ECLI:CZ:US:2004:1.US.563.02
sp. zn. I. ÚS 563/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelů P. P., a obchodní společnosti P., spol. s r.o., obou zastoupených JUDr. K.K. advokátem, roti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 2053/2002-421 ze dne 11. 12. 2003, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 127/2002, 30 Co 128/2002-373 ze dne 5. 6. 2002 a proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 127/2002, 30 Co 128/2002-373 ze dne 5. 6. 2002 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999. Rozsudkem Krajského soudu v Praze bylo potvrzeno opravné usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-307 ze dne 17. 12. 2001, dále bylo odmítnuto odvolání stěžovatele P. P. a I. P. proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999 a konečně byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve výroku, který bylo vysloveno, že žalobce je oprávněn požadovat uspokojení své vymahatelné pohledávky soudním výkonem rozhodnutí prodejem stavební parcely č. 1325 ve vztahu ke stěžovateli P. spol. s r.o.; jinak bylo odvolání tohoto stěžovatele odmítnuto. Ústavní stížnost byla rozšířena i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 2053/2002-421 ze dne 11. 12. 2003, kterým bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelů porušena ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelé odůvodňují podanou ústavní stížnost takto:
Stěžovatelé napadají především rozsudek soudu I. stupně, kterému vytýkají nesprávné závěry "z důvodu nesprávně zjištěného skutkového stavu a nesprávných právních závěrů soudu a podstatných vad řízení", které měly za následek vydání nezákonného rozsudku. Stěžovatelé nesouhlasí s tím, že soud I. stupně označil za pasivně legitimované stěžovatele P.P.a I.P. neboť podle jejich názoru je u odpůrčí žaloby pasivně legitimován ten subjekt, v jehož prospěch byl právní úkon učiněn anebo kterému z odporovatelného úkonu vznikl prospěch. Soud nesprávně aplikoval ustanovení §42a občanského zákoníku, nesprávně přesunul důkazní břemeno na žalované v domnění, že se jednalo o osoby blízké. Z ustanovení §116 občanského zákoníku však nelze dovodit, že by obchodní společnost, tedy právnická osoba mohla být "osobou blízkou". Podle názoru stěžovatelů se v případě předmětné kupní smlouvy v žádném případě nejednalo o právní úkon, resp. o převod na osobu blízkou.
Stěžovatelé dále tvrdí, že soud I. stupně vycházel z nedostatečného zjištění skutkového stavu, jestliže dovozoval, že dcera a manželka stěžovatele P.. věděly o úmyslu tohoto stěžovatele zkrátit žalobce na jeho právech. Stěžovatelé tvrdí, že žalobce neunesl důkazní břemeno ani břemeno tvrzení a soud tak vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
Stěžovatelé rovněž namítají nesprávný postup soudu I. stupně, neboť výslech I. P., manželky stěžovatele, a K. P., dcery stěžovatele a pozdější jednatelky obchodní společnosti P., spol. s r.o., prováděla soudkyně JUDr. S., která sama výslovně prohlásila, že je ve věci podjata; následně byla věc předána jiné soudkyni, a to na základě usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 30 Nc 8/98 ze dne 28. 5. 1998, kterým byla soudkyně JUDr. S. z projednávání a rozhodování v předmětné věci vyloučena. Při výslechu svědkyně K. P. byl porušen §126 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), neboť tato svědkyně byla vyslýchána takovým způsobem, že se v průběhu výslechu rozplakala a soud nezabránil velice útočným a sugestivním otázkám ze strany žalobce. Tato svědkyně také nebyla řádně jako svědek předvolána. Byla přítomna v soudní síni jako veřejnost a v okamžiku, kdy soud tuto skutečnost zjistil, vyzval ji ke svědecké výpovědi, čímž byla zásadním způsobem porušena základní práva osoby, která v řízení vystupovala jako svědek. Všichni žalovaní na procesní nesrovnalosti (výslechy účastníků vyloučenou soudkyní) poukazovali ještě v řízení před soudem I. stupně, požadovali nové výslechy všech tří žalovaných a rovněž žádali výslech ing. J. P. - zakladatele obchodní společnosti P., spol. s r.o., leč soudkyně tyto návrhy zamítla a ve věci vydala důkazně nedostatečně podložený rozsudek.
Dále stěžovatelé namítají, že bylo porušeno ustanovení §118 odst. 3 o.s.ř., podle něhož mohou účastníci na závěr řízení shrnout své návrhy a vyjádřit se k dokazování i k právní stránce věci. Soudu byla doručena lékařská zpráva o zdravotním stavu stěžovatele P.P., který byl v době konání posledního jednání z vážných zdravotních důvodů hospitalizován a nemohl se jednání účastnit, ač tak učinit chtěl. Skutečnost, že je v tomto řízení zastoupen advokátem, nemá pro to, že mu tato zákonem stanovená možnost byla soudem I. stupně odepřena, žádný význam.
Stěžovatelé rovněž spatřují závažné pochybení soudu I. stupně v tom, že soud překročil žalobní petit žaloby ze dne 9. 4. 1997; žalobce na výzvu soudu dvakrát tento žalobní petit měnil, a to podáním ze dne 19. 6. 1997 a ze dne 22. 8. 1997. Ve druhém doplnění žalobce nesprávně zachytil datum dodatku č. 1 ze dne 26. 7. 1996 (správně 24. 7. 1996) a tuto chybu ani dodatečně neopravil. Žalobce také nepojmenovává správně třetího žalovaného (v žalobě je P., s.r.o., namísto P., spol. s r.o.).
Stěžovatel dodal, že jestliže opravným usnesením soudu I. stupně byla odstraněna nesprávnost ve výroku rozsudku, což se v dané věci stalo, běží od právní moci usnesení znovu lhůta k podání odvolání proti opravovanému rozsudku, a to i v případě, že bylo opravné usnesení vydáno až po právní moci rozsudku. Proto stěžovatelé po doručení opravného usnesení, proti kterému podali odvolání, podali rovněž odvolání proti původnímu rozsudku soudu I. stupně. Krajský soud však odvolání do původního rozhodnutí zamítl a tím rovněž stěžovatele zkrátil na jejich ústavou zaručených právech na spravedlivý proces.
Stěžovatelé proto navrhli, aby Ústavním soud nálezem zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 127/2002, 30 Co 128/2002-373 ze dne 5. 6. 2002 a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999.
Podáním ze dne 6. 2. 2003 doplnili stěžovatelé podanou ústavní stížnost zejména tak, že podrobněji rozebrali své námitky pokud jde o údajně nedostatečně zjištěný skutkový stavu soudem, což bylo způsobeno tím, že žalobce neunesl ani břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.
Podáním ze dne 5. 3. 2004 rozšířili stěžovatelé ústavní stížnost i proti usnesení Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 2053/2002-421 ze dne 11. 12. 2003, blíže však neodůvodnili, v čem spatřují porušení svých základních práv tímto rozhodnutím.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR, v něm uvedl, že napadeným rozhodnutím tohoto soudu jako soudu dovolacího nedošlo k dotčení ústavních práv stěžovatelů, tudíž nepovažuje ústavní stížnost za odůvodněnou. V plném rozsahu pak odkázal na obsah odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Krajský soud v Praze. Ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, a v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Především poukázal na skutečnost, že vůči původně žalovaným P. P. a I. P. byla žaloba pravomocně již v minulosti zamítnuta (rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 568/99-214 ze dne 9. 5. 2001). Krajský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 30 Co 127, 128/2002 tak rozhodl pouze o odvolání žalovaných proti opravnému usnesení č.j. 10 C 535/97-307 ze dne 17. 12. 2001, kterým bylo opraveno správně označení parcely. U ostatních výroků rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999 k dodržení odvolací lhůty nedošlo, což vedlo odvolací soud k odmítnutí odvolání.
Okresní soud v Mladé Boleslavi se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud dále vyžádal spis sp. zn. 10 C 535/97 vedený u Okresního soudu v Mladé Boleslavi. Z něho zjistil, že stěžovatelé Peter P., P., spol. s r.o., a další účastník I. P. měli v řízení před obecnými soudy postavení žalovaných, proti nimž byla podána žaloba o neúčinnost kupní smlouvy. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999 rozhodl tak, že kupní smlouva ze dne 13. 5. 1996 s dodatkem ze dne 24. 7. 1996, kterou byly dům čp. 260 se stavební parcelou č. 1325 o výměře 199 m2, pozemek č. 520/5 - zahrada o výměře 365 m2 a pozemek č. 520/19 - ostatní plocha o výměře 52 m2 zapsaných u Katastrálního úřadu v Mladé Boleslavi na LV 1535 pro k.ú. Č. u Mladé Boleslavi převedeny na společnost P., spol. s r.o., je vůči žalobci právně neúčinná. Dále pak soud I. stupně rozhodl, že žalobce je oprávněn požadovat uspokojení své pohledávky ve výši 1,700.000,- Kč s 1 % úrokem z prodlení denně z dlužné částky od 1. 1. 1993 do zaplacení a náklady řízení 68.000,- Kč dle rozsudku Okresního soudu v v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 234/96-27 ze dne 11. 4. 1996 soudním výkonem rozhodnutí prodejem domu č.p. 260 se stavební plochou č. 1329, pozemku č. 520/5 - zahrada a pozemku č. 520/19 - ostatní plocha. K odvolání žalovaných rozhodoval ve věci Krajský soud v Praze, který tehdejším rozsudkem č.j. 30 Co 568/99-214 ze dne 9. 5. 2001 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že vůči žalovaným P.P. a I. P. žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu I. stupně ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou společností P., spol. s r.o., potvrdil. Toto rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 25. 6. 2001.
Ze spisu dále vyplynulo, že Okresní soud v Mladé Boleslavi usnesením č.j. 10 C 535/97-307 ze dne 17. 12. 2001 opravil ve druhém odstavci výroku I. číselné označení stavební parcely č. 1329 v k.ú. Č. u Mladé Boleslavi na správné označení stavební parcela č. 1325 katastrální území tamtéž. Proti tomuto opravnému usnesení podali odvolání oba stěžovatelé, kteří namítali, že chyba v rozsudku měla být odstraněna nikoliv vydáním opravného usnesení, ale přímo v originálu rozsudku. V doplnění odvolání pak oba stěžovatelé uvedli, že odvolání směřuje proti rozsudku soudu I. stupně č.j. 10 C 535/97 ze dne 9. 6. 1999 s poukazem na to, že se jedná o novou zákonnou lhůtu k odvolání. Namítali nesprávné závěry napadeného rozsudku, spatřovali je především v nesprávně zjištěném skutkovém stavu a nesprávných právních závěrech soudu. Dále namítali podstatné vady řízení před soudem I. stupně. Proti opravnému usnesení podala odvolání i žalovaná I. P., a to ze stejných důvodů jako stěžovatelé.
Krajský soud v Praze rozhodl o tomto odvolání napadeným rozsudkem č.j. 30 Co 127/2002, 30 Co 128/2002-373 ze dne 5. 6. 2002 tak, že opravné usnesení soudu I. stupně č.j. 10 C 535/97-307 ze dne 17. 12. 2001 potvrdil, dále odmítl odvolání P. P. (stěžovatel) a I. P. proti rozsudku č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku, kterým bylo vysloveno, že žalobce je oprávněn požadovat uspokojení své vymahatelné pohledávky soudním výkonem rozhodnutí prodejem stavební parcely č. 1325 ve vztahu k žalované společnosti P., spol. s r.o. (druhý stěžovatel); jinak odvolání tohoto stěžovatele odmítl. V odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud zdůraznil, že pouze v té části výroku, která byla dotčena opravným usnesením, došlo k otevření odvolací lhůty z hlediska rozsudku ve věci samé. Dále se zabýval posouzením, zda odvoláním napadené usnesení mělo charakter opravného usnesení. Odvolací soud dospěl k závěru, že se skutečně jednalo o opravné usnesení, protože byla provedena oprava číselného označení stavební parcely 1329 na stavební parcelu 1325. Že se jednalo o písařskou chybu, dovodil odvolací soud z toho, že v prvém odstavci výroku I. rozsudku soudu I. stupně byla stavební parcela uvedena pod správným označením a navíc žalovaní ani netvrdili, že by byl předmětem řízení jiný pozemek. Oprava se týkala jen zmíněné části odstavce druhého výroku I., který pouze doplňoval zcela zásadní odstavec I., jímž byla citovaná kupní smlouva shledána vůči žalobci neučinná. Proto odvolací soud opravné usnesení soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Pokud jde o odvolání P. P. a I. P. proti rozsudku soudu I. stupně č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999, konstatoval odvolací soud, že se odvolací lhůta - jak již uvedl - otevřela pouze ve vztahu k výroku prvého soudu, kterým byl napadený rozsudek opraven (parcela č. 1329 opravena na č. 1325). Mimo to žaloba byla vůči těmto žalovaným pravomocně zamítnuta již rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 568/99-214 ze dne 9. 5. 2001, takže je odvolání proti rozsudku soudu I. stupně nepřípustné. Pokud jde o odvolání společnosti P., spol. s r.o., proti rozsudku soudu I. stupně č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999 ve výroku, že žalobce je oprávněn požadovat uspokojení své vymahatelné pohledávky soudním výkonem rozhodnutí prodejem st. parc. č. 1325, odvolací soud tento rozsudek ve vztahu k 3. žalovanému (společnosti P.) potvrdil s odvoláním na odůvodnění, které bylo obsaženo v předchozím rozsudku odvolacího soudu č.j. 30 Co 568/99-214 ze dne 9. 5. 2001 (zejména šlo o odporovatelnost kupní smlouvy uzavřené 1. žalovaným s 3. žalovaným ohledně nemovitostí v ceně 2.500.000,- Kč). Odvolání tohoto stěžovatele proti dalším částem rozsudku soudu I. stupně bylo pak odmítnuto pro nepřípustnost, protože v těchto částech byl rozsudek pravomocný.
Stěžovatelé podali proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 568/99-214 ze dne 9. 5. 2001 dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 30 Cdo 2053/2002-421 ze dne 11. 12. 2003 odmítnuto jako opožděné, neboť bylo podáno dne 3. 9. 2002, byť napadený rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 23. 7. 2002. Lhůta k podání dovolání činila 1 měsíc, poněvadž dovolací soud vycházel z právní úpravy v občanském soudním řádu účinné do 31. 12. 2000.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a zásadně mu proto nepřísluší právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelé dovolávají ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé napadají ústavní stížností především rozsudek Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 127/2002 30 Co 128/2002-373 ze dne 5. 6. 2002 a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999 ve znění opravného usnesení téhož soudu č.j. 10 C 535/97-307 ze dne 17. 12. 2001, přičemž odůvodnění ústavní stížnosti směřuje převážně proti skutkovým a právním závěrům soudu I. stupně obsaženým v rozsudku ze dne 9. 6. 1999.
Pro posouzení této ústavní stížnosti je nutno vzít v úvahu procesní situaci v řízení před obecnými soudy. Krajský soud v napadeném rozhodnutí rozhodoval především o odvolání všech původně žalovaných (tedy i stěžovatelů) proti usnesení soudu I. stupně č.j. 10 C 535/97-307 ze dne 17. 12. 2001, jímž byla opravena písařská chyba ve druhém odstavci výroku I. rozsudku téhož soudu ze dne 9. 6. 1999. Odvolací soud opravné usnesení soudu I. stupně s řádným odůvodněním potvrdil. Ústavní soud se zde ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu v tom, že se skutečně jednalo o pouhou písařskou chybu, která spočívala ve zjevně chybném číselném označení parcely, neboť v prvém odstavci výroku I. citovaného rozsudku z 9. 6. 1999 byla předmětná parcela označena řádně a navíc mezi účastníky nebyla tato parcela sporná. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že touto částí napadeného rozhodnutí k porušení základních práv stěžovatelů nedošlo.
Dále odvolací soud v napadeném rozhodnutí rozhodoval o odvolání stěžovatele P. P. a druhé žalované I. P. (není stěžovatelkou) proti původnímu rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999. Toto odvolání bylo odmítnuto. Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, týkající se této dílčí otázky, a dospěl k závěru, že i toto rozhodnutí je v souladu s právem a že jeho přijetím nedošlo k porušení základních práv stěžovatelů. Klíčovou je zde otázka, jaké výroky původního rozsudku soudu I. stupně byly odvoláním proti opravnému usnesení otevřeny. Stěžovatelé vycházejí z názoru, že v důsledku opravného usnesení bylo možno odvoláním napadnout původní rozsudek soudu I. stupně ve všech jeho výrocích, byť se jich opravné usnesení netýkalo. Odvolací soud naproti tomu konstatuje, že odvolání může podat jen ten účastník, jehož se týkal výrok původního rozsudku, dotčený opravným usnesením. Ústavní soud, jak je výše uvedeno, neshledal protiústavnost této části napadeného rozhodnutí, neboť opravným usnesením byla dotčena jen ta část výroku rozsudku soudu I. stupně, která se týkala (ve spojitosti s prvním odstavcem uvedeného výroku I.) druhého stěžovatele obchodní společnosti P., spol. s r.o., a navíc rozsudek soudu I. stupně ze dne 9. 6. 1999 nabyl právní moci po doručení rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 568/99-214 ze dne 9. 5. 2001, jímž byla žaloba proti stěžovateli P. P. (i druhé žalované) pravomocně zamítnuta. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ani v této části napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo k porušení základních práv ani stěžovatele P. P. ani stěžovatele obchodní společnosti P., spol. s r.o.
Napadeným rozhodnutím krajského soudu bylo rozhodováno i o odvolání stěžovatele obchodní společnosti P., spol. s r.o., proti původnímu rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999, ovšem jen v té části, která byla dotčena opravným usnesením soudu I. stupně. Opravné usnesení soudu I. stupně č.j. 10 C 535/97-307 ze dne 17. 12. 2001 opravilo písařskou chybu v číselném označení parcely ve druhém odstavci výroku I, jímž bylo stanoveno, že žalobce je oprávněn požadovat uspokojení své vymahatelné pohledávky soudním výkonem rozhodnutí prodejem předmětných nemovitostí. Zde odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a to ze stejných důvodů, které rozebral a uvedl již v rozsudku č.j. 30 Co 568/99-214 ze dne 9. 5. 2001; dovodil, že byly splněny podmínky odporovatelnosti (roz. kupní smlouvy) ve smyslu ust. §42a) občanského zákoníku. Ústavní soud přezkoumal postup Krajského soudu v Praze a jeho závěry a usuzuje, že mu ani v tomto směru - z hlediska ústavnosti - nelze nic vytknout.
Další námitky stěžovatelů spočívají v tom, že soud I. stupně označil žalované P. P. a
I.P. za pasivně legitimované v řízení o žalobě na odporovatelnost kupní smlouvy ze dne 13. 5. 1996. Stěžovatelé však opomněli, že před napadeným usnesením krajského soudu rozhodoval o této věci krajský soud již dříve, a to rozsudkem č.j. 30 Co 568/99-214 ze dne 9. 5. 2001, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé ohledně těchto žalovaných změnil tak, že žalobu proti těmto žalovaným zamítl. Uvedené rozhodnutí je v právní moci, takže námitka stěžovatelů, kteří měli v uvedeném - odvolacím - řízení úspěch, není důvodná.
Ostatní námitky stěžovatelů však směřují do podstaty původního rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999, neboť se domnívají - jak již bylo uvedeno - že od právní moci opravného usnesení běží znovu lhůta k podání odvolání proti opravenému rozsudku jako celku. Ústavní soud již výše vyslovil názor - shodný s napadeným rozsudkem krajského soudu - že opravné usnesení umožňuje podat odvolání proti opravovanému rozhodnutí jen tomu subjektu, jehož se opravovaný výrok dotýká a jen v té části původního rozsudku, která je opravným usnesením dotčena. Rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi č.j. 10 C 535/97-125 ze dne 9. 6. 1999 byl napadeným rozsudkem krajského soudu ve výroku ve věci samé ve vztahu mezi žalobcem a stěžovatelem obchodní společností P., spol. s r.o., potvrzen; vůči stěžovateli P. P. a I. P. byl napadený rozsudek okresního soudu ze dne 9. 6. 1999 změněn rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 30 Co 568/99-214 ze dne 9. 5. 2001 tak, že se žaloba vůči nim zamítá a proto krajský soud napadeným rozsudkem jejich odvolání proti rozsudku okresního soudu právem odmítl. Za této právní situace je pak zcela zřejmé, že stěžovatel P.P. i I. P. byli ve své věci úspěšní a jejich základní práva a svobody nemohly být rozsudkem soudu I. stupně dotčeny.
Přes výše uvedené konstatování přezkoumal Ústavní soud i námitku stěžovatelů, že výslech I. P. (manželky prvního stěžovatele) a K.P. (dcery prvního stěžovatele) prováděla soudkyně JUDr. S., která sama výslovně prohlásila, že je ve věci podjata. Z předmětného spisu však vyplývá, že výslech žalovaných, tj. prvního stěžovatele P. P., I. P. a K.P. (jednatelky obchodní společnosti P., spol. s r.o), se uskutečnil dne 4. 8. 1997. Návrh druhého stěžovatele obchodní společnosti P., spol. s r.o., na vyloučení soudkyně byl soudu I. stupně doručen dne 10. 2. 1998 a následně doplněn podáním ze dne 25. 2. 1998 (doručeno dne 3. 3. 1998). Soudkyně JUDr. S. podala vyjádření na č.l. 67, v němž výslovně uvedla, že ve věci 10 C 535/97 není podjata, nemá žádný vztah ani k účastníkům řízení, ani k předmětu sporu. Dále však prohlásila, že s ohledem na stanovisko obchodní společnosti P., spol. s r.o., a s ohledem na právní jistotu účastníků nicméně doporučuje námitce podjatosti vyhovět a věc přikázat jinému soudci. O vznesené námitce podjatosti rozhodl Krajský soud v Praze usnesením č.j. 30 Nc 8/98-3 ze dne 28. 5. 1998 tak, že soudkyně E.S. je vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, nikoliv však pro zjištění její podjatosti ve smyslu §14 odst. 1 o.s.ř., ale s přihlédnutím k vyjádření dotčené soudkyně. Ústavní soud na základě toho dovozuje, že námitka stěžovatelů není opodstatněná, neboť výslech žalovaných byl prováděn soudkyní, které věc podle rozvrhu práce náležela, a o její podjatosti bylo rozhodnuto až v pozdější době na základě návrhu druhého stěžovatele. Dále Ústavní soud konstatuje, že o jednáních před soudem I. stupně byly řádně pořízeny protokoly, z nichž nevyplývá, že by došlo k napadání žalovaných, či k útočným a sugestivním otázkám ze strany žalobce. Ostatně, proti protokolaci nebyly vzneseny námitky. Sama K.P. byla vyslýchána jako jednatelka obchodní společnosti P., spol. s r.o., tj. třetího žalovaného a předvolání k ústnímu jednání bylo této společnosti řádně doručeno dne 25. 6. 1997 (č.l. 21).
Stěžovatelé napadli i usnesení Nejvyššího soudu ČR, aniž však blíže odůvodnili, jakým způsobem toto rozhodnutí zasáhlo do jejich základních práv a svobod. Ústavní soud konstatuje, že napadeným usnesením bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro opožděnost. Nejvyšší soud zde rozhodl v souladu s příslušnou právní úpravou a nelze proto ani v tomto směru dospět k závěru, že by bylo tímto rozhodnutím porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Proto nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelů na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků, neboť by to bylo nadbytečné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v.r.
předseda senátu Ústavního soudu