejedná se tedy o zakotvení konkrétního individuálního práva či svobody. Dále tvrdí, že byly porušeny čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Listiny, neuvedla však, v čem konkrétně spatřuje porušení článků 10 odst. 1 Listiny ze strany soudů. Z obsahu napadených rozhodnutí totiž nijak nevyplývá, že by došlo k porušení jejího práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochrany jejího jména.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je nespokojenost s rozsahem provedených důkazů a jejich hodnocením obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných předpisy obecného (podústavního) práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud přezkoumal ústavnost postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem. Rovné postavení stěžovatelky před soudem bylo zajištěno, její postavení účastníka řízení bylo plně respektováno se všemi právy, která k tomu náleží a byla jí poskytnuta náležitá soudní ochrana. Soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně a přesvědčivě odůvodnily. Se všemi námitkami stěžovatelky se vypořádaly a opřely svá rozhodnutí o příslušná ustanovení zákona o rodině i zákona o sociálně právní ochraně dětí. V přezkoumávané věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny.
Na základě těchto skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení před obecnými soudy obou stupňů nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatelky. Jsou tedy splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí ústavní stížnosti, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrhu zjevně neopodstatněného.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu