ECLI:CZ:US:2004:1.US.577.03
sp. zn. I. ÚS 577/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti společnosti R., s. r. o., zastoupené JUDr. M. G., advokátem, o zrušení části vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 316/2003 Sb., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou na poště dne 5. 11. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí ČR č. 316/2003 Sb., ze dne 9. 9. 2003, kterou byla rozšířena závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně, uzavřené dne 23. 1. 2003 mezi odborovým svazem K. a Č., ve znění dodatku č. 1, uzavřeného dne 25. 2. 2003 též pro zaměstnavatele uvedené v příloze této vyhlášky. Pod pořadovým číslem 252 přílohy je uveden i stěžovatel, což znamená, že uvedenou vyhláškou byla rozšířena závaznost kolektivní smlouvy vyššího stupně i na něj.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl informován Ministerstvem práce a sociálních věcí (dále jen "MPSV") o žádosti odborového svazu K. a Č,, o rozšíření závaznosti jimi uzavřené kolektivní smlouvy i na další zaměstnavatele, přípisem ze dne 3. 3. 2003. K vyjádření mu byla poskytnuta lhůta do 28. 3. 2003. Ve stanovené lhůtě stěžovatel dělil MPSV důvody svého nesouhlasu s rozšířením závaznosti kolektivní smlouvy. Jeho stanovisko však nebylo respektováno a zmíněnou vyhláškou byla závaznost kolektivní smlouvy rozšířena i na něj. Při vydání uvedené vyhlášky postupovalo MPSV na základě ustanovení §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2003, č. 40/02, publikovaný pod č. 199/2003 Sb., kterým bylo zrušeno ustanovení §7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, pro rozpor s čl. 11, čl. 26, ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1, čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR, přičemž účinnost nálezu byla odložena ke dni 31. 3. 2004.
Podle názoru stěžovatele byla vydáním předmětné vyhlášky porušena jeho základní práva a svobody, zaručená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to práva podle čl. 11 a čl. 26, ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny, jak to vyplývá i z odůvodnění nálezu Ústavního soudu. Stěžovatel považuje vydání vyhlášky za zásah do svých, ústavním zákonem zaručených práv a svobod. Na tom podle jeho názoru nic nemění skutečnost, že Ústavní soud odložil účinnost svého nálezu k 31. 3. 2004, tedy skutečnost, že vyhláška byla vydána na základě ustanovení platného v době vydání vyhlášky. Stěžovatel zdůraznil, že v dané věci neexistuje procesní obrana proti závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, ani soudní přezkum takového aktu, což je jedna ze základních příčin protiústavnosti této vyhlášky, a tedy i porušení stěžovatelových základních práv.
Přípustnost ústavní stížnosti odvozuje stěžovatel od ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť vydáním předmětné vyhlášky došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Uvedl, že se domáhá, v souladu s ustanovením §74 zákona o Ústavním soudu, zrušení části vyhlášky MPSV č. 316/2003 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, a to řádku č. 252 v příloze této vyhlášky, který obsahuje, kromě pořadového čísla, obchodní firmu stěžovatele, jeho identifikační číslo a adresu.
Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti dospěl k závěru, že se jedná o návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Subjekty oprávněné podat návrh na zrušení jiného právního předpisu jsou vyjmenovány v §64 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel, jako právnická osoba, je oprávněn podat návrh na zrušení jiného právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, podle §64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu, pouze tehdy, pokud zároveň podal ústavní stížnost za podmínek §74 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení může být podán, spolu s ústavní stížností, návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele je v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Stěžovatel odvodil přípustnost své ústavní stížnosti od §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, avšak nenapadl žádné pravomocné rozhodnutí, opatření ani jiný zásah orgánu veřejné moci, jímž měla být porušena jeho základní práva a svobody. Rovnou napadl protiústavnost §7 zákona č. 1/1992 Sb., o kolektivním vyjednávání, a protiústavnost vyhlášky č. 316/2003 Sb., o rozšíření závaznosti kolektivní smlouvy vyššího stupně, s návrhem na zrušení části této vyhlášky. Nesplnil tak podmínku ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, neboť podal pouze návrh na zrušení části právního předpisu, a nepodal zároveň ústavní stížnost. Jedná se tedy o návrh, k jehož podání stěžovatel zjevně není oprávněn.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud konstatuje, že jsou splněny podmínky §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro odmítnutí věci soudcem zpravodajem. Proto návrh stěžovatele odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
soudce Ústavního soudu