ECLI:CZ:US:2004:1.US.536.04
sp. zn. I. ÚS 536/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D. ve věci ústavní stížnosti P. M., proti nařízení Vlády ČR č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
Podáním formálně označeným jako "ústavní stížnost proti rozhodnutí Vlády České republiky, Nábřeží Edvarda Beneše 4, 118 01 Praha 1 o nesplnění veřejného příslibu obsaženém v Programovém prohlášení Vlády ČR z roku 2002 část 6.3 Vzdělávání, kde je uvedeno: ,Vláda se zavazuje zvýšit platy pedagogických pracovníků na úroveň relativně srovnatelnou se zeměmi Evropské unie...'", doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2004, brojí stěžovatel proti nařízení Vlády ČR č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004.
Stěžovatel v ústavní stížnosti výslovně uvedl, že Vláda ČR jako orgán veřejné moci porušila napadeným nařízením ústavně zaručená základní práva vyplývající z čl. 4 odst. 4 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Vláda ČR podle stěžovatele, který působí jako pedagogický pracovník, rozhodla tímto nařízením o odnětí části platu jako nárokové složky a ohrozila tak stávající výdělkovou úroveň pedagogických pracovníků. Tím stát zasáhnul do základního práva formulovaného v čl. 28 Listiny, tj. práva na spravedlivou odměnu za práci. Přijaté nařízení je podle stěžovatele rovněž v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť - stručně shrnuto - vláda odnětím části platu zaměstnancům nešetřila smyslu základního práva na spravedlivou odměnu za práci, jehož se stěžovatel dovolává.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti dovozuje, že Vláda ČR svým rozhodnutím zveřejnit ve vládním prohlášení závazek zvýšit platy pedagogických pracovníků na úroveň relativně srovnatelnou se zeměmi Evropské unie svobodně projevila dobrou vůli (stěžovatel blíže odkazuje na §34, §35 odst. 2 Občanského zákoníku) a rozhodla se odstranit nespravedlivé ohodnocení pedagogických pracovníků. Vládním prohlášením se vláda veřejně zavázala mimo jiné řešit neuspokojivou mzdovou situaci pedagogických pracovníků a dosud se tak nestalo. Vládním prohlášením byl dán podle stěžovatele veřejný příslib podle §851 Občanského zákoníku a stěžovatel trvá na jeho splnění.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel výslovně navrhl, aby Ústavní soud napadené nařízení zrušil.
Ústavní soud, resp. soudce zpravodaj určený platným rozvrhem práce je povinen před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumat splnění formálních a materiálních náležitostí ústavní stížnosti.
Po zhodnocení obsahu stěžovatelova podání dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatel má zato, že vydáním napadeného vládního nařízení došlo k zásahu do jím specifikovaných základních práv, tedy že došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že funkcí ústavní stížnosti je jak ochrana subjektivního ústavně zaručeného práva stěžovatele, tak také do jisté míry ochrana ústavnosti jako objektivní kategorie. Přesto však ústavní stížnost představuje prostředek, jehož hlavním účelem je ochrana individualizovaného subjektivního práva stěžovatele (srov. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 148/03, nepublikováno). Tato dualita je mimo jiné patrná ze samotné diferenciace jednotlivých typů řízení před Ústavním soudem. Zatímco v případě řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů (abstraktní kontrola ústavnosti norem) se dostává do popředí ústavnost jako objektivní kategorie, v případě řízení o ústavních stížnostech je primárním předmětem ochrany subjektivní právo jednotlivce. Určitou formou propojení obou zmiňovaných kategorií je pak situace, kdy Ústavní soud posuzuje v rámci řízení o zrušení právních předpisů ústavnost určitého právního předpisu rovněž z hlediska objektivní kategorie ústavnosti, nicméně toto řízení bylo vyvoláno existencí konkrétního individualizovaného rozhodnutí nebo jiného zásahu orgánu veřejné moci, jež byla napadena ústavní stížností podanou k tomu oprávněným subjektem (konkrétní kontrola ústavnosti norem) .
Ze shora uvedeného vyplývá, že v řízení o ústavní stížnosti posuzuje Ústavní soud zásah do základního (subjektivního) práva, přičemž z povahy je zřejmé, že takový zásah je dostatečně individualizován. Za takový zásah však nelze bez dalšího považovat samotnou existenci určitého normativního (obecně závazného) právního aktu, resp. výsledek legislativní činnosti realizované kompetentním orgánem veřejné moci (srov. usnesení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/93, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, č. 2, str. 199 - 200, a usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 92/94, ibid., č. 15, str. 233 - 234).
Jednotlivec je aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu pouze tehdy, připojí-li takový návrh k ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí vydanému v konkrétním řízení nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícím v konkrétním postupu orgánu veřejné moci ve vztahu ke stěžovateli, jež se opírají o aplikaci právního předpisu, jehož neústavnost je stěžovatelem tvrzena [§64 odst. 1 písm. e), §64 odst. 2 písm. d) a §74 zákona o Ústavním soudu]. Jinými slovy, jednotlivec je oprávněn podat takový návrh až tehdy, je-li naplněna podmínka individualizace zásahu do základního práva.
Tuto skutečnost nemůže nikterak ovlivnit ani ust. §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož užití se v daném případě stěžovatel explicitně dovolává, neboť toto ustanovení upravuje toliko výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti ve vztahu k jiným prostředkům ochrany práv, nedotýká se však podmínky individualizace zásahu, jež je samotným pojmovým znakem předmětu ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně práv jednotlivce. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, procesním prostředkem přímo proti právní normě je pouze návrh podle §64 zákona o Ústavním soudu, jehož ustanovení jsou natolik jednoznačná, že je nelze, ani pomocí §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, obejít (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, usnesení č. 15, str. 234).
V posuzovaném případě napadl stěžovatel ústavní stížností nařízení Vlády ČR č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004, přičemž tvrdí, že tímto normativním právním aktem vláda zasáhla do jeho ústavně zaručeného základního práva podle čl. 28 Listiny.
Jak uvedeno shora, samu existenci normativního aktu nelze spojovat se zásahem do základních práv konkrétního stěžovatele. V takovém případě totiž není splněn základní předpoklad pro podání ústavní stížnosti, tedy existence konkrétního a individualizovaného zásahu do základních práv.
Za shora popsané situace soudce zpravodaj již nevyzýval stěžovatele k odstranění vad ústavní stížnosti spočívajících v absenci právního zastoupení (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Pouze na okraj (jako obiter dictum) k tomu Ústavní soud dále poznamenává následující.
Pokud se stěžovatel v daném případě domnívá, že napadená právní úprava zasahuje do jeho základních práv a svobod, nelze než trvat na tom, aby před podáním ústavní stížnosti využil všech procesních prostředků k ochraně svých práv, jinými slovy, aby své tvrzené právní nároky vyplývající z právních předpisů v rovině jednoduchého práva uplatnil řádným pořadem práva u příslušných orgánů veřejné moci, a dobral se tak individuálního rozhodnutí ve věci.
Ostatně takový postup předcházel podání návrhu na zrušení části ustanovení §1 zákona č. 416/2001 Sb., o odejmutí dalšího platu za druhé pololetí roku 2001 a stanovení výše dalších platů za první a druhé pololetí roku 2002 představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům, státním zástupcům, členům prezidia Komise pro cenné papíry, zástupci Veřejného ochránce práv a členům bankovní rady České národní banky, o němž bylo Ústavním soudem rozhodnuto nálezem sp. zn. Pl. ÚS 11/02 (publ. pod č. 198/2003 Sb.) a kterým byl stěžovatel k podání předmětné ústavní stížnosti zřejmě motivován, jak Ústavní soud zjistil z veřejných sdělovacích prostředků.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud v dané chvíli příslušný (viz ustanovení čl. 95 odst. 1 věty za středníkem Ústavy ČR, podle kterého je soudce obecného soudu oprávněn přezkoumat soulad podzákonného právního předpisu se zákonem).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj