ECLI:CZ:US:2004:1.US.593.02
sp. zn. I. ÚS 593/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J.S., zastoupeného JUDr. N. T., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 38 Ca 476/2001-74 ze dne 18. 6. 2002 a proti rozhodnutí Okresního úřadu Děčín, pozemkového úřadu zn. PÚ-R 4876/98, č.j. 2205/98 ze dne 7. 12. 1998, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze č.j. 38 Ca 476/2001-74 ze dne 18. 6. 2002, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu Děčín, pozemkového úřadu (dále jen "Pozemkový úřad") zn. PÚ-R 4876/98, č.j. 2205/98 ze dne 7. 12. 1998. Tímto rozhodnutím Pozemkový úřad rozhodl, že stěžovatel není vlastníkem domu č.p. 194 se stavební parcelou č. 246, pozemkových parcel č. 1570/1, 1571/1, 1639, 1640/1, 1640/2, 1640/3, 1640/4, 1641, 1642/1, 1642/2, 1642/3, 1642/4, 1642/5 a 1642/6 dřívějšího pozemkového katastru, obsažených v majetkové podstatě zemědělského přídělu č. 104 v katastrálním území V. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení uvedených ustanovení odůvodňuje stěžovatel následovně:
Napadené rozhodnutí pozemkového úřadu je po právní, věcné a skutkové stránce vadné. Právní vada spočívá zejména v tom, že pozemkový úřad ve svém rozhodnutí překročil svoji kompetenci a rozhodl "i o věci podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě")". Pozemkový úřad byl ze zákona příslušný pouze k rozhodnutí o pozemcích č. 1571/1, 1639, 1640/1-4, 1641, 1642/1-6, neboť povinnou osobou v tomto případě byla a je právnická osoba - státní statek. [Stavební pozemek č. 246 s domem č.p. 194 a pozemkovou parcelu č. 1570/1 má v držení fyzická osoba, a proto byl v souladu s §8 odst. 1 zákona o půdě podán návrh k příslušnému soudu, kde doposud řízení nebylo ukončeno.] V celém řízení došlo k vadnému skutkovému posouzení přechodu vlastnictví, jež vyústilo v nesprávný právní závěr ve vztahu k vzniku vlastnického práva u právního předchůdce stěžovatele V. S. v roce 1954. V rozporu se skutečností je prý přechod vlastnického práva k nemovitosti č.p. 194 ve V. na československý stát - státní statek H., kde je uvedeno v zápise ze dne 26. 2. 1963, že se tak stalo po odešlých přídělcích - H. M. a J. Uvedení občané z nemovitosti neodešli, ani ji ve skutečnosti státnímu statku nikdy nepředali. Jde o formální a ryze účelový zápis, který byl v rozporu se správním i skutečným stavem. Formálnost dokládá to, že předání není doloženo žádným předávacím protokolem obou bývalých vlastníků, kteří již v době převodu na stát neměli k nemovitosti několik let žádný vlastnický vztah. Právní předpis platný v roce 1950 - 1955, který upravoval nabytí vlastnictví, tj. v daném případě §113 zákona č. 141/1950 Sb., občanský zákoník, stanovil, že o převodu vlastnictví k věcem nemovitým, nezapsaným v knize pozemkové nebo železniční, se uloží u soudu listina. Občanský zákoník nevázal nabytí vlastnictví na přivolení podle zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy (dále jen "zákon č. 65/1951 Sb."). V souladu s tímto ustanovením byly kupní smlouvy mezi prodávajícími manželi H. a kupujícími manželi B. a dále mezi prodávajícími manželi B. a kupujícím V. S., podle §366 zákona č. 141/1950 Sb. řádně sepsány Státním notářstvím v Děčíně pod č.j. N 475/52 a N 125/54. Městský soud v Praze při jednání dne 18. 6. 2002 uložení kupních smluv u soudu v Děčíně zpochybnil. Stěžovatel do jednání dne 18. 6. 2002 věc u soudu neprověřoval, neboť byl přesvědčen, že pozemkový úřad postupoval podle §4a zákona o půdě. Stěžovatel sám pak dne 3. 9. 2002 u Okresního soudu v Děčíně zjistil, že příslušné listiny byly u soudu řádně uloženy.
Ke skutkovému stavu případu stěžovatel uvedl:
Na základě přídělu z 1. 7. 1950 č.j. 80556/50-II-22 se vlastníky usedlosti č.p. 194 V. stali manželé K. a A. K. - nabytí vlastnictví dne 20. 7. 1950. Dne 1. 8. 1950 byla uzavřena trhová smlouva, kterou manželé K. prodali nemovitost manželům H., dne 16. 11. 1951 bylo k převodu dáno přivolení Okresního národního výboru v Děčíně podle zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a pronájmech zemědělské půdy. Tento převod není zpochybňován.
Zemědělská usedlost byla dále převáděna kupní smlouvou mezi manželi H. a manželi B. č.j. N 475/52 ze dne 24. 1. 1953, Místní národní výbor ve V. dal k převodu souhlas dne 22. 11. 1952 a žádost o přivolení Okresního národního výboru k převodu byla podána dne 24. 1. 1953. Protože v zákoně č. 65/1951 Sb. nebyla stanovena forma přivolení, Státní notářství zřejmě hodnotilo postup ONV podle ustanovení §38 občanského zákoníku tak, že přivolení bylo dáno mlčky. Okresní národní výbor v Děčíně rozhodl až dne 31. 1. 1957 rozhodnutím č.j. NV zem. 8/Ci tak, že převod zemědělské usedlosti neschvaluje a předloženou kupní smlouvu zamítá. Stěžovatel uvádí, že toto rozhodnutí bylo vydáno až po 5 letech od vyžádání přivolení a že bylo vydáno v rozporu s vládním nařízení č. 8/1928 Sb. Nezákonnost rozhodnutí dále spatřuje v tom, že rozhodnutí bylo vydáno po 3leté promlčecí lhůtě podle §90 občanského zákoníku, kdy již byly právní vztahy vzniklé mezi osobami neměnitelné. Důvodem zamítnutí bylo to, že kupující manželé B. neposkytují záruky řádného hospodaření na zemědělské usedlosti, neboť na této usedlosti nehospodaří a opustili ji. Odůvodnění je zjevně nepravdivé a účelové, neboť ONV v době vydání rozhodnutí bylo dobře známo, že na usedlosti hospodaří právní předchůdce stěžovatele pan V. S.. Pokud by ONV rozhodl v souladu s právními předpisy v přiměřené lhůtě a v souladu se skutkovým stavem v roce 1953, "tak manželé B. v té době v usedlosti žili a hospodařili". Stěžovatel se domnívá, že vydáním tohoto nezákonného rozhodnutí šlo o počátek trestné činnosti tehdejšího úředníka ONV C., kterého osobně znal vedoucí pozemkového úřadu, jenž v této věci rozhodoval. Zřejmě bylo politickým podtextem nezákonného postupu ONV faktické odejmutí části pozemků patřících k usedlosti v roce 1951 Jednotným zemědělským družstvem, které si tam postavilo drůbežárnu. Stěžovatel rovněž poukazuje na další vadu rozhodnutí ONV, spočívající v tom, že ONV v rozhodnutí překročil svoji kompetenci, neboť uvedl, že převod neschvaluje a předloženou kupní smlouvu zamítá. ONV však podle §1 zákona č. 65/1951 Sb. dával pouze přivolení k převodu nemovitosti a nepříslušelo mu "zamítnutí kupní smlouvy". Paní J. H. se proti tomuto rozhodnutí odvolala, odvolání bylo doručeno dne 2. 3. 1957. Stanovisko pro rozhodnutí odvolacího orgánu zpracoval opět C., který navrhl zamítnutí odvolání, i když bylo zjištěno, že odvolatelka uvedla pravdu. C. se však převod jevil jako spekulativní. Spis byl předložen odvolacímu orgánu až dne 14. 1. 1958. Zamítavé rozhodnutí KNV bylo doručeno odvolatelce dne 14. 2. 1958.
Stěžovatel dále uvedl, že mezitím byla sepsána Státním notářstvím v Děčíně kupní smlouva mezi manželi B. a V. S. pod sp. zn. N 125/54, kterou se předmětná zemědělská usedlost převáděla na V. S.. Místní národní výbor ve V. dal k tomuto převodu souhlas dne 28. 5. 1954 a o přivolení ONV Děčín bylo požádáno dne 7. 6. 1954. Žádost o přivolení byla zamítnuta rozhodnutím ONV č.j. zem8/Ci ze dne 6. 4. 1957, které je zřejmě nicotné, neboť trpí stejnými právními i skutkovými vadami jako předchozí rozhodnutí. Důvodem zamítnutí tohoto rozhodnutí bylo to, že manželé B. nejsou vlastníky předmětné zemědělské usedlosti. V. S. se proti rozhodnutí odvolal podáním ze dne 24. 4. 1957. Na odvolání reagoval ONV až dne 22. 3. 1958, kdy si pozval V. S. k jednání. Na tomto jednání - vedeném v tísni - bylo V. S. přislíbeno, že když "vezme" své odvolání proti rozhodnutí ONV zpět, bude mu předána nemovitost, po vypořádání s manželi H., do vlastnictví podle rozhodnutí KNV v Ústí nad Labem zn. zem./3487/58-V, jehož skutečný obsah však V. S. nebyl znám. Zřejmě se zde jednalo o pokračující trestnou činnost úředníka ONV, neboť dne 8. 2. 1958, tedy více jak měsíc před jednáním s V. S., byl zpracován koncept výše uvedeného rozhodnutí KNV, v němž se praví, že vlastnictví k předmětné nemovitosti bude převedeno na Československý stát, do správy ONV v Děčíně. V. S. byl úmyslně uveden pracovníky ONV v omyl, vzal zpět své odvolání proti rozhodnutí ONV jen "pod tísní a lstivým příslibem", že nemovitost, kterou řádně koupil a zaplatil, bude na něho převedena.
Stěžovatel výše uvedené námitky a listinné důkazy předložil Městskému soudu v Praze, který konstatoval, že se nejedná o námitky právně relevantní. Stěžovatel se domnívá, že tímto postupem soudu nedošlo k přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí pozemkového úřadu, neboť soud pouze vyjádřil svůj názor k projednávané věci, který není v souladu s duchem a cíli restitucí. Uvádí, že tímto názorem soudu došlo vlastně jen k potvrzení nezákonných praktik totalitních státních orgánů. Stěžovatel se domnívá, že právě v soudním řízení mělo být posouzeno, zda rozhodnutí ONV byla vydána v souladu s tehdy platnými zákony a se skutečností a že soud neměl jen formálně konstatovat, že toto rozhodnutí nikdo nezrušil, a že proto nedošlo k přechodům vlastnictví. Jako rozhodující pro své rozhodnutí vzal soud to, že nebylo nikým zrušeno správní rozhodnutí ONV, proto nebyla smlouva o převodu nemovitosti účinná a V. S. se nemohl stát právně jejím vlastníkem. Stěžovatel se domnívá, že toto právní posouzení a rozhodnutí není správné, neboť všechna rozhodnutí ONV ve věci byla vydána v rozporu s tehdy platnými předpisy a od svého vzniku byla právně nicotná.
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem obě napadnutá rozhodnutí zrušil.
II.
Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že důvody potvrzení napadeného rozhodnutí správního orgánu vyplývají z odůvodnění předmětného rozhodnutí, a v plném rozsahu na toto odůvodnění odkázal. Dále soud konstatoval, že při přezkoumávání správního rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu a domnívá se, že námitky stěžovatele nelze považovat za důvodné. Ani při respektování principu, že průtahy v rozhodování správních orgánů v rozhodné době nelze tolerovat, jestliže by to bylo v neprospěch restituenta, v daném případě nelze dovodit, že se V. S. stal vlastníkem předmětných nemovitostí. Za tohoto stavu pak nemůže mít stěžovatel postavení oprávněné osoby. Podle názoru soudu nedošlo v daném případě k porušení práv stěžovatele zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Věc byla soudem řádně projednána, bylo přihlédnuto ke všem okolnostem a účastník měl možnost svá práva v soudním řízení řádně uplatňovat. Na základě shora uvedených důvodů má Městský soud v Praze za to, že ústavní stížnost nebyla podána důvodně.
Vyjádření podal rovněž pozemkový úřad, který uvedl, že stanovisko správního orgánu je vyjádřeno v odůvodnění napadeného rozhodnutí a je doloženo doklady obsaženými ve správním spise.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 38 Ca 476/2001 (původně sp. zn. 38 Ca 52/99) vedený u Městského soudu v Praze. Ze spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 5. 1. 1999 opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového úřadu č. PÚ-R 4876/98 č.j. 2205/98 ze dne 7. 12. 1998, jímž bylo rozhodnuto, že stěžovatel není vlastníkem sp. parcely č. 246 s domem č.p. 194 a pozemkových parcel č. 1570/1, 1571/1, 1639, 1640/1, 1640/2, 1640/3, 1640/4, 1641, 1642/1, 1642/2, 1642/3, 1642/4, 1642/5, 1642/6 dřívějšího pozemkového katastru obsažených v majetkové podstatě zemědělského přídělu č. 104 v k.ú. V.. Důvodem pro uvedené rozhodnutí pozemkového úřadu byla skutečnost, že stěžovatel podal restituční žádost ještě před přijetím zákona o půdě, kdežto po přijetí zákona o půdě až do uplynutí v něm uvedené lhůty žádost podána nebyla. Pozemkový úřad proto rozhodl, že právo nebylo uplatněno v zákonné lhůtě. Dále se pozemkový úřad zabýval věcným posouzením nároku. Uvedl, že předmětné nemovitosti nabyli původně na základě přídělové listiny z 1. 7. 1950 č.j. 80556/50-II-22 K. a A. K., každý jednou polovinou. Tento příděl je zapsán v předběžné vložce č. 890 pozemkové knihy k.ú. V.. Dále přešlo vlastnictví nemovitostí kupní smlouvou z 1. 8. 1950 č.j. 4018, k níž byl udělen souhlas podle zákona č. 90/1947 Sb. a podle vyhlášky Mze č. 530/1950 Sb. ONV v Děčíně, na M. a J. H. Tato smlouva není zapsána ve výše uvedené knihovní vložce. Dále pozemkový úřad uvedl, že dne 24 11. 1952 byla uzavřena formou notářského zápisu kupní smlouva č.j. Nz 414/52 N 475/52, podle které M. a J. H. prodávají předmětné nemovitosti J. a L. B. Rozhodnutím ze dne 31. 1. 1957 č.j. zem.8/Ci ONV v Děčíně nebyl udělen souhlas k převodu nemovitostí. Ještě předtím však byla uzavřena další kupní smlouva dne 9. 4. 1954 č.j. Nz 104/54 N 125/54, podle které manželé B. prodávají předmětné nemovitosti V.u S.ovi. I zde ONV v Děčíně rozhodl dne 6. 4. 1957 č.j. zem.8/Ci "o zamítnutí". Odvolání do tohoto rozhodnutí vzal V. S. zpět a odvolání J. H. do předchozího rozhodnutí ONV nebylo vyhověno; KNV v Ústí nad Labem rozhodnutím č.j. zem.347/58-V ze dne 8. 2. 1958 potvrdil rozhodnutí ONV ze dne 31. 1. 1957 č.j. zem.8/Ci, odňal M. aj. H. příděl zemědělské usedlosti a rozhodl o přechodu vlastnictví předmětného majetku na stát. Konečně dne 26. 2. 1963 byl zápisem o přídělu a odevzdání zemědělského majetku "jako vkladnou listinou" podle §11 zákona č. 90/1947 Sb. majetek předán novému nabyvateli - Státnímu statku, n.p., H. Pozemkový úřad konstatoval, že se právní předchůdce stěžovatele nestal podle právních norem platných v době uzavření kupní smlouvy, č.j. Nz 104/54 N125/54, vlastníkem nemovitostí z majetku zemědělského přídělu č. 104, čemuž odpovídá i přechod vlastnictví předmětných nemovitostí na stát z M. a J. H. Pozemkový úřad uvedl, že z tohoto důvodu nemohl uznat restituční oprávněnost podle §4 a 6 zákona o půdě k vydání těchto nemovitostí stěžovateli, i kdyby tento nárok byl uplatněn v zákonné lhůtě.
Na základě podaného opravného prostředku bylo rozhodnutí pozemkového úřadu přezkoumáno Městským soudem v Praze, který rozsudkem č.j. 38 Ca 52/99-31 ze dne 16. 11. 1999 napadené rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. V odůvodnění tohoto rozsudku konstatoval, že nárok na vydání předmětných nemovitostí stěžovatel v zákonné lhůtě podle zákona o půdě neuplatnil, a proto právo na vydání těchto nemovitostí zaniklo. V důsledku zániku práva pak nebylo třeba se zabývat dalšími námitkami stěžovatele.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. 1. ÚS 165/2000 ze dne 5. 9. 2001 s odůvodněním, že zákon o půdě nestanoví začátek lhůty k uplatnění restitučního nároku, ale jen konečný časový limit, a proto k uplatnění výzvy mohlo dojít i před účinností zákona o půdě. Ústavní stížnost proti rozhodnutí pozemkového úřadu byla zamítnuta.
Věc byla dále vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 38 Ca 476/2001. Městský soud pokračoval projednáním té části opravného prostředku stěžovatele proti původnímu rozhodnutí pozemkového úřadu, kterou se nezabýval v původním přezkumu. Rozsudkem ze dne 18. 6. 2002, č.j. 38 Ca 476/2001-74, rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 7. 12. 1998, zn. PÚ-R 4876/98, č.j. 2205/98, znovu potvrdil. V jeho odůvodnění uvedl, že restituční nárok stěžovatele není opodstatněný, protože jeho právní předchůdce V. S. se nikdy nestal vlastníkem předmětných nemovitostí. Stěžovatel jako vnuk V. S., zemřelého dne 7. 12. 1959, se tak nemohl stát oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Městský soud shodně s pozemkovým úřad dospěl k závěru, že vlastnictví k nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 9. 4. 1954 uzavřené formou notářského zápisu sp. zn. Nz 104/54 N 125/54 mezi prodávajícími J. a L. B. a kupujícím V. S. na V. S. nepřešlo. Je tomu tak proto, že v té době byl účinný zákon č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy, který stanovil, že k převodu a pronájmu zemědělské a lesní půdy je třeba přivolení okresního národního výboru. Městský soud rekapituloval skutková zjištění uvedená v rozhodnutí pozemkového úřadu a konstatoval, že přivolení okresního národního výboru bylo odepřeno, toto rozhodnutí nebylo zrušeno, a proto smlouva o převodu nemovitostí nebyla účinná a V. S. se nemohl stát právně jejich vlastníkem. Současně poukázal na to, že po roce 1989 nedošlo ke zrušení právních předpisů z doby od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 se zpětnými účinky a i zjevně nelegitimní odnětí vlastnického práva bylo podrobeno restitučnímu režimu. Proto ani skutečnost, že snad v dané věci odepření souhlasu k převodu nemovitostí podle §1 zákona č. 65/1951 Sb., popřípadě sám tento zákon, nebyly v souladu s principy demokratického právního státu, neumožňuje pohlížet na smlouvy o převodu nemovitostí, ke kterým tento souhlas nebyl udělen, jako na účinné.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je především zpochybnění základu, na němž stojí rozhodnutí pozemkového úřadu i následné rozhodnutí soudu, totiž posouzení, zda je stěžovatel oprávněnou osobou podle zákona o půdě. Pozemkový úřad a následně potom Městský soud v Praze dovodily, že se právní předchůdce stěžovatele nestal podle právních norem platných v době uzavření kupní smlouvy vlastníkem předmětných nemovitostí, a proto se stěžovatel nemohl stát oprávněnou osobou podle §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Stěžovatel namítal, že se jeho právní předchůdce nestal vlastníkem předmětných nemovitostí proto, že došlo k porušení řádného postupu ze strany tehdejších správních orgánů vůči němu. Nesprávnost postupu tehdejších správních orgánů spatřoval stěžovatel v tom, že bývalý ONV jeho právního předchůdce podvedl a přislíbil mu, že pokud vezme odvolání proti rozhodnutí ONV o nepřivolení k převodu nemovitostí zpět, budou mu nemovitosti předány do vlastnictví po vypořádání s manžely H. Ve skutečnosti se tak nestalo a předmětné nemovitosti byly převedeny na československý stát rozhodnutím KNV. Druhou nesprávnost postupu tehdejších správních orgánů spatřoval stěžovatel v tom, že ONV rozhodl o žádosti o přivolení k převodu nemovitostí z manželů H. (poslední vlastníci, u nichž vlastnictví není zpochybněno) na manžele B. až v roce 1957 negativně tak, že přivolení nedal (v rozhodnutí je uvedeno, že převod neschvaluje).
Ústavní soud po přezkoumání věci - ve vztahu ke sporným otázkám vlastnictví k předmětným nemovitostem - dospěl k závěru, že rozhodnutí pozemkového úřadu i následné rozhodnutí Městského soudu v Praze je v souladu se zákonem o půdě a že mu nelze vytýkat ani porušení základních práv stěžovatele. K tomuto závěru vedly Ústavní soud následující úvahy: I v případě, že by byl u právního předchůdce stěžovatele (následně potom u stěžovatele samotného) naplněn některý z restitučních důvodů stanovených v §6 zákona o půdě (což však stěžovatel v řízení nedoložil), nebylo by možno konstatovat, že právní předchůdce stěžovatele byl oprávněnou osobou, protože podle platných právních předpisů se vlastníkem předmětných nemovitostí nestal. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že nedošlo k platnému převodu nemovitostí z manželů H. na manžele B. (kteří později chtěli kupní smlouvou převést nemovitosti na právního předchůdce stěžovatele). Stěžovatel v této souvislosti namítá, že i zde správní orgány postupovaly nesprávně, neboť o přivolení k převodu rozhodovaly až po 4 letech a toto přivolení nedaly. I když tento časový průtah nepochybně nastal, nelze nevidět, že se týkal schvalování původního převodu nemovitostí mezi manžely H. a manžely B., nedotýká se však situace stěžovatelova právního předchůdce samotného, protože v jeho věci rozhodováno nebylo. I v případě rozhodování správních orgánů o přivolení k následnému převodu nemovitostí z manželů B. na právního předchůdce stěžovatele lze sice spatřovat časovou prodlevu mezi žádostí o přivolení a rozhodnutím příslušného orgánu, leč ani to nemůže nic změnit na skutečnosti, že prodávajícím byly osoby, které vlastníky nemovitostí nebyly, jinými slovy právní předchůdce stěžovatele kupoval uvedené nemovitosti od "nevlastníka".
Co se týče námitky stěžovatele, že správní orgán jeho právního předchůdce podvedl a že jej přiměl k zpětvzetí odvolání proti rozhodnutí ONV o nepřivolení k převodu, Ústavní soud konstatuje, že ze spisového materiálu nezjistil, že by byly k prokázání tohoto tvrzení jakékoliv důkazy navrhovány a jeho pravdivost z obsahu spisu nelze dovodit. Ani této námitce proto Ústavní soud nepřisvědčuje.
Pokud stěžovatel namítal, že zákon č. 141/1950 Sb. (občanský zákoník) ve znění platném v letech 1950 - 1955, nevázal nabytí vlastnictví na přivolení podle zákona č. 65/1951 Sb., je nutno uvést, že z ustanovení §110 tehdejšího občanského zákoníku vyplývá, že se vlastnické poměry k půdě řídily občanským zákoníkem, pokud zvláštní předpisy nestanovily jinak. Zvláštním předpisem v tomto smyslu byl i zákon č. 65/1951 Sb., v jehož ustanovení §1 bylo stanoveno, že k převodu nemovitosti je třeba přivolení ONV. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že státní notářství zřejmě hodnotilo postup ONV podle ustanovení §38 tehdejšího občanského zákoníku tak, že přivolení bylo dáno mlčky. Zde je především třeba připomenout, že stěžovatel pouze dovozuje, jak by event. státní notářství tehdy mohlo uvažovat, ovšem jeho úvaha v právní úpravě nenachází oporu. Přivolení ONV podle zákona č. 65/1951 Sb. bylo totiž udělováno ve správním řízení, na které ustanovení §38 zákona č. 141/1950 Sb. o mlčky učiněném projevu vůle nebylo aplikovatelné. Lze dále přisvědčit stěžovateli, pokud namítá, že od účinnosti zákona č. 65/1951 Sb. správní orgán nepřezkoumával platnost převodu nemovitosti, avšak - na druhé straně - nezpochybnitelným požadavkem vyplývajícím z citovaného zákona bylo přivolení ONV k převodu nemovitosti jako zákonem stanovený předpoklad takového převodu. K převodu předmětných nemovitostí z manželů H. na manžele B. takové přivolení dáno nebylo. Znovu je třeba v této souvislosti připomenout závěr Ústavního soudu, uvedený výše, totiž, že i kdyby ve výroku správního rozhodnutí došlo k pochybení v jeho formulaci, nemůže se stěžovatel domáhat nápravy takového rozhodnutí, resp. odstranění následků takového rozhodnutí, protože rozhodnutí bylo vydáno v původním řízení o přivolení k převodu nemovitostí z H. na B., jehož účastníkem právní předchůdce stěžovatele (V. S.) nebyl.
Ústavní soud se zabýval rovněž i posouzením postupu obecného soudu v předmětném řízení. Dospěl k závěru, že obecný soud postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, věnoval se všem relevantním okolnostem věci, v plném rozsahu přezkoumal zákonnost napadeného správního rozhodnutí a jeho rozhodnutí nevykazuje ani znaky svévole, ani v něm nelze spatřovat tzv. extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - mezi učiněnými skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry, jež z něho byly vyvozeny. Podle mínění Ústavního soudu tedy obstojí i z hlediska ústavněprávního.
S ohledem na závěr Ústavního soudu ve vztahu k meritu věci, tj. k postavení stěžovatele, který se nestal oprávněnou osobou, se již Ústavní soud nezabýval jeho námitkou, že pozemkový úřad rozhodoval i o domu č.p. 194 a stavebním pozemku č. 246, byť jsou v držení fyzické osoby, neboť by to bylo nadbytečné.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny zjevně nedošlo. Proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2004
JUDr. František Duchoň v.r.
předseda senátu Ústavního soudu