ECLI:CZ:US:2004:1.US.577.02
sp. zn. I. ÚS 577/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. J. Š., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2002, čj. 55 Co 202/2002 - 66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 20. 9. 2002, se J. H. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení výše označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 2. 2002, čj. 18 C 103/2000 - 49. Tímto rozsudkem obvodní soud zamítl žalobu stěžovatele, kterou požadoval, aby žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti byla uložena povinnost zaplatit mu částku Kč 8 358 318,-- s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdí, že v řízení před soudy obou stupňů bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Argumentoval tím, že pokud by Krajský obchodní soud v Praze, v řízení vedeném pod sp. zn. 9 Cm 482/93, postupoval v souladu se základním právem podle čl. 38 odst. 2 Listiny a rozhodl bez zbytečných průtahů, a nikoliv až za 6 let od podání návrhu, nebyl by se stěžovatel dostal do platební neschopnosti a nevznikla by mu škoda.
Ústavní soud po zjištění, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje, po formální stránce, všechny předepsané náležitosti, nejprve zkoumal její opodstatněnost. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, zda napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Po přezkoumání věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 18 C 103/2000 Obvodního soudu pro Prahu 2, ze kterého zjistil, že stěžovatel se žalobou, podanou dne 24. 5. 2000 proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti, domáhal zaplacení částky 8 358 318,-- Kč, představující škodu, která mu měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení před bývalým Krajským obchodním soudem v Praze, vedeném pod sp. zn. 9 Cm 482/93. Obvodní soud rozsudkem ze dne 14. 2. 2002, čj. 18 C 103/2000 - 49, žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze, jako soud odvolací, shora označený rozsudek obvodního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 25. 6. 2002, čj. 55 Co 202/2002 -66. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 5. 2003, čj. 25 Cdo 1826/2002 - 80, jako nepřípustné.
Podle závěru stěžovatelem napadeného odvolacího soudu obvodní soud rozhodoval na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, z něhož vyvodil správné právní závěry, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Odvolací soud na tento rozsudek zcela odkázal a uzavřel, že mezi újmou vzniklou stěžovateli a nesprávným úředním postupem tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze, spočívajícím v jeho dvouleté nečinnosti, nebyla shledána příčinná souvislost, jako jedna z podmínek úspěšnosti žaloby na náhradu škody.
Po posouzení ústavnosti postupu v řízení před soudy obou stupňů i Nejvyšším soudem ČR dospěl Ústavní soud k závěru, že žádná základní práva stěžovatele nebyla porušena. V průběhu řízení před soudy byla státní moc uplatněna v souladu se zákonem, v dané věci především s příslušnými ustanoveními zákona č. 58/1969 Sb. a občanského soudního řádu (dále jen OSŘ). Soudy obou stupňů správně dovodily, aplikací zákona č. 58/1969 Sb. a OSŘ, že stěžovateli nevznikl nárok na náhradu škody za nesprávný úřední postup bývalého Krajského obchodního soudu v Praze, jelikož nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudu a stěžovatelem tvrzenou škodou.
K uvedenému případu lze dále uvést, že pokud došlo v řízení před bývalým krajským obchodním soudem k neodůvodněným průtahům, měl se stěžovatel proti nim bránit již v tehdy, aby tak předešel jejich případným negativním důsledkům.
Stěžovatel se domáhal nápravy až v řízení o náhradě škody a bylo na něm prokázat naplnění podmínek zákona č. 58/1969 Sb., podle kterého obecné soudy tehdy postupovaly, protože řízení, v němž stěžovatel namítl nesprávný úřední postup, skončilo ještě před účinností zákona č. 82/1998 Sb. To se však stěžovateli prokázat nepodařilo. Podle §18 zákona č. 58/1969 Sb. stát odpovídal za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Podle §20 téhož zákona nebylo-li stanoveno jinak, řídily se právní vztahy upravené v tomto zákoně občanským zákoníkem. Podmínkou odpovědnosti tedy bylo prokázání vzniku škody, existence nesprávného úředního postupu a příčinné souvislosti mezi škodou a tímto nesprávným úředním postupem. Je nesporné, že v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 482/93 došlo k průtahům, neboť dva roky od podání žaloby nebyl ve věci učiněn žádný úkon, což soudy obou stupňů posoudily jako nesprávný úřední postup. Poté se ovšem shodly na závěru, že není dána příčinná souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a tvrzeným vznikem škody.
Ústavní soud neshledal, že by v řízení před soudy obou stupňů došlo k porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny. Řízení proběhlo v souladu s příslušnými ustanoveními OSŘ, všechna stěžovatelova procesní práva byla respektována a soudy správně aplikovaly zákon č. 59/1969 Sb., který se na daný případ vztahoval. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho práva zakotveného v čl. 36 Listiny. Stěžovatelem tvrzené porušení čl. 36 odst. 2 Listiny v daném případě nepřichází v úvahu, protože toto ustanovení se týká soudního přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy, což nebylo předmětem uvedeného řízení. K porušení základního práva, zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, v přezkoumávaném řízení rovněž nedošlo a lze jej vztáhnout pouze ke stěžovatelem kritizovanému řízení před bývalým krajským obchodním soudem.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, čímž byly splněny podmínky pro její odmítnutí podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu