ECLI:CZ:US:2004:1.US.538.03
sp. zn. I. ÚS 538/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti B. P., spol. s r. o., zastoupené JUDr. P. K., advokátem proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 3 To 59/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností se společnost B. P., spol. s r. o. (dále jen "stěžovatelka"), domáhala zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") pro porušení čl. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví uvedeným usnesením vrchní soud zamítl, jako nedůvodnou, stížnost stěžovatelky proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále také "VSZ") ze dne 25. 3. 2003, čj. 3 VZv 3/2001 - 1115. Tímto usnesením státní zástupce nevyhověl žádostem stěžovatelky ze dne 19. 11. 2002 a 29. 1. 2003, podle §79a odst. 4 TrŘ, o omezení zajištění peněžních prostředků ve výši 14 371 989,-- Kč, resp. 1 219 922,-- Kč, z účtu vedeného u Č., a. s. Tyto žádosti stěžovatelka odůvodnila povinností uhradit celní dluh vyměřený rozhodnutími Celního úřadu v Mladé Boleslavi a Celního úřadu v Kladně (blíže specifikované v odůvodnění citovaného usnesení). Státní zástupce v rámci prověřování důvodnosti žádostí stěžovatelky zjistil, že předmětná rozhodnutí celních úřadů jsou nepravomocná, věc je předložena k rozhodnutí nadřízenému Celnímu ředitelství v Praze a stěžovatelka z vyměřeného celního dluhu ve výši 15 590 911,-- Kč podstatnou část (nejméně 14 371 899,-- Kč) uhradila. Je tedy zřejmé, že stěžovatelka má disponibilní zdroje k úhradě závazků. I nadále trvá důvodnost zajištění peněžních prostředků na účtu u banky.
Vrchní soud v odůvodnění poukázal na svoje předchozí rozhodnutí vydané v této věci (sp. zn. 3 To 163/2002) s tím, že nevznikly nové skutečnosti (a to ani zjištění získaná od celních úřadů) odůvodňující změnu závěru o omezení zajištění peněžních prostředků. Důvody stížností se stále opakují a důvody postupu podle §79a odst. 1 TrŘ trvají. Argument stěžovatelky, že došlo ke změně subjektů vlastnících společnost, není podstatný. Je zde přímá úměrnost mezi možnostmi orgánů činných v trestním řízení v rámci trestního stíhání proti uprchlému a možnostmi úvah ve smyslu §79 odst. 4 TrŘ. Majetková práva nejsou dotčena, jsou dotčena jen práva dispoziční, a to nikoli nevratně.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka konstatovala, že v letech 1994 až 1997 dovážela a vyvážela zboží, zejména feroslitiny. Na základě dodatečného šetření celních orgánů s ní byla zahájena daňová řízení a současně bylo zahájeno trestní stíhání proti osobám, které byly v daném období jejími statutárními orgány, pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné dávky podle §148 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"). V rámci trestního řízení byly, za použití §79a TrŘ, zajištěny její peněžní prostředky na účtech u bank. V této souvislosti stěžovatelka poukázala na svou povinnost uhradit doručené dodatečné platební výměry (celní dluh) Celního úřadu Mladá Boleslav a Kladno. Z těchto důvodů požádala Vrchní státní zastupitelství v Praze o omezení zajištění finančních prostředků na uvedeném účtu u banky. Státní zástupce žádosti nevyhověl a vrchní soud usnesení potvrdil. V těchto rozhodnutích stěžovatelka spatřuje, bez další konkretizace, rozpor s Listinou. Orgány činné v trestním řízení zajistily její peněžní prostředky na účtech u bank a celní orgány vedou řízení, jehož výsledkem může být zjištění celního dluhu, který je stěžovatelka, jako dlužník, povinna uhradit do 30 dnů od doručení rozhodnutí. Pokud celní dluh neuhradí, je správce daně povinen vůči stěžovatelce uplatnit penále. V tomto kombinovaném postupu spatřuje stěžovatelka zneužití zákona v její neprospěch a v důsledku toho porušení zejména čl. 4 Listiny. Použité omezení jde nad rámec zákona a je s ním v rozporu, neboť její statutární zástupci jsou podezřelí z daňového úniku ve výši max. 50 000 000,-- Kč, ale na účtech byly zajištěny finanční prostředky ve výši cca 130 000 000,-- Kč. Navíc Vrchní státní zastupitelství v Praze svým postupem porušilo svoje povinnosti, protože o jejích žádostech nebylo rozhodnuto neodkladně a vrchní soud tuto námitku zamítl jako nedůvodnou.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Vrchní soud v Praze odkázal na odůvodnění svého usnesení. Poukázal na svá předchozí rozhodnutí, na okolnosti případu, na to, že Ing. V. B. je stíhán jako uprchlý a na stadium procesu ve vztahu k ustanovení §79a odst. 4 TrŘ. Ústavní stížnost neobsahuje žádné nové okolnosti. Upozornil na skutečnost, že se nevyjadřoval k otázce viny, ale rozhodoval jako stížnostní orgán, aniž by mezi ním a Vrchním státním zastupitelstvím v Praze existoval vztah nadřízenosti a podřízenosti. Proto nemohl adekvátně reagovat na námitky, týkající se rychlosti postupu VSZ v Praze, což vyplývá z §146a odst. 1 TrŘ. Svoje vyjádření uzavřel tím, že ústavní práva stěžovatelky nejsou dotčena, námitky, uplatněné v ústavní stížnosti, nejsou důvodné, a proto navrhl její odmítnutí.
Státní zástupce VSZ v Praze uvedl, že v předmětné věci je stíháno sedm osob, z toho proti Ing. V. B. a J. B. je vedeno řízení proti uprchlým podle §302 a násl. TrŘ. Celními orgány a policejním radou je doposud zadokumentováno 809 dovozů, v nichž byla České republice způsobena škoda přesahující 163 milionů korun. Samotný trestní spis tvoří 65 šanonů a dalších 205 šanonů příloh, tj. listinné doklady a jiné věcné důkazy zajištěné při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor (§83, §83a TrŘ). Ze zajištěných listin lze dokumentovat, že do páchání rozsáhlé trestné činnosti v době od r. 1997 až do 24. 4. 2001 byly zapojeny tuzemské nebo zahraniční firmy, které obviněný Ing. V. B. přímo nebo prostřednictvím nastrčených osob ovládal. Mezi zajištěnými listinami je např. 657 ks kupních smluv z let 1996 a 1997, včetně výdajových pokladních dokladů, na základě kterých stěžovatelka (společnost B. P., spol. s r. o.) měla nakoupit v České republice od fyzických osob feroslitiny v celkové hodnotě 291 720 579,-- Kč. Následně bylo zjištěno, že se jednalo o fiktivní kupní smlouvy a nepravé výdajové pokladní doklady vyhotovené s největší pravděpodobností s úmyslem vykázat fingované výdaje v daňovém řízení. Proto za použití §79a TrŘ byly zajištěny peněžní prostředky stěžovatelky na účtech u bank (viz usnesení vyšetřovatele ÚV hl. m. Prahy ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 2020/2001, ve spojení s usnesením státního zástupce VSZ v Praze ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 3 VZv 3/2001 - 381). Od prvotního zajištění využívala stěžovatelka svého oprávnění podle §79a odst. 4 TrŘ. Pokud jí nebylo státním zástupcem vyhověno, rozhodoval ve věci vrchní soud. K úhradě pravomocných celních rozhodnutí daňového dlužníka - společnosti B. P., spol. s r. o. (stěžovatelky), dozorový státní zástupce VSZ v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2002 uvolnil ze zajištěného účtu, vedeného u ČSOB, částku ve výši 10 347 493,-- Kč a usnesením ze dne 10. 2. 2003 dalších 6 180 152,-- Kč. Uvolněné finanční prostředky byly převedeny do ČNB ve prospěch Celního ředitelství Praha. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí stejné důvody, které již uplatnila ve stížnosti, o níž rozhodoval vrchní soud napadeným usnesením ze dne 2. 7. 2003, sp. zn. 3 To 59/2003. Navíc jde o stejné stížnostní důvody uváděné v deseti předešlých pravomocně ukončených řízení podle §79a TrŘ. V posuzované věci nedošlo k překročení ústavního rámce rozhodování příslušných orgánů činných v trestním řízení ve věcech zajištění peněžních prostředků na účtech u bank (§79a TrŘ). K namítaným průtahům v rozhodování o žádostech na omezení nebo zrušení zajištění podle §79a odst. 4 TrŘ, státní zástupce poukázal na fakt, že se jedná o mimořádný rozsah vyšetřovacího spisu a z důvodu nutnosti ověřovat u příslušných celních orgánů aktuální stav daňového řízení nelze o příslušných žádostech rozhodovat neodkladně. Nejedná se o pravidlo. Pokud není nutno provádět před rozhodováním rozsáhlá šetření, je rozhodováno neodkladně. S ohledem na shora uvedené považuje námitky stěžovatelky za nedůvodné a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky. Tato porušení však z napadených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, stejně jako z řízení, které jim předcházelo, nevyplývají. Fakt, že orgán veřejné moci rozhodne způsobem, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, sám o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V projednávaném případě Ústavní soud nepodrobil svému přezkumu postup celních orgánů, neboť petitem byla napadena rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že postupem orgánů činných v trestním řízení (nevyhovění, resp. zamítnutí žádosti o omezení zajištění finančních prostředků), ve spojení s postupem celních orgánů při vyměření celního dluhu, došlo ke zneužití zákona v její neprospěch a tím k porušení čl. 4 Listiny. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelkou tvrzené porušení čl. 4 Listiny neobsahuje samostatné individuální právo. Domáhat se ho lze jen v návaznosti na zásah do konkrétního základního práva a svobody (srov. např. sp. zn. Pl. ÚS 12/94, sp. zn. IV. ÚS 588/02).
Zajistit peněžní prostředky na účtu u banky umožňuje trestní řád za předpokladu, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že tyto peněžní prostředky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti (§79a TrŘ). Jedná se o ústavně konformní omezení vlastnického (dispozičního) práva majitele účtu k těmto prostředkům. Majitel účtu má právo kdykoli žádat o zrušení nebo omezení zajištění (§79a odst. 4 TrŘ). Je však věcí úvahy státního zástupce a v řízení před soudem předsedy senátu, zda i nadále trvá potřeba zajištění peněžních prostředků pro účely trestního řízení. Důvodem pro zrušení či omezení zajištění peněžních prostředků by mohl být pouze fakt, že tato potřeba pro účely trestního řízení netrvá, nikoli však ekonomická situace stěžovatelky.
Z napadených usnesení státního zástupce a vrchního soudu vyplývá, že trvá důvodnost zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky, neboť je zde stále podezření, že peněžní prostředky jsou výnosem z trestné činnosti stíhaných osob -dřívějších statutárních orgánů stěžovatelky. Stíhané osoby svým jednáním zřejmě zapříčinily současnou ekonomickou situaci stěžovatelky, ale jak již bylo shora uvedeno, ekonomická situace stěžovatelky není a ani nemůže být důvodem pro omezení či zrušení zajištění peněžních prostředků. Argumenty, týkající se změny subjektů vlastnících společnost, jsou irelevantní, protože účelem zajištění peněžních prostředků je dosažení účelu trestního řízení proti osobám v minulosti spojeným se stěžovatelkou. V tomto směru je vhodné doplnit, že dozorový státní zástupce VSZ v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2002, na základě žádosti stěžovatelky, uvolnil k úhradě pravomocných celních rozhodnutí daňového dlužníka - stěžovatelky - požadovanou částku 10 347 493,-- Kč a usnesením ze dne 10. 2. 2003 částku ve výši 6 180 152,-- Kč. Tyto částky byly převedeny do ČNB ve prospěch Celního ředitelství Praha.
Z uvedeného je patrno, že orgány činné v trestním řízení vyhověly žádosti stěžovatelky a uvolnily zajištěné peněžní prostředky, ale to pouze ve vztahu k pravomocným rozhodnutím. Nepravomocná rozhodnutí správního orgánu nejsou a nemohou být důvodem k rozhodnutí o omezení zajištění peněžních prostředků.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že podle §79a odst. 2 TrŘ lze s peněžními prostředky, na které se vztahuje rozhodnutí o zajištění, v rámci výkonu rozhodnutí nakládat jen po předběžném souhlasu soudce a v přípravném řízení státního zástupce; to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn k uspokojení pohledávky státu. Z uvedeného je nepochybné, že pokud se pohledávka státu (v daném případě celní dluh) stane předmětem výkonu rozhodnutí, je možno ji uspokojit z takto zajištěných peněžních prostředků, aniž by došlo k ohrožení její vymahatelnosti. V projednávaném případě však tato situace nenastala.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu