ECLI:CZ:US:2004:1.US.590.03
sp. zn. I. ÚS 590/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. B. Z., zastoupené JUDr. A. P., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího správního soudu v Brně č.j. 7 Ads 16/2003-66 ze dne 4. 6. 2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího správního soudu v Brně č.j. 7 Ads 16/2003-66 ze dne 4. 6. 2003, jímž byla odmítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 41 Ca 60/2001-37 ze dne 11. 9. 2002. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Označené usnesení Nejvyššího správního soudu bylo vydáno v rámci kasačního řízení, v němž se stěžovatelka domáhala přezkoumání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č.j. X ze dne 15. 2. 2001, jímž byla zamítnuta její žádost o plný invalidní důchod pro nesplňování podmínek stanovených zákonem č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (poznámka: jde o neúplný a nepřesný text; kasační stížnost se týká rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2002, č.j. 41 Ca 60/2001-37, který citované rozhodnutí ČSSZ potvrdil). Pro řízení před Nejvyšším správním soudem byl stěžovatelce usnesením Krajského soudu v Brně č.j. 41 Ca 60/2001 ze dne 25. 2. 2003 ustanoven advokát JUDr. F. H., jemuž soud uložil, aby ve lhůtě 1 měsíce (od doručení usnesení) doplnil údaj o tom, kdy byl napadený rozsudek doručen, v jakém rozsahu je napadán a jaké jsou důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1 s.ř.s. Ustanovený advokát (nemocný) zůstal však nečinný a kasační stížnost ve smyslu usnesení Krajského soudu v Brně nedoplnil. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením pak kasační stížnost podle ustanovení §120 a §37 s.ř.s. odmítl pro nesplňování jejích náležitostí a pro neodstranění vad ve stanovené lhůtě.
Stěžovatelka namítla, že jí osobně nebyla žádná výzva k doložení či doplnění její kasační stížnosti doručena. Snažila se ustanoveného advokáta kontaktovat telefonicky i osobně, avšak neúspěšně. Později se dozvěděla od advokátových rodičů, že je dlouhodobě nemocen, že se k advokacii pravděpodobně nevrátí a veškerou agendu převzal JUDr. S. B. Tomuto advokátu pak předložila usnesení Nejvyššího správního soudu a požádala ho o radu, ten jí však sdělil, že řízení je pravomocně skončeno.
Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje její základní právo na spravedlivé a zákonné řízení u soudu. Soud jí ustanovil advokáta, který byl nemocen a nehájil její práva v řízení, kde je zastoupení povinné. Jí osobně však soud žádnou lhůtu nestanovil, ani jí žádnou povinnost něco doplnit či doložit neuložil. Stěžovatelka se proto domnívá, že Nejvyšší správní soud neměl rozhodnout o odmítnutí věci, ale že měl zaslat druhou výzvu k doplnění kasační stížnosti přímo na její adresu, protože účastníkem řízení je ona a pokud ustanovený zástupce nemohl pro dlouhodobé onemocnění konat, měl jí být ustanoven advokát jiný.
V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatelka konečně spatřuje porušení principu obligatorního právního zastoupení a práva účastníka, aby s ním bylo jednáno jako s účastníkem, stejně jako porušení práva účastníka vyjádřit se k výzvě soudu.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil a prohlásila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Nejvyšší správní soud vyjádření, v němž uvedl, že kasační stížnost stěžovatelky postrádala základní náležitost, tj. právní zastoupení. Stěžovatelce byl proto usnesením Krajského soudu v Brně ustanoven advokát, kterému pak soud uložil povinnost ve stanovené lhůtě odstranit nedostatky, jež bránily projednání kasační stížnosti. Jelikož ustanovený advokát zůstal nečinný a na výzvu krajského soudu nereagoval ani ve stanovené lhůtě ani později, byla věc předložena Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí. Nejvyšší správní soud postupoval podle §37 odst. 5 s.ř.s., a protože pro nedostatky (roz. stížnosti) nebylo možno v řízení o kasační stížnosti pokračovat, usnesením ji odmítl. Tvrzená nemoc či indispozice ustanoveného zástupce nemohla mít na tento procesní postup žádný vliv, a to zejména proto, že tento zástupce krajskému soudu nesdělil nic o své dlouhodobé nemoci a nepožádal, aby byl zastoupení zproštěn a ustanoven zástupce jiný. Ostatně, ze seznamu advokátů na internetových stránkách České advokátní komory lze zjistit, že ke dni 14. 2. 2004 je JUDr. F. H. stále veden jako advokát. Nejvyšší správní soud dodal, že ve věci postupoval podle zákona a nijak neporušil základní práva stěžovatelky. Proto navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 41 Ca 60/2001 vedený u Krajského soudu v Brně. Ze spisu k meritu ústavní stížnosti vyplývají následující zjištění:
Krajský soud v Brně rozhodl ve věci rozsudkem č.j. 41 Ca 60/2001-37 ze dne 11. 9. 2002 tak, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. X ze dne 15. 2. 2001 potvrdil. Rozsudek byl doručen stěžovatelce dne 27. 9. 2002.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka přípis označený jako odvolání. Krajský soud vyzval usnesením č.j. 41 Ca 60/2001-41 ze dne 15. 10. 2002 žalovanou Českou správu sociálního zabezpečení, aby se k odvolání vyjádřila. Krajský soud v Brně pak dne 25. 11. 2002 věc předložil Vrchnímu soudu v Olomouci.
Vrchní soud v Olomouci přípisem sp. zn. 2 Cao 299/2002 ze dne 16. 12. 2002 informoval stěžovatelku, že její odvolání do 31. 12. 2002 nemůže projednat, a proto bude odvolací řízení podle §129 odst. 3 s.ř.s. dnem 1. 1. 2003 zastaveno. Dále stěžovatelku informoval, že táž může do 31. 1. 2003 podat proti rozhodnutí krajského soudu, které bylo napadeno odvoláním, kasační stížnost podle s.ř.s. Informoval ji rovněž o povinném zastoupení advokátem.
Stěžovatelka reagovala na uvedené sdělení podáním kasační stížnosti (doručeno Krajskému soudu v Brně dne 31. 1. 2003) spolu se žádostí o určení zástupce, protože to vyžaduje její ochrana, a uvedla, že jsou u ní dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Krajský soud rozhodl o žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce usnesením č.j. 41 Ca 60/2001-58 ze dne 25. 2. 2003 tak, že jí ustanovil zástupcem JUDr. F. H., advokáta. Usnesení bylo stěžovatelce doručeno dne 18. 3. 2003 a ustanovenému zástupci dne 7. 3. 2003.
Usnesením č.j. 41 Ca 60/2001-61 ze dne 24. 3. 2003 vyzval Krajský soud v Brně ustanoveného advokáta JUDr. H., aby kasační stížnost ve stanovených bodech ve lhůtě 1 měsíce ode dne doručení doplnil. Poučil jej, že nebudou-li doplněny důvody kasační stížnosti a rozsah napadeného rozsudku "bude řízení o kasační stížnosti odmítnuto" (pozn.: správně "kasační stížnost"). Toto usnesení bylo doručeno advokátní kanceláři dne 31. 3. 2003 - podle doručenky zásilku přebíral pověřený pracovník advokátní kanceláře JUDr. H. (poznámka: srov. ustanovení §42 odst. 5 s.ř.s. v souvislosti s ustanovením §48b odst. 2 o.s.ř.).
Krajský soud v Brně předložil spis dne 26. 5. 2003 Nejvyššímu správnímu soudu v Brně, který usnesením č.j. 7 Ads 16/2003-66 ze dne 4. 6. 2003 kasační stížnost odmítl. Usnesení bylo doručováno nejdříve na adresu ustanoveného advokáta; bylo poštou dne 8. 8. 2003 vráceno zpět s poznámkou "nevyžádáno", "zásilka uložena dne 22. 7. 2003", znovu bylo doručováno ustanovenému advokátovi a vráceno poštou dne 2. 9. 2003 opět s poznámkou "nevyžádáno", "zásilka uložena dne 13. 8. 2003". Konečně bylo citované usnesení Nejvyššího správního soudu doručeno dne 12. 9. 2003 přímo stěžovatelce.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ze spisu sp. zn. 41 Ca 60/2001 Krajského soudu v Brně vyplývá, že tento soud postupoval v souladu s ustanoveními s.ř.s., neboť stěžovatelce podle §35 odst. 7 citovaného zákona ustanovil právního zástupce k ochraně jejích práv a ustanoveného zástupce pak vyzval k odstranění vad stěžovatelkou podané kasační stížnosti. Pro řízení před Nejvyšším správním soudem platí povinné zastoupení advokátem, které má žalobci (tedy i stěžovatelce) zajistit, aby ve složitých věcech ochrany veřejných subjektivních práv bylo využito všech právních prostředků a aby se žalobce mohl řádně domáhat svých práv. Institut právního zastoupení na druhou stranu také znamená, že v rozsahu procesní plné moci, kterou nelze omezit, je právní zástupce oprávněn, ale také současně povinen, jednat ve všech věcech za zastoupeného. V souladu s ustanovením §42 odst. 2 s.ř.s. pak soud veškeré písemnosti doručuje pouze příslušnému právnímu zástupci, samotnému zastoupenému účastníkovi řízení doručuje příslušný úkon pouze tehdy, jestliže je zastoupený povinen něco osobně konat. Za takový úkon však nelze považovat procesní úkon stěžovatelky, jímž mají být odstraněny vady kasační stížnosti. Právě při takovém procesním úkonu se jedná o situaci, kdy je nezbytné využití odborných znalostí a kvalifikovaného právního zastoupení.
V předmětné věci bylo stěžovatelce náležitě doručeno usnesení Krajského soudu v Brně o ustanovení JUDr. F. H. jejím právním zástupcem. V době, kdy byl určen právním zástupcem stěžovatelky, byl JUDr. H. řádně veden v seznamu advokátů vedeném Českou advokátní komorou a nebyly dány žádné pochybnosti, které by Krajskému soudu v Brně signalizovaly, že nemůže tohoto advokáta jako právního zástupce stěžovatelky určit. Jak správně uvedl ve svém vyjádření Nejvyšší správní soud, ještě k datu 14. 2. 2004, kdy toto vyjádření podával, byl zmíněný advokát stále veden v seznamu advokátů. Podle zjištění Ústavního soudu je tento advokát veden v seznamu advokátů České advokátní komory ještě i dne 21. 6. 2004. Pokud se stěžovatelka nemohla s příslušným advokátem kontaktovat ihned po doručení usnesení o jeho ustanovení, nic jí nebránilo v tom, aby na uvedenou situaci upozornila Krajský soud v Brně, který jí právního zástupce určil, a aby žádala o změnu v ustanovení právního zástupce. Nedostatek komunikace mezi stěžovatelkou a ustanoveným právním zástupcem nelze podle přesvědčení Ústavního soudu v zásadě přičítat k tíži obecným soudům, jde-li o advokáta řádně zapsaného v seznamu advokátů České advokátní komory. Byl-li však takový (ustanovený) advokát v rozhodné době vskutku nemocen, takže fakticky nemohl ve prospěch klienta jednat, bylo zejména na něm, aby vhodným způsobem zajistil za sebe pro klienta včasnou náhradu, popř. aby požádal příslušný soud o ustanovení advokáta jiného. To se však, podle obsahu spisu, nestalo.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu k porušení čl. 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu