ECLI:CZ:US:2004:1.US.578.02
sp. zn. I. ÚS 578/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. RNDr. P.S., CSc., zastoupeného JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2002, č.j. 22 Ca 353/2001-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Finanční úřad Ostrava I. rozhodnutím ze dne 9. 8. 2001, č.j. 107677/01/388940/1738, zamítl námitku stěžovatele vůči exekučnímu příkazu téhož správce daně ze dne 26. 4. 2001, č.j. 70597/01/388940/1738, na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňového dlužníka (stěžovatele) na účtech vedených u České spořitelny, a.s., okresní pobočka v Ostravě (dále jen "poddlužník"). Finanční úřad poukázal na neopodstatněnost stěžovatelem uváděných skutečností, neboť rozhodnutí téhož správce daně, jimiž byla stěžovateli vyměřena povinnost, jsou v souladu s ustanovením §48 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), v právní moci a v souladu s ustanovením §32 citovaného zákona jsou vykonatelná, neboť stěžovatel rozhodnutí ze dne 29. 3. 1999, č.j. 40238/99/388960/1710, a ze dne 29. 3. 1999, č.j. 40305/99/388960/1741, převzal osobně dne 7. 4. 1999 a k témuž dni se vůči uvedeným rozhodnutím vzdal práva odvolání (poznámka: stěžovatel dále podal reklamace vůči rozhodnutím Finančního úřadu Ostrava I. ze dne 14. 3. 2000, č.j. 38333/00/388960/1710, a ze dne 13. 4. 2000, č.j. 60362/00/388960/1710, kterým tentýž správce daně rozhodnutím ze dne 14. 4. 2000, č.j. 60397/00/388960/1710, nevyhověl). Finanční úřad Ostrava I. dalším rozhodnutím ze dne 9. 8. 2001, č.j. 107690/01/388940/1738, zamítl stěžovatelovu námitku promlčení daňových nedoplatků vymáhaných citovaným exekučním příkazem na přikázání pohledávky na peněžní prostředky stěžovatele. Finanční úřad v odůvodnění poukázal především na ustanovení §70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., podle něhož právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek se promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. Současně také poukázal na přerušení běhu promlčecí lhůty, k němuž došlo doručením výzev k zaplacení daňových nedoplatků ze dne 9. 10. 2000, takže nová promlčecí lhůta začala běžet dne 1. 1. 2001.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 6. 2002, č.j. 22 Ca 353/2001-35, žalobu stěžovatele proti žalovanému Finančnímu úřadu Ostrava I o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí žalovaného ve věci exekučního příkazu na přikázání pohledávky na peněžní prostředky na účtu vedeném u peněžního ústavu zamítl a dále rozhodl, že žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění svého rozsudku Krajský soud v Ostravě poukázal především na to, že se daňová exekuce provádí vydáním exekučního příkazu, jehož podkladem je exekuční titul (poznámka: exekuční tituly jsou vymezeny v ustanovení §73 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb.), přičemž jedním z nich je vykonatelné rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění. Vykonatelné je podle ustanovení §32 odst. 13 citovaného zákona rozhodnutí, jestliže proti němu nelze podat řádný opravný prostředek a nebo jestliže jeho podání nemá odkladný účinek a uplynula-li zároveň lhůta k plnění. V tomto směru však stěžovatel žádné námitky neuplatnil, ale podanou žalobou se v podstatě domáhal, aby žalovaný finanční úřad v odvolacím řízení, stejně jako krajský soud v přezkumném řízení, zkoumal, zda je subjektem, vůči němuž měly být vydány platební výměry a zda jeho povinnost vrátit čerpanou dotaci není promlčena. Krajský soud dále uvedl, že z povahy a účelu každého exekučního řízení vyplývá, že dlužník nemůže v exekučním řízení namítat to, co mohl uplatňovat v řízení nalézacím, neboť by jinak "došlo v řízení exekučním vlastně k novému řízení nalézacímu". Stěžovateli ostatně nic nebránilo v tom, aby námitky uplatněné v exekučním řízení vyjádřil v odvoláních proti platebním výměrům, kterými mu byla uložena povinnost vrátit neoprávněně čerpanou dotaci včetně penále a úroků. Krajský soud konečně poukázal na to, že poněvadž vymáhání daňových nedoplatků je - za přiměřeného použití o.s.ř. - upraveno pouze v ustanovení §73 a §73a zákona č. 337/1992 Sb., nemohl Finanční úřad Ostrava I. jednat v rozporu s ustanovením §16 odst. 1 a 8, §31 odst. 1 a §45 zákona č. 337/1992 Sb., jak namítá žalobce (stěžovatel); v důsledku toho nemohl jednat ani v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 a 2 citovaného zákona a porušit základní zásady daňového řízení "tím, že se neřídil citovaným zákonem, zasáhl do chráněného zájmu žalobce a nařídil daňovou povinnost někomu, komu nesvědčí". Ze stejných důvodů Finanční úřad Ostrava I. nemohl vydáním exekučního příkazu porušit ustanovení §47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Krajský soud, jenž neshledal. že by napadená rozhodnutí byla, z důvodů uvedených v žalobě, vydána v rozporu se zákonem, "který by měl za následek zkrácení subjektivních práv žalobce (stěžovatele)", žalobu podle ustanovení §250j odst. 1 o.s.ř. zamítl.
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2002, č.j. 22 Ca 353/2001-35, napadl stěžovatel ústavní stížností, ve které nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a sled učiněných rozhodnutí v řízení nalézacím a exekučním. Stěžovatel - obdobně jako ve správní žalobě - dovozoval, že u něj nebyla zjištěna daňová povinnost (nebyla provedena daňová kontrola), že došlo ke stanovení daňové povinnosti někomu, kdo ji podle zákona není povinen platit a že správce daně jednal v rozporu s ustanovením §45 zákona č. 337/1992 Sb. a porušil základní zásady daňového řízení.
Stěžovatel má dále za to, že je krajský soud ve správním přezkumu je povolán nejen k ochraně zákonnosti přezkoumávaného postupu správních orgánů, ale že soudní přezkum má poskytnout ochranu i z hlediska ústavnosti (a tedy "vážně zvážit otázku existence samotných platebních výměrů jako podkladů pro exekuci vůbec"). Stěžovatel se domnívá, že napadený rozsudek krajského soudu mu takovou ochranu neposkytl, byť si je "vědom toho, že původně nekvalifikovaným postupem způsobil situaci, kdy nepodáním opravných prostředků umožnil nabytí právní moci platebních výměrů, když se spolehl na vadnou konzultační radu".
Stěžovatel dovozuje, že napadeným rozsudkem, který zcela převzal závěry napadeného postupu správního orgánu, došlo k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť mu byla "povinnost uložena na základě vybočení z meze zákona", čl. 11 odst. 5 Listiny, neboť daňová povinnost byla uložena za současného porušení zákona a čl. 11 odst. 1, neboť exekučními příkazy došlo k postižení jeho vlastnického práva. Stěžovatel se konečně domnívá, že došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jestliže mu bylo "zásadní akceptací závěrů postupu správce daně upřeno právo spravedlivého procesu zejména tím, že věc nebyla přezkoumána z hlediska základních práv a svobod Listinou daných".
Proto stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodl tak, že se ústavní stížnosti stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 2002, č.j. 22 Ca 353/2001-35 - 39, vyhovuje a že se napadený rozsudek ruší.
Ústavní soud se především zabýval otázkou přípustnosti ústavní stížnosti jako procesního předpokladu jejich věcného projednání.
Je zřejmé, že Krajský soud v Ostravě při přezkumu zákonnosti ve věci exekučního příkazu a rozhodnutí o zamítnutí námitek vůči exekučnímu příkazu - se zřetelem k důvodům uvedeným ve správní žalobě - argumentoval logicky, přesvědčivě a plně dostál svým zákonným povinnostem. Proto za situace, kdy stěžovatel dokonce i v ústavní stížnosti uvádí, že se v případě platebních výměrů ze dne 29. 3. 1999, č.j. 40238/99/388960/1710, a č.j. 40305/99/388960/1741, vzdal práva odvolání (poznámka: poté "když se spolehl na vadnou konzultační radu"; viz výše), tj. že nepodal opravné prostředky ve vztahu k exekučním titulům, nelze akceptovat jeho představu o možnosti přesunout námitky proti nalézacím rozhodnutím (ex post) do řízení exekučního, a to ani s poukazem na ochranu stěžovatele z hlediska ústavnosti. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že nelze přisvědčit stěžovatelovu tvrzení o porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, neboť citovaný článek zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva, což stěžovatel - jak sám připouští - neučinil.
Za této procesní situace je zřejmé, že stěžovatel - který nenapadl opravnými prostředky již samy citované platební výměry (tedy exekuční tituly) - nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje [ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Proto soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Pro úplnost lze ještě dodat, že i kdyby šlo o návrh přípustný, nebylo by možné akceptovat námitku porušení stěžovatelova základního práva na ochranu vlastnictví podle ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny a námitku, že mu byla uložena daňová povinnost v rozporu s čl. 11 odst. 5 Listiny; stěžovatel v obou případech - ve vztahu ke správní žalobou napadenému exekučnímu příkazu - uvádí jen nekonkrétní tvrzení, jež v exekučním řízení (a to i v případě jejich konkrétní podoby) by nebyla uplatnitelná, neboť věcně náleží do řízení nalézacího. Námitku týkající se ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny by navíc nebyla akceptovatelná i proto, že předmětem řízení o správní žalobě nebylo rozhodování o právu vlastnit majetek ve smyslu tohoto ustanovení.
Pokud jde o ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny, stěžovatel ani neuvádí, v čem konkrétně spatřuje porušení tohoto obecného ustanovení, které by mělo spočívat v uložení povinnosti "na základě vybočení z meze zákona".
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj