ECLI:CZ:US:2004:1.US.57.03
sp. zn. I. ÚS 57/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. září 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D., ve věci Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. J. M., advokátem, proti průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. E 456/96, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojil proti "nesprávnému úřednímu postupu" Okresního soudu v Písku, který spatřoval v průtazích ve vykonávacím řízení, a tvrdil, že průtahy v tomto řízení jsou porušována jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 2 Listiny a právo garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo garantované v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Z textu ústavní stížnosti a přiloženého soudního rozhodnutí vyplynulo, že stěžovatel se domáhal ochrany před průtahy v řízení, ve kterém byl Okresním soudem v Písku dne 9. 8. 1996 nařízen výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného J. Ř. pro pohledávku stěžovatele ve výši 300 Kč, se smluvní pokutou 30 Kč denně ode dne 12. 6. 1993. Cílem tohoto řízení bylo dosáhnout uspokojení stěžovatelovy pohledávky. Stěžovatel podal ústavní stížnost až v situaci, kdy tato pohledávka na základě jeho souhlasu zanikla (srov. §585 občanského zákoníku) a kdy musel objektivně vědět, že řízení bude zastaveno, a to vzhledem k dotazu Okresního soudu v Písku ze dne 18. 12. 2002 (E 456/96-119), kde byl dotazován, zda byla s dědici povinného (kteří odpovídají za jeho závazky do výše dědictví), uzavřena dohoda o narovnání. Tento dotaz byl stěžovateli dle jeho tvrzení doručen poté, co byla mezi ním a dědici povinného uzavřena dohoda o narovnání. Stěžovatel v ústavní stížnosti sám uvedl, že podá návrh na zastavení vykonávacího řízení. Okresní soud v Písku Ústavnímu soudu sdělil, že stěžovatel požádal o zastavení předmětného řízení a soud usnesením ze dne 29. 1. 2003 (č. j. E 456/96-122) řízení, v němž mělo docházet k průtahům, zastavil.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném ke dni podání ústavní stížnosti (dále "zákon").
Podle ust. §72 zákona, byla fyzická osoba oprávněna podat ústavní stížnost, jestliže tvrdila, že jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním pořádkem. V případě následného zjištění, že jiným zásahem orgánu veřejné moci došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva, má Ústavní soud pravomoc zakázat příslušnému státnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval, a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením [§82 odst. 3 písm. b) zákona].
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel podal ústavní stížnost dne 24. 1. 2003, avšak předtím souhlasil s narovnáním, v jehož důsledku zanikla pohledávka, jež měla být uspokojena v exekučním řízení, v němž mělo docházet k průtahům. Ze stěžovatelem popsané procesní situace nepochybně vyplývá, že v době podání ústavní stížnosti neexistoval zásah orgánu veřejné moci, před nímž stěžovatel žádal u Ústavního soudu ochranu a pominul i účel řízení před obecným soudem, což patrně nalezlo výraz ve stěžovatelově návrhu na zastavení řízení. Na tomto stavu nemůže nic měnit ani tvrzení stěžovatele, že s narovnáním souhlasil až za situace, kdy hrozilo, že se zaplacení dluhu prostřednictvím soudu nedočká. Na tomto procesním stavu nemůže nic změnit ani stěžovatelův poukaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Burdov proti Rusku. Řízení, do něhož by směřovala případná intervence Ústavního soudu v době podání ústavní stížnosti ztratilo svůj účel a případné rozhodnutí Ústavního soudu ztratilo význam. Jakékoli soudní řízení přitom neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob, resp. vynucení uspokojení těchto práv. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na včasný proces, což vede k nezvratnému závěru, že nejenže v době projednávání ústavní stížnosti nebyl zásah od práva stěžovatele aktuální, ale řízení, v němž mělo docházet k průtahům splnilo svůj účel, o čemž stěžovatel věděl v době podání ústavní stížnosti, v níž avizoval svou žádost o zastavení vykonávacího řízení.
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se jakkoli vyjadřoval zda vůbec obecné soudy mohly poskytnout právní ochranu nároku, jenž byl podkladem k nařízení výkonu rozhodnutí (smluvní pokuta 3650 % p.a ?!), musel vzhledem k výše uvedenému a též vzhledem k doktríně minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 27. září 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj