ECLI:CZ:US:2004:1.US.567.02
sp. zn. I. ÚS 567/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Z. J., s.r.o., zastoupené JUDr. A.K., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 68/2002-14 ze dne 8. 7. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti brojí stěžovatelka proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 68/2002-14 ze dne 8. 7. 2002, jímž bylo zastaveno řízení o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně č.j. 327/02/FŘ/140 ze dne 30. 1. 2002, kterým bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Humpolci č.j. 25348/01/092971/4013 ze dne 16. 10. 2001. Podle názoru stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její právo na soudní ochranu ústavně zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a práva vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny.
Porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Krajský soud v Brně předmětné řízení zastavil poté, co konstatoval, že stěžovatelka nebyla pro řízení o žalobě proti rozhodnutím správních orgánů řádně zastoupena podle ustanovení §250a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2002 (dále o.s.ř.) a že tuto vadu neodstranila ani na výzvu soudu.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, Krajský soud v Brně se řídil ustanovením §250a odst. 1 o. s. ř., které předpokládá, že žalobce musí být zastoupen advokátem nebo notářem, což neplatí, má-li sám právnické vzdělání, popřípadě jedná-li za něj osoba uvedená v §21 nebo v §21a odst. 2 anebo v §21b o.s.ř., která má právnické vzdělání. Soud proto poté, co zjistil, že žalobce po podání žaloby k soudu nedoložil, že je řádně zastoupen, poučil stěžovatelku usnesením o povinném zastoupení a vyzval ji k jeho doložení. K výzvě soudu pak stěžovatelka předložila soudu kopii dohody o pracovní činnosti J. J. a kopii diplomu Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze téhož pracovníka spolu s podáním, z nějž vyplývá, že žalobce zastupuje jeho zaměstnanec s právnickým vzděláním. Krajský soud v Brně nicméně konstatoval, že žalobce požadavkům povinného zastoupení nedostál, přestože byl soudem o povinném zastoupení náležitě poučen. Kopie dohody o pracovní činnosti a doklad o právnickém vzdělání zaměstnance dle názoru soudu nedokládá existenci procesní plné moci k zastupování v řízení. Soud dovodil, že z podané žaloby nevyplývá udělení plné moci k zastupování advokátovi podle §250a odst. 1 o. s. ř., neboť ukončené právnické vzdělání bez dalšího nedokládá, že zástupce je advokátem. Pokud měl být žalobce zastoupen zaměstnancem s právnickým vzděláním podle §21 odst. 1 písm. b) o. s. ř., nedoložil soudu pověření oprávněné osoby ve smyslu ustanovení §21 odst. 5 o. s. ř. Proto soud podle ustanovení §250d odst. 3 o. s. ř. řízení zastavil.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka po obdržení výzvy soudu usoudila, že soud nemá k dispozici přílohy žaloby; proto soudu doložila dohodu o pracovní činnosti a doklad o vysokoškolském právnickém vzdělání. Plná moc nebyla přiložena, neboť stěžovatelka "se seznámila s názorem, že pověření zaměstnance jednáním u soudu není správné učinit navenek plnou mocí", jak uvádí komentář k o.s.ř. (Bureš J., Drápal L., Mazanec M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, C. H. Beck 2001, str. 87); pověření dle názoru stěžovatelky však vyplývalo z vlastní žaloby, neboť v ní bylo uvedeno, že stěžovatelka je zastoupena dotyčným zaměstnancem, a žalobu podepsal statutární zástupce. Dle názoru stěžovatelky tedy byla výzva soudu "bezezbytku splněna", zvláště proto, že žádný předpis nestanoví, jakou formu má mít pověření zaměstnance statutárním orgánem právnické osoby, tudíž pověření vyplývající přímo z textu žaloby by mělo dostačovat.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud nálezem citované usnesení Krajského soudu v Brně zrušil.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 29 Ca 68/2002, vedený ve věci u Krajského soudu v Brně. Z obsahu soudního spisu zjistil, že žaloba, podávaná stěžovatelkou Krajskému soudu v Brně, uvádí pod bodem I. "plná moc" jako důkazy: plnou moc, dohodu o pracovní činnosti a vysokoškolský diplom. Tyto přílohy jsou však pouze v žalobě uvedeny, ve skutečnosti k ní přiloženy nebyly. Stěžovatelka si tedy byla vědoma povinnosti svou procesní plnou moc doložit, avšak její nedůsledností se tak nestalo. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 29 Ca 68/2002-8 ze dne 19. 6. 2002 byla vyzvána k odstranění tohoto nedostatku, na což reagovala předložením kopie dohody o pracovní činnosti J. J. a kopie diplomu Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze spolu s podáním, z nějž vyplývá, že má takto být doloženo zastoupení zaměstnancem s právnickým vzděláním.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i předcházející řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Povinnost účastníka soudního řízení prokazovat procesní plnou moc a korespondující povinnost soudu zjišťovat pověření zástupce jednat za právnickou osobu vyplývá z požadavku právní jistoty účastníků jako jedné ze složek právního státu; jinými slovy, účelem vyžadování pověření je vyloučit situaci, kdy před soudem jedná za účastníka někdo, kdo k tomu není oprávněn. Totéž platí i pro žaloby ve správním soudnictví podle §247 a násl. o. s. ř. Jak Ústavní soud judikoval v nálezu ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 63/97, "nedostatek procesní plné moci znamená vznik překážky řízení, kterou je však možno zhojit na základě poučení soudu. Soud však není povinen při neodstranění překážky v řízení opětovné poučení provést, neboť by šlo nad rámec ustanovení §43 v návaznosti na ustanovení §5 o. s. ř. a znamenalo by porušení zásady rovnosti účastníků řízení." (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 10, nález č. 31.)
Kdyby stěžovatelka tak, jak uvádí v ústavní stížnosti, usoudila, že přílohy žaloby nemá soud k dispozici, a doložila je ve stanovené lhůtě, a to včetně v žalobě uvedené plné moci, byl by soud povinen bez ohledu na nesprávné označení posoudit takovou listinu podle jejího obsahu a konstatovat, že procesní plná moc k zastupování takto doložena je. Nelze proto dát stěžovatelce za pravdu, že výzvu soudu splnila "bezezbytku", neboť nesplnila procesní povinnost, uloženou jí zákonem. Pokud v této souvislosti stěžovatelka argumentuje názorem komentáře k o. s. ř. (Bureš J., Drápal L., Mazanec M.: Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání, C. H. Beck 2001, str. 87), a uvádí, že není správné označovat listinu, kterou zaměstnanec u soudu své oprávnění jednat za právnickou osobu prokazuje, jako "plnou moc", nelze přehlédnout, že týž pramen rovněž podrobně uvádí způsoby prokazování pověření zaměstnance jednat, kterými jsou buď vnitřní předpis právnické osoby, nebo pověření jednat v konkrétní věci, udělené ad hoc statutárním orgánem (byť se toto pověření od plné moci liší).
Pokud soud stěžovatelku po podání žaloby vyzval k doložení procesní plné moci, neměla žádný důvod usuzovat, jak uvádí v ústavní stížnosti, že soud vzal za jednoznačně prokázané pověření zaměstnance - které dle stěžovatelky mělo vyplývat z textu žaloby a ze skutečnosti, že žalobu podepsal statutární zástupce - a že tedy žádá jen doklad o vysokoškolském právnickém vzdělání a o pracovněprávním vztahu mezi pověřeným zástupcem a stěžovatelkou.
Ve výše uvedeném smyslu proto nelze právní závěry obecného soudu, který dospěl k názoru, že stěžovatelka nedoložila soudem požadovanou procesní plnou moc, považovat za závěry, které by byly nezákonné či dokonce protiústavní. Z toho vyplývá, že stěžovatelce nebyla odňata možnost domáhat se práva na soudní ochranu, neboť měla možnost se obrátit se svou věcí na soud a v rámci soudního řízení využít všech právních prostředků, které zákon účastníku řízení k obraně jeho práv poskytuje.
Za tohoto stavu je zřejmé, že obecný soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti. Sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže opodstatněnost ústavní stížnosti zakládat.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatelky na soudní ochranu porušeno nebylo.
Obdobně rozhodoval Ústavní soud i v jiných srovnatelných věcech téhož stěžovatele (srov. např. usnesení ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 615/02).
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
předseda senátu Ústavního soudu