ECLI:CZ:US:2004:1.US.551.02
sp. zn. I. ÚS 551/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného JUDr. M. L., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 286/2002 ze dne 24. 6. 2002 a proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 5 T 50/2002 ze dne 12. 6. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností brojí proti usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 286/2002 ze dne 24. 6. 2002 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 5 T 50/2002 ze dne 12. 6. 2002. Tímto usnesením Okresního soudu v Jičíně bylo rozhodnuto o omezení stěžovatele pro dobu výkonu trestu odnětí svobody podle §74a odst. 1 tr. ř. a o vzetí do vazby podle §68 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a), b) a c) tr. ř. ode dne propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě byla stížnost proti usnesení soudu I. stupně zamítnuta. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Podanou ústavní stížnost odůvodňuje stěžovatel následovně:
Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl v hlavním líčení napadeným usnesením o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) tr.ř. s tím, že tato vazba počíná dnem propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Uvedené usnesení reagovalo na skutečnost, že byl vězeňskou službou zadržen a soudu zaslán stěžovatelův dopis adresovaný svědkovi P. S., který jej údajně ovlivňoval. K vzetí do vazby měl stěžovatel možnost vyjádřit se před vyhlášením usnesení. Vyjádření prý podal stěžovatel bez přípravy, protože v předvolání k hlavnímu líčení nebylo uvedeno, že se bude jednat též o vzetí do vazby. Kromě toho byl seznámen pouze s jedním skutkem, v němž soud spatřoval důvod vazby, s dalšími okolnostmi nebyl předem seznámen a neměl možnost se k nim vyjádřit. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/99 ze dne 31. 3. 1999, podle něhož rozhodnutí o vazbě osoby odpykávající trest odnětí svobody, k níž má dojít teprve v budoucnu, je evidentně protiústavní, neboť ve své podstatě představuje zneužití faktu, že obviněný, jenž by jinak při propuštění z výkonu trestu musel být zadržen a vyslechnut, je bez dalšího již konstatovaným rozhodnutím o budoucí vazbě těchto práv zbaven. Dále stěžovatel upozornil i na usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 127/2001 ze dne 1. 8. 2001, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 4 To 228/2001-156 ve skutkově shodné věci. V odůvodnění tohoto usnesení bylo uvedeno, že důvody pro vzetí do vazby nemohly reálně v době výkonu trestu existovat, neboť obžalovaný byl omezen na základě jiného institutu, a obava, že se bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení §67 tr.ř., by mohla nastat až po skončení výkonu trestu. Stěžovatel tvrdil, že i v jeho případě si byl odvolací soud vědom toho, že zejména důvody podle §67 písm. a) a c) nastanou teprve v budoucnu, což je výslovně uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení; tím prý odvolací soud potvrdil, že v době rozhodování o vazbě tyto důvody neexistovaly. Upozornil dále, že podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona, který ke dni podání ústavní stížnosti nebyl vyřízen. Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel doplnil ústavní stížnost podáním ze dne 28. 1. 2003, v němž sdělil, že podnětu ke stížnosti pro porušení zákona nebylo vyhověno.
II.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně.
Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření uvedl, že k porušení uvedených ustanovení Listiny nedošlo. Dále prohlásil, že nelze postupovat podle nálezu sp. zn. IV. ÚS 57/99, protože ten se týká jiné věci, neboť tehdy obviněný nebyl vyslechnut. V předmětné věci byl naopak vyslechnut v hlavním líčení, a to konkrétně k vazebním důvodům, za přítomnosti advokátky a státní zástupkyně. Advokátka se k věci vyjádřila a proti rozhodnutí o vzetí do vazby byla podána stížnost. Ve věci tedy bylo postupováno v souladu s trestním řádem. Krajský soud v Ostravě sdělil, že podle §44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
K ústavní stížnosti se rovněž vyjádřil Okresní soud v Novém Jičíně. Uvedl, že před vyhlášením napadeného usnesení byl obžalovaný seznámen s tím, že soud u něj shledává důvody vazby ve smyslu ustanovení §67 písm. a), b), c) tr.ř. a měl možnost k nim vypovídat. U hlavního líčení byla přítomna i jeho obhájkyně, která rovněž měla možnost před vyhlášením rozhodnutí o uložení omezení a rozhodnutí o vazbě se k věci vyjádřit. Obžalovanému bylo umožněno, aby se se svou obhájkyní o celé záležitosti předem poradil. Důvodem pro uložení omezení po dobu výkonu trestu podle §74a tr.ř. a pro rozhodnutí o vazbě bylo zjištění, které vyplynulo z dopisu, odeslaného stěžovatelem dne 5. 6. 2002 P.S., který byl předvolán k hlavnímu líčení na 12. 6. 2002 jako svědek. Stěžovatel svědka v dopise vyzýval, aby se nedostavoval k hlavnímu líčení a dále, aby zabránil účasti u tohoto hlavního líčení i svědkyni a poškozené S.K. Soud dospěl k závěru, že odeslání tohoto dopisu představuje jednání, kterým stěžovatel uskutečňoval svůj koluzní záměr ovlivňovat svědky, a to v situaci, kdy si byl vědom dvou skutečností - nařízeného hlavního líčení na den 12. 6. 2002 a propuštění z výkonu trestu dne 21. 6. 2002; smyslem jeho jednání bylo odsunutí provedení dvou důkazů na dobu, kdy bude na svobodě, aby tak mohl dokončit svůj záměr působit na svědky. I další vazební důvod ve smyslu §67 písm. c) tr.ř. souvisí se snahou ovlivňovat svědky; byla to obava, že by mohl působit na svědkyni i způsobem a jednáním, pro které je v této věci trestně stíhán, tj. jednáním násilného charakteru, případně jednáním, kterým by byla porušována její osobní svoboda a lidská důstojnost (trestné činy útisku podle §237 tr.zák. a znásilnění podle §241 odst. 1 tr.zák.). Na základě všech okolností dovodil soud i důvod vazby podle §67 písm. a) tr.ř. Okresní soud dále uvedl, že podle jeho názoru má obviněný i v době, kdy je ve výkonu trestu, možnost dopouštět se jednání, které má charakter útěkové, předstižné, ale i koluzní vazby. Takové jednání bude u obviněného zpravidla spočívat v tom, že prostřednictvím jiných osob (stojících mimo režim výkonu trestu) může připravovat podmínky pro útěk, ukrývání, může působit na dosud nevyslechnuté svědky, nebo mařit jinak důkazy významné pro trestní řízení. Podle názoru soudu se stěžovatel takového jednání dopustil. Důvodnost obavy založené na této skutečnosti objektivně existovala od 5. 6. 2002, tj. v době, kdy obžalovaný vykonával trest odnětí svobody. Dne 12. 6. 2002, kdy soud rozhodoval o uložení omezení podle §74a tr.ř. a o vazbě, zmiňovaná obava přetrvávala. Soud tedy rozhodoval v době, kdy existence vazebních důvodů na straně stěžovatele reálně existovala a jeho rozhodnutí nebylo nijak zaměřeno na "vazbu budoucí". Vzhledem k tomu, že stěžovatel ještě vykonával trest odnětí svobody, nemohl soud I. stupně dne 12. 6. 2002 rozhodnout jinak, než že po dobu zbytku výkonu trestu uložil stěžovateli omezení ve smyslu §74a odst. 1 tr.ř. Po obsahové stránce se důvody omezení stěžovatele po dobu výkonu trestu zcela překrývaly s důvody vazebními ve smyslu §67 písm. a), b), c) tr.ř. Konečně Okresní soud v Novém Jičíně uvedl, že se předmětná věc liší od věci, v níž byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. IV ÚS 57/99 ze dne 31. 3. 1999. Základní rozdíl spočívá v tom, že ve věci stěžovatele bylo rozhodováno o omezeních a o vazbě na základě skutečností, které v době rozhodování reálně existovaly a bylo zřejmé, že budou trvat po propuštění stěžovatele na svobodu a o uplatnění těchto zajišťovacích opatření bylo rozhodováno nikoliv "do budoucna", nýbrž ke dni vyhlášení rozhodnutí.
K výzvě Ústavního soudu sdělilo Krajské státní zastupitelství v Ostravě přípisem sp. zn. 3 Kzt 137/2003 ze dne 20. 2. 2003, že se podle §28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdává postavení vedlejšího účastníka řízení. Stejné sdělení zaslalo Ústavnímu soudu i Okresní státní zastupitelství v Novém Jičíně, a to přípisem sp. zn. Zt 53/2002 ze dne 10. 2. 2003.
III.
Ústavní soud zaslal stěžovateli vyjádření Okresního soudu v Novém Jičíně k ústavní stížnosti. Ve svém stanovisku k němu odkázal stěžovatel na to, co je v ústavní stížnosti uvedeno. Dodal, že vyjádření stěžovatele-obžalovaného po skončení výslechů v hlavním líčení k zachycenému dopisu nelze považovat za jeho výslech k vazebním důvodům. V předvolání k hlavnímu líčení nebylo uvedeno, že se bude jednat též o návrhu na vzetí do vazby. Stěžovatel dále trvá na tom, že se jednalo o rozhodování o vazbě budoucí. Pro úplnost doplnil, že vazba započatá dne 21. 6. 2002 skončila dne 21. 3. 2003 v průběhu odvolacího řízení. Dne 6. 6. 2003 rozsudkem 4 To 60/2003 byl odvolacím soudem zrušen rozsudek soudu I. stupně, stěžovatel byl uznán vinným pouze z krádeže jednoho prstenu, v ostatních bodech byl zproštěn obžaloby a byl mu uložen trest odnětí svobody v délce jednoho roku, který si stěžovatel téměř celý odpykal vazbou. Přestože již důvod ústavní stížnosti pominul, stěžovatel trvá na jejím projednání.
IV.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel v době projednávání trestní věci, k níž se vztahuje tato ústavní stížnost, vykonával trest odnětí svobody ve Věznici v Heřmanicích, a to podle rozsudku Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 7 T 222/2000 ze dne 18. 5. 2001, kterým byl uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Výkon trestu měl ukončit 21. 6. 2002.
Ze spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel v dopise zaslaném dne 5. 6. 2002 P. S. na jeho domácí adresu (Ostrava-Poruba, ul. L. P. 1928/9) uvedl: "...Nechci po tobě moc, ale zařiď ať tam nejsi. Prostě zavolej a omluv se že máš lítání atd. ... udělat něco aby tam nepřišla S. je to pro mě dost důležitý." Uvedený dopis zachytila Vězeňská služba, která ho postoupila Okresnímu soudu v Novém Jičíně. Hlavní líčení, kterého se tento dopis týkal, bylo nařízeno na 12. 6. 2002.
Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že byl čten předmětný dopis a stěžovatel i jeho právní zástupkyně se mohli k věci vyjádřit.
Následně pak Okresní soud v Novém Jičíně rozhodl usnesením sp. zn. 5 T 50/2002 ze dne 12. 6. 2002 tak, že podle §74a odst. 1 tr.ř. uložil stěžovateli omezení pro dobu výkonu trestu odnětí svobody, a sice kontrolu doručované korespondence a kontrolu návštěv pro obžalovaného v rozsahu omezení, která vyplývají zvlášť z ustanovení §13 a 14 zákona č. 293/1993, o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů, a navazujících předpisů, zejména vyhlášky Ministerstva spravedlnosti, kterou se vydává řád výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů. Dále rozhodl, že podle §68 odst. 1 tr.ř. z důvodů uvedených v §67 písm. a), b), c) tr.ř. se stěžovatel bere do vazby. Vazba počíná dnem propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody. Jak již bylo uvedeno, Krajský soud v Ostravě stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl.
V.
Po zvážení spisového materiálu Okresního soudu v Novém Jičíně, argumentace v něm obsažené, i argumentace účastníků řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem za předpokladu, že touto činností nejsou zasažena základní lidská práva, včetně práva na osobní svobodu. To se vztahuje i na předmětnou věc. Přestože posuzování existence vazebních důvodů je věcí začasté obtížnou a subtilní, v daném případu lze stěží - z hlediska ústavnosti - obecným soudům vytknout, že dovodily existenci označených vazebních důvodů vztahujících se v dané fázi řízení k osobě stěžovatele. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" (i ve vztahu k důvodům vazby koluzní) je především věci obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda uložení omezení ve výkonu trestu a uvalení následné vyšetřovací vazby je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení, proto nejsou (a ani nemohou) být dána objektivní a neměnná kriteria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, se zřetelem na osobu obviněného, jeho osobní poměry, rozsah potřebného dokazování, jeho náročnost apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, Ústavní soud ve smyslu dnes již ustálené judikatury, se cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1, čl. 1 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku republiky. Tyto podmínky však v posuzované věci v době rozhodování obecných soudů splněny nebyly. Jak již bylo řečeno, důvody uvedené v návrhu jsou ve své podstatě polemikou s rozhodnutími obecných soudů, jež byly právem přesvědčeny o existenci konkrétních skutečností, ze kterých vyplývá důvodná obava z následků předpokládaných v ust. §67 písm. a), b) a c) tr.ř. při propuštění stěžovatele na svobodu.
Argumentace stěžovatele spočívala zejména v odvolání se na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 57/99, v němž Ústavní soud vyslovil, že "Rozhodnutí o vazbě osoby odpykávající trest odnětí svobody, k níž má dojít teprve v budoucnu, je evidentně protiústavní, neboť ve své podstatě představuje zneužití faktu, že obviněný, jenž při propouštění z výkonu trestu by jinak musel být zadržen a na bázi tohoto zadržení by se mohl dovolávat práv příslušejících obviněnému ve smyslu ustanovení §75, §77 trestního řádu, tedy mimo jiné i práva být vyslechnut, je bez dalšího již konstatovaným rozhodnutím "o budoucí vazbě", však těchto práv zbaven. Má-li tedy být osoba, která je propouštěna z výkonu trestu v situaci, kdy je proti ní vedeno trestní řízení pro další trestný čin, vzata do vazby, může se tak stát jedině při splnění podmínek uvedených v citovaných ustanoveních trestního řádu, neboť jiný postup by představoval nejen její diskriminaci, ale současně i porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny, jakož i čl. 5 odst. 1, 3 Úmluvy."
Námitka stěžovatele odvolávající na uvedené rozhodnutí Ústavního soudu a dovozující, že vzhledem k tomuto rozhodnutí je i rozhodnutí o jeho vzetí do vazby protiústavní, však v předmětné věci - vzhledem k její specifické povaze - neobstojí. Označené rozhodnutí nelze v posuzované věci aplikovat se zřetelem k odlišným skutkovým i procesním okolnostem, za nichž byla napadená rozhodnutí vydána. V této konkrétní souzené věci porušení procesních práv stěžovatele dovozovat nelze. Stěžovatel byl totiž k důvodům vazby vyslechnut, byla mu dána možnost vyjádřit se k nim, u hlavního líčení byla přítomna i právní zástupkyně stěžovatele, která rovněž měla možnost se k důvodům vazby vyjádřit. Další odlišnost spočívá v tom, že důvod, pro který byla vazba v době trvání výkonu trestu nepodmíněného odnětí svobody pro jiný trestný čin uložena, byl takovým důvodem, který v době výkonu trestu reálně vznikl a existoval. To je nepochybně zřejmé z citovaného dopisu stěžovatele adresovaného osobě, která vystupuje jako svědek. Soud I. stupně takto také skutkový stav posoudil a diferencovaně rozhodl o omezeních stěžovatele pro zbytek výkonu trestu nepodmíněného odnětí svobody a následně pak i o vazbě. Z konkrétní povahy této souzené věci pak plyne, že v ní nelze aplikovat ani stěžovatelem uváděné usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 127/2001 ze dne 1. 8. 2001, opírající se o názor, že důvody pro vzetí do vazby nemohly v době výkonu trestu reálně existovat.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení čl. 8 odst. 2, 3 a 5 Listiny zjevně nedošlo.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu