ECLI:CZ:US:2004:1.US.592.01
sp. zn. I. ÚS 592/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. V., právně zastoupeného Mgr. P. K., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 7. 2002, č.j. 28 Cdo 970/2002-194, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2001, č.j. 42 Co 336/2001-161 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 12. 1999, č.j. 17 C 179/97-103, ve znění opravného a doplňujícího usnesení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla zasažena jeho základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon") a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva tím, že ve sporu, v němž mu byla uložena povinnost vyklidit byt, nesprávně aplikovaly hmotněprávní normy, jednaly na základě návrhu účastníka, který nebyl aktivně legitimován, svými rozhodnutími nastolily stav právní nejistoty a jejich rozhodnutí je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel v podrobné skutkové a občanskoprávní argumentaci v podstatě namítal, že vlastníkem nemovitosti, v níž se nachází byt, který má vyklidit, bylo Město Ostrava, nikoli Správa domovního a bytového fondu města Ostravy - městského obvodu Poruba (dále jen "domovní správa"), která vlastním jménem podala žalobu na vyklizení bytu. B., které koupilo od města předmětnou nemovitost, nemůže být procesním nástupcem domovní správy. K vlastnímu předmětu sporu stěžovatel uvedl, že oba soudy nesprávně hodnotily "Žádosti o schválení výměny bytů" s tím, že jedna z nich je neplatná pro neurčitost, protože z ní není patrné kdo a s kým mění byt. Vyjádřil pochybnost o tom, jak podrobně soudy tyto dokumenty studovaly. Je nepochybné, že na žádostech o schválení trojvýměny jsou souhlasy všech vlastníků bytů. O neplatnosti pro neurčitost nelze hovořit. Vždy bylo nepochybné, kdo s kým mění byt a kdo se stěhuje kam. Ostatní dva městské obvody žádosti považovaly za určité a na základě nich poté uzavřely nájemní smlouvu. Pouze Městský obvod Poruba udělený souhlas odvolal, což nemohl udělat. Žádosti byly neurčité a nesrozumitelné pouze pro obecné soudy. Navíc relativní neplatnosti úkonu se nikdo nedovolával. Ze strany účastníků trojvýměny byly dodrženy náležitosti ust. §715 obč. zák. a žádosti o výměnu ze dne 23. 12. 1996 splňují jak náležitost souhlasu pronajímatelů, tak náležitost písemné dohody účastníků směny. Rozhodnutím krajského soudu nastal stav, který nelze vrátit zpět a právní postavení účastníků je nejisté a nevykonatelné, protože stěžovatel je povinen vyklidit byt bez náhrady, když další účastníci směny bydlí. Stěžovatel, který nic protiprávního neudělal nemá dle rozhodnutí soudu kde bydlet. Soud nesprávně zamítl protinávrh stěžovatele na uložení povinnosti družstvu uzavřít s ním nájemní smlouvu. Závěrem stěžovatel uvedl, že všichni účastníci výměny byli v dobré víře, jednali čestně a dokládali pravdivé údaje.
Stěžovatel je tak v rozporu s ust. čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 nucen činit něco, aniž k tomu má zákonnou povinnost. Rozhodnutí soudů v rozporu s čl. 10 odst. 2 Listiny hluboce zasahuje do jeho soukromého života a vlastníci bytu navíc protiústavně zneužili postavení vlastníka, čímž porušily čl. 11 odst. 3 Listiny. Konečně k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo tím, že závěry obou soudů jsou v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, když řízení nebylo zastaveno pro nedostatek aktivní legitimace žalobce a konečně tím, že výroky krajského soudu jsou nevykonatelné. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel napadl i rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro opožděnost s tvrzením, že z části dvanácté hlavy I. bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. vyplývá, že dovolání mělo být projednáno dle úpravy platné po 1. 1. 2001, kdy platila dvouměsíční lhůta pro podání dovolání. Stěžovatel přitom nebyl poučen, že odvolací řízení probíhá podle dřívější procesní úpravy, když navíc nebyl o jednání před krajským soudem náležitě uvědoměn, když soud konstatoval za dostatečnou přítomnost jeho právního zástupce. Tak i Nejvyšší soud zkrátil stěžovatele na zákonných právech a porušil čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě sp.zn. 17 C 179/97, ze kterého vyplývá, že tento soud rozsudkem ze dne 6. 12. 1999 [17 C 179/97-103, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 12. 2000, č.j. 17 C 179/97-138 a doplňujícího usnesení ze dne 27. 12. 2000, č.j. 17 C 179/97-141] nařídil stěžovateli vyklidit byt, do kterého se nastěhoval bez toho, aniž by vlastník bytu připojil svůj souhlas na dohodu o výměně bytů a současně soud zamítl návrh stěžovatele, aby právnímu nástupci vlastníka bytu, B. (dále též "družstvo"), byla uložena povinnost uzavřít se stěžovatelem nájemní smlouvu na předmětný byt. Okresní soud považoval družstvo za singulárního nástupce vlastníka nemovitosti, kterého zastupovala domovní správa. Soud konstatoval, že potvrzenou žádost o výměnu bytu by nebylo možno považovat za souhlas pronajímatele ve smyslu občanského zákoníku, protože není řečeno, k čemu se dává souhlas a proto by soud "dohodu" tvořenou několika potvrzenými žádostmi považoval za neplatnou pro nesrozumitelnost. Avšak žádosti dohodu netvoří a navíc z dikce ust. §715 věta druhá plyne, že souhlas nemůže být dán dříve, než je uzavřena dohoda, protože by nebylo zřejmé, k čemu je dáván souhlas. Soud uzavřel, že stěžovatel obývá byt bez právního důvodu a proto mu nařídil jeho vyklizení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 6. 2001 [42 Co 336/2001-161] potvrdil jak výrok okresního soudu, kterým byla stěžovateli uložena povinnost vyklidit předmětný byt, tak výrok o zamítnutí protinávrhu na uložení povinnosti družstvu uzavřít se stěžovatelem nájemní smlouvu. Soud věc projednal podle právní úpravy platné do 31. 12. 2000 - srov. str. 7, druhý odstavec rozsudku. Procesní postup a skutková zjištění okresního soudu označil za správná. Za správné označil i úvahy týkající se procesního nástupnictví singulárního sukcesora původního vlastníka bytu. Krajský soud se rovněž zcela ztotožnil se závěrem, že žádosti o schválení výměny by nemohly být považovány za souhlas pronajímatelů s výměnou bytů pro svou neurčitost, avšak předtím konstatoval, že původní vlastník nemovitosti svůj souhlas udělil na základě toho, že byl nepravdivým čestným prohlášením jednoho z účastníků navrhované výměny uveden v omyl. Proto, pokud by soud dospěl k závěru, že potvrzené žádosti o výměnu ve svém souhrnu tvoří dohodu, musel by se zabývat relativní neplatností ve smyslu ust. §40a občanského zákoníku. "Odvolání souhlasu" s výměnou krajský soud zřetelně považoval za účinně vznesenou námitku relativní neplatnosti úkonu v důsledku uvedení v omyl.
Nejvyšší soud [28 Cdo 970/2002-194] odmítl dovolání stěžovatele pro opožděnost, protože nebylo podáno do 14. 9. 2001, tedy do jednoho měsíce od právní moci napadeného rozhodnutí, jak předpokládal procesní předpis, podle kterého muselo být dovolání projednáno, ale až 5. 10. 2001 [§240 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, ve spoj. s bodem 17, Hlavou I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb.]
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajský a Okresní soud v Ostravě, které plně odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Podstatou ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, je nesouhlas stěžovatele s výkladem hmotného a procesního práva provedený obecnými soudy. Z toho dovozuje ústavně nepřípustný zásah, protože aplikovaný výklad podle něj nerespektuje
v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 10, odst. 2, čl. 11 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Avšak z obsahu námitek je zřejmé, že stěžovatel obecným soudům zejména vytýká, že nesprávně posoudily otázku, zda byl dán souhlas dřívějšího vlastníka bytu s výměnou, což v daném případě spadá pod ochranu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud tak byl povolán posoudit věc především z hlediska dodržení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Ze soudního spisu Ústavní soud nezjistil, že by soudy při řešení střetu vlastnického a užívacího práva nepostupovaly v souladu s ustanoveními procesních či hmotněprávních předpisů, nebo že by se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly se vznesenými námitkami. K posouzení otázky procesního nástupnictví, stejně jako k závěru o imperfektnosti dohody o výměně bytů, v důsledku nedostatku souhlasu jednoho z vlastníků předmětných nemovitostí, došlo v mezích ústavnosti a Ústavní soud nemá k závěrům obecných soudů v tomto ohledu co vytknout.
Pokud se stěžovatel domnívá, že výrok soudu je v rozporu s dobrými mravy a že narušuje právní jistotu, je Ústavní soud nucen podotknout, že stěžovatel vědomě podstoupil riziko, že se dostane do jím popisované situace. Dohoda je uzavřena pokud se setkají projevy vůle všech stran, avšak z žádosti o schválení výměny není zřejmé, které projevy vůle se mají v rámci dohody o výměně setkat a proto ani všechny žádosti ve svém souhrnu nemohou utvořit dohodu. Pokud se stěžovatel fakticky přestěhoval předtím, než byla dohoda o výměně podepsána třemi nájemníky a opatřena souhlasy všech tří vlastníků nemovitostí, a předtím než měl uzavřenu nájemní smlouvu, vědomě se vystavil riziku nejistoty, která na něj tíživě dolehla. Z žádosti o schválení dohody o výměně bytů založené na čísle listu 23 soudního spisu jednoznačně vyplývá, že stěžovatel byl poučen o obsahu ust. §715 a §716, upravujících práva nájemců bytu, která předpokládá existenci písemné dohody o výměně. Žádost navíc obsahuje čestné prohlášení žadatelů, jehož obsah lze chápat jako podmínku uděleného souhlasu - čestné prohlášení by ztratilo smysl, pokud by vlastník nemovitosti nemohl po ověření jeho nepravdivosti odepřít potvrdit dohodu.
Taktéž proti postupu Nejvyššího soudu v projednávané věci nelze mít z hlediska ústavnosti výhrady. V odůvodnění rozsudku krajského soudu bylo stěžovateli prostřednictvím jeho právního zástupce jednoznačně dáno na vědomí, že věc je projednávána podle dosavadní procesní úpravy a stěžovatel, který byl v průběhu celého řízení právně zastoupen musel očekávat, že i dovolání bude projednáno podle dosavadních předpisů.
Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, tedy že by vlastník bytu zneužil svého vlastnictví na úkor stěžovatele. Ostatně jen problematická úprava užívacího práva k bytům, která tuto nedílnou složku vlastnictví téměř úplně vzdaluje z dispoziční moci řádného vlastníka, může dát vzniknout úvaze, že vlastník, který se soudní cestou snaží domoci vystěhování osoby, která byt obývá proti jeho vůli, své právo zneužívá, nebo že postupuje v rozporu s dobrými mravy. Avšak v dané věci je nepochybné, že bylo postupováno v souladu s právem a proto nelze dospět k závěru, že bylo zneužito vlastnického práva. Obdobný závěr se vztahuje i na tvrzené porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Postupem podle práva nemohl být stěžovatel dotčen ani na svém právu na ochranu soukromého a rodinného života před neoprávněnými zásahy dle čl. 10 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel rovněž namítal závažný zásah do svého práva být přítomen jednání odvolacího soudu. Ústavní soud zjistil, že prvnímu jednání odvolacího soudu byl přítomen právní zástupce stěžovatele JUDr. P. H., který podával odvolání stěžovatele na základě procesní plné moci, ve které byla vyplněna substituční doložka na jméno Mgr. P. K. [č.l. 128 a 30]. Oznámení o konání veřejného zasedaní odvolacího soudu konaného dne 5. 6. 2001 bylo řádně doručeno JUDr. H., jehož substituent se jednání zúčastnil. Ten také stvrdil, že je mu známo odročení veřejného zasedání za účelem vyhlášení rozhodnutí na 11. 6. 2001, kterého se rovněž zúčastnil. Bylo plně na stěžovateli, zda se rozhodne jednání zúčastnit. Právo stěžovatele na spravedlivý proces tak nemohlo být dotčeno. V souvislosti s takto vedenou argumentací a aniž by zpochybňoval právo hájit věc všemi dostupnými prostředky v mezích lege artis, Ústavní soud poznamenává, že zákon o Ústavním soudu za náležitost ústavní stížnosti považuje pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností [§34 odst. 1], což má mj. zabránit, aby soud plýtval časem při projednávání jinak nezpůsobilých návrhů. Pokud účastníci řízení toto ustanovení nerespektují, vystavují se možnosti udělení pořádkové pokuty dosahující výše 100 000 Kč. Uvedení nepravdivých skutečností by za určitých okolností mohlo být důvodem odmítnutí návrhu pro nepřípustnost. Předmětná ústavní stížnost se obdobnými argumenty významně přiblížila této hranici. Stěžovatel, kromě toho, že vypuštěním slov "nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů" zcela překroutil text přechodného ustanovení zákona č. 30/2000 Sb, např. uvedl, že: "byly vykonstruovány nepravdivé údaje o tom, že ing. B. měl ke dni udělení souhlasu s výměnou v nájmu jiný byt. Šlo o nepravdivý údaj, tento byt nebyl ve vlastnictví ing. B., ale ve vlastnictví B., s.r.o." Avšak ze spisu je patrné, že tato osoba je jedním ze dvou společníků s.r.o., s předmětem podnikání realitní agentura a pronájem nemovitostí, která v předmětné nemovitosti sídlí, když druhým společníkem a jednatelkou společnosti je jeho manželka Mgr. S. B. [č.l. 87]. Navíc ing. B. je v této nemovitosti se svou manželkou a dětmi trvale hlášen k pobytu od 9. 10. 1996 [č.l. 74b]. Na jiném místě stěžovatel uvádí, že účastníci výměny jednali čestně a v dobré víře. Přitom součástí skutkového stavu provedeného před obecnými soudy je čestné prohlášení ing. B. ze dne 23. 9. 1996 že "nemá sám (ani manžel - manželka) druhý byt a rovněž příslušníci mé domácnosti nemají vlastní byt" - č.l. 21. Stěžovatel rovněž tvrdil, že nebyl poučen o tom, že odvolací řízení probíhá podle předpisů účinných před. 1. 1. 2001. Přitom v odstavci druhém na sedmé straně rozsudku krajského soudu byl o této skutečnosti zřetelně poučen. Kumulace popsaných zavádějících významových posunů a jejich možný dopad na posouzení věci přesahují meze slušnosti, poškozují stěžovatele a jsou natolik závažnými, že je nelze považovat za důsledek nutného, očekávatelného a z hlediska produktivní argumentace i žádoucího subjektivního pohledu na věc. Pokud advokát podá obdobný návrh, vystavuje zbytečně svého klienta riziku, že jeho stížnost bude odmítnuta pro nepřípustnost, resp. riziku že jemu samotnému bude uložena pořádková pokuta.
Tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebylo zjištěno. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 21. dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu