ECLI:CZ:US:2004:1.US.591.04
sp. zn. I. ÚS 591/04
Usnesení
I. ÚS 591/04
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů, o ústavní stížnosti stěžovatelky J. Š., zastoupené JUDr. J. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.6.2004, č.j. 32 Odo 1176/2003-98, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a domáhala se jeho zrušení. Z návrhu na zahájení řízení a jeho přílohy vyplývá, že stěžovatelka se vůči Městu Teplice domáhala zaplacení částky 32 070 Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 6.11.2002, č.j. 18 C 151/2000-55, byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelka se domáhala zrušení tohoto rozsudku v odvolacím řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29.7.2003, č.j. 11 Co 31/2003-84, prvoinstanční rozsudek potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost odvozovala z §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu; dovolání shledal Nejvyšší soud ČR nepřípustným, a proto ho napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatelka tvrdí, že postupem soudů všech stupňů byla porušena její ústavně zaručená práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proto, že žádný z těchto soudů nezjistil řádně a úplně skutkový stav věci, věc byla z jimi zjištěného stavu nesprávně právně posouzena a ze všech těchto důvodů pak nespravedlivě rozhodnuto. Svoje námitky dokládá skutkovými tvrzeními o bezdůvodném obohacení, které vzniklo Městu Teplice plněním na základě částečně neplatné kupní smlouvy.
Po seznámení se s obsahem podání Ústavní soud zjistil, že stěžovatelčin návrh je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu namítaných porušení základních práv rozhodnutím, jehož zrušení se stěžovatelka domáhá.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky napadeným usnesením nebylo zjištěno. Nejvyšší soud ČR v průběhu dovolacího řízení posuzoval přípustnost dovolání, a protože žádný důvod přípustnosti dovolání - ve smyslu §236 a násl. obč. soudního řádu - neshledal, dovolání odmítl, aniž se zabýval meritem věci; jeho rozhodnutí o odmítnutí dovolání má toliko deklaratorní povahu. Stěžovatelka sama proti tomuto postupu dovolacího soudu žádné konkrétní námitky neformuluje.
Posouzení podmínek vzniku případného bezdůvodného obohacení Města Teplice na úkor stěžovatelky se tak koncentrovalo do řízení před soudy I. a II. stupně, jejich rozhodnutí však stěžovatelka nenapadá, byť - v souladu s §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - měla takovou možnost ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného usnesení.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu