ECLI:CZ:US:2004:1.US.580.03
sp. zn. I. ÚS 580/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne soudcem JUDr. Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. K., zastoupeného JUDr. J. A., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 7 To 316/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 4. 2003, čj. 3 T 103/2000 - 572, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným usnesením Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") zamítl odvolání obžalovaného E. K. ("dále jen stěžovatel") proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 3. 4. 2003, čj. 3 T 103/2000 - 572 (dále jen "soud prvního stupně"). Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") a trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a bylo mu uloženo ústavní sexuologické ochranné léčení.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 11. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel uvedl, že soud prvního stupně neprovedl některé jím navržené důkazy, a tím dospěl k nesprávnému závěru o jeho vině. Odvolací soud trestní věc stěžovatele v potřebném rozsahu neprojednal, se všemi okolnostmi významnými pro jeho rozhodnutí se nevypořádal a bez opory v provedených důkazech zamítl jeho odvolání. Podle názoru stěžovatele mělo být jeho odvolání vyhověno a věc vrácena soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tím, že odvolací soud odvolání zamítl, měl porušit stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Předtím než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je povinen přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny formální náležitosti a předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může se jím zabývat také věcně.
Ústavní soud nejprve posoudil, zda je ústavní stížnost proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu přípustná. Jedním z důvodů nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je okolnost, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost se totiž pojímá jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto se snaží své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci minimalizovat. Je oprávněn jejich rozhodnutí přezkoumávat pouze tehdy, byly-li před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, které jsou v procesní dispozici stěžovatele. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, nýbrž i dosažení rozhodnutí ve věci.
Jak je patrno ze sdělení Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 1. 2004 a Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 2. 2004, stěžovatel podal proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 7. 2003, sp. zn. 7 To 316/2003, dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (sp. zn. 6 Tdo 43/2004). O podaném dovolání Nejvyšší soud ČR dosud meritorně nerozhodl a dne 20. 1. 2004 jej bez věcného vyřízení vrátil Okresnímu soudu v Kroměříži, neboť dovolání bylo předloženo Nejvyššímu soudu ČR ještě předtím, než uplynula lhůta dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřovalo.
Ze Sdělení Ústavního soudu ČR, publikovaného pod č. 32/2003 Sb., vyplývá, že v případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti bude se na tuto hledět jako na nepřípustnou, a to až do rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Běh zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, ve smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, počne běžet teprve dnem doručení rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, a to bez ohledu na způsob rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Lhůta bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. To znamená, že v případě souběhu ústavní stížnosti a dovolání je rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, až rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, bez ohledu na způsob jeho vyřízení.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh není přípustný. Projednávaná ústavní stížnost směřuje jen proti rozhodnutí odvolacího soudu, které v tomto případě není rozhodnutím o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje, je v projednávané věci dovolání podané k Nejvyššímu soudu ČR, resp. rozhodnutí o něm. Pokud by Ústavní soud v této fázi ústavní stížnost věcně projednal a rozhodl, znamenalo by to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání, tedy rozhodnutí o posledním opravném prostředku, by zůstalo nedotčeno rozhodnutím Ústavního soudu, což by bylo v rozporu s principem právní jistoty.
Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že uvedené sdělení Ústavního soudu č. 32/2003 Sb. bylo rozesláno 3. 2. 2003 a projednávaná ústavní stížnost byla odevzdána na podatelně Ústavního soudu po tomto datu, a to dne 10. 11. 2003.
Ústavní soud se zabýval i tím, zda jsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo [§75 odst. 2 písm. a)] nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma [§75 odst. 2 písm. b)]. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.
S ohledem na tyto závěry se jedná o návrh nepřípustný, který soudce zpravodaj usnesením, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2004
JUDr. František Duchoň
soudce Ústavního soudu