ECLI:CZ:US:2004:1.US.597.02
sp. zn. I. ÚS 597/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. června 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Jiřího Nykodýma, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti F. K., právně zastoupeného Mgr. J. Č., advokátem, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícím v tom, že Magistrát hlavního města Prahy i Ministerstvo financí odmítají doručit rozhodnutí Rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy, přijaté na její IV. schůzi dne 24. 1. 1947, pod bodem pořadu jednání XV.-69.56091-NS-46 Dr. Kv., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhal ochrany proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, který spatřoval v tom, že výše uvedené nástupnické orgány odmítají doručit rozhodnutí Rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy, přijaté na její IV. schůzi dne 24. 1. 1947 pod bodem pořadu jednání XV.-69.56091-NS-46 Dr. Kv. (dále též "konfiskační rozhodnutí"), přestože je upozornil, že toto rozhodnutí nebylo dosud řádně doručeno. Proto se domáhal, aby Ústavní soud Magistrátu hlavního města Prahy zakázal pokračovat v odmítání doručení konfiskačního rozhodnutí a přikázal je doručit k rukám právního zástupce stěžovatele. In eventum stěžovatel navrhoval, aby Ústavní soud, pokud tak neučinil magistrát jako orgán prvního stupně, přikázal Ministerstvu financí ČR, postupem dle ust. §50 správního řádu (zákon č. 71/1967 Sb.), doručit konfiskační rozhodnutí. Stěžovatel tvrdil, že zmíněné orgány svým postupem porušují čl. 1 Ústavy České republiky, protože narušují jeho právní jistotu, že každé prvoinstanční rozhodnutí bude přezkoumatelné a že mu bude poskytnuta ochrana proti nezákonnému rozhodnutí, jímž je právě předmětné konfiskační rozhodnutí a ze stejného důvodu porušují i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"). Porušen je i čl. 36 odst. 2 Listiny, protože úmyslným nedoručením, je stěžovateli znemožněno obrátit se na soud, který by mohl přezkoumat zákonnost předmětného rozhodnutí, kterým bylo dotčeno jeho vlastnické právo k paláci K., garantované čl. 11 odst. 1 Listiny. Porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"), spatřoval stěžovatel v tom, že je mu již v samém zárodku odpíráno právo zaujmout před správními orgány stanovisko ke konfiskačnímu rozhodnutí. Stěžovatel rovněž tvrdil porušení čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále též "Pakt"), protože ostatní subjekty dostaly možnost prokázat, že na ně nedopadá dekret č. 108/1945 Sb., na základě něhož bylo vydáno konfiskační rozhodnutí. Tím byla porušena rovnost. Závěrem stěžovatel požádal o přednostní projednání stížnosti, protože mu minimálně hrozí újma na soudních poplatcích. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že na základě dědického řízení, proběhlého po smrti jeho otce F. O. K., který zemřel dne 19. 12. 1938 ve Vídni, nabyl na základě odevzdací listiny ze dne 18. 3. 1942 vlastnické právo, kromě jiných, také k nemovitosti - paláci K. v Praze - Staroměstské nám. č. p. 606, se stavební parcelou č. 764, to vše v k.ú. S. M. Tato skutečnost byla zaznamenána do zemských desek. Stěžovatel uvedl, že v jednom z civilních řízení, kde se domáhá určení vlastnictví ke svým nemovitostem žalovaná strana, na důkaz bezdůvodnosti žaloby, předložila konfiskační výměr vydaný v intencích dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Stěžovatel v těchto řízeních prokazuje, že s ním nebylo vedeno správní řízení a nebyla vydána, natož doručena, konfiskační vyhláška, jako individuální správní akt deklarující právní skutečnost nastalé konfiskace. Proto žalovaná strana na svou obranu použila usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 89/94, kterým dokladovala, že i když nebyl vydán individuální správní akt, který by deklaroval, že je osobou, jejíž majetek se konfiskuje podle dekretu č. 12/1945 Sb., majetek byl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb., neboť stěžovatel byl pro účely konfiskace kategorizován výše zmíněným výměrem. Stěžovatel napadal věrohodnost výměru, který označil za "vypracovaný návrh písemného znění intimátu", který nemohl být aktem vydaným v intencích ust. §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. Přitom konfiskační výměr se ve sbírce listin zemských desek nenachází. Je zde pouze návrh na provedení zápisu. Ze zápisu IV. schůze rady Ústředního národního výboru hlavního města Prahy je nepochybně zřejmé, že konfiskační řízení bylo zahájeno. Výměr však byl dáván na vědomí přímo stěžovateli, ačkoli byl nezletilý a nemohl se konfiskaci bránit, neboť neměl procesní způsobilost. Státní úřad měl povinnost adresovat stěžovateli rozhodnutí prostřednictvím jeho zákonného zástupce, nebo stěžovateli ustanovit opatrovníka.
Protože správní řízení bylo zahájeno, avšak konfiskační výměr nebyl doručen zákonem předpokládaným způsobem, obrátil se stěžovatel na Magistrát hlavního města Prahy aby, jako právní nástupce Ústředního národního výboru hlavního města Prahy, pokračoval v již zahájeném konfiskačním řízení s tím, že po doručení konfiskačního rozhodnutí se k němu bude moci vyjádřit. Magistrát přípisem ze dne 3. 6. 2002 dal stěžovateli na vědomí, že návrhu na pokračování řízení nevyhoví. Proto stěžovatel postupem dle ust. §50 správního řádu požádal nadřízený orgán, jímž je Ministerstvo financí ČR, aby samo rozhodlo. Ministerstvo dopisem ze dne 21. 8. 2002 sdělilo, že nemá žádný zákonný důvod k učinění jakéhokoli opatření. Tímto postupem předmětné orgány odebraly stěžovateli procesní prostředky k obraně jeho práv a přímo ohrozily jeho právo vlastnit majetek.
K výzvě se k ústavní stížnosti vyjádřilo Ministerstvo financí České republiky, prostřednictvím ministra Mgr. B. S., který podrobným výkladem podepřel názor, že kompetentním orgánem k provedení opatření požadovaných stěžovatelem, je Ministerstvo vnitra. Zákon nesvěřil Ministerstvu financí výkon státní správy na úseku konfiskace nepřátelského majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb., a proto mu v daném případě nepřísluší činit opatření dle ust. §50 správního řádu. Nad rámec těchto procesních argumentů (a s výhradou, že nemá k dispozici předmětný výměr, ani další podklady) ministr sdělil, že podle jeho názoru byl konfiskační výměr doručen veřejnou vyhláškou, když podle ust. §1 odst. 4 (v platném znění odst. 3) dekretu č. 108/1945 Sb., nebylo nutno plnit podmínky §33 vládního nařízení č. 8/1928 Sb. (o správním řízení), a nemuselo být přihlíženo ke zmocněnci či opatrovníkovi. Rozhodnutí bylo doručeno uplynutím patnácti dnů od vyhlášení na úřední tabuli. Pokud stěžovatel nevyužil patnáctidenní lhůty k podání odvolání, je řízení o konfiskaci pravomocně skončeno. Ministr upozornil, že návrh nálezu je v části, v níž směřuje proti ministerstvu, nevykonatelný, protože odporuje platným právním předpisům. Ze všech těchto důvodů bylo navrženo zamítnutí stížnosti.
K tomuto vyjádření zformuloval stěžovatel stanovisko, v němž upřesnil ve vztahu k Ministerstvu financí stížnostní petit, do podoby odpovídající podmíněné dikci ust. §50 správního řádu. Dále polemizoval s vyjádřením ministerstva k věci samé, které označil za nesprávné a vycházející ze zjevně nesprávných pokladů, když u "dokumentu vydávaného za konfiskační výměr", opět poukazoval na nezpůsobilost k doručení. Protože listina není adresována stěžovateli, tak i kdyby visela na úřední desce řadu let, nevyvolala by účinky spojené s doručením. Dále stěžovatel uvedl, že nemohl být považován za Němce ve smyslu dekretu. Ustanovení §1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb. nelze aplikovat, protože palác K. byl součástí substitučního jmění, založeného stěžovatelovým pradědem F. B. K., který zemřel již roku 1904, přičemž substituční jmění se uvolňovalo až k osobě stěžovatele. To znamená, že stěžovatelův otec nebyl ve vztahu ke stěžovateli zůstavitelem, ale pouze předním dědicem. V odvolacím řízení proto stěžovatel míní zároveň navrhnout, aby započaté konfiskační řízení bylo zastaveno. Navíc hodlá v odvolacím řízení prokázat, že správní řízení bylo řízením zmatečným, neboť probíhalo před místně nepříslušným správním orgánem, protože palác byl sídlem zemědělského podnikání, a proto mělo být postupováno podle dekretu č. 12/1945 Sb., pod nějž věcně spadal.
K opakovaným výzvám se k ústavní stížnosti nakonec vyjádřil i Magistrát hlavního města Prahy, který uvedl, že nemůže být účastníkem řízení o předmětné ústavní stížnosti, když takovým subjektem je pouze hlavní město Praha, jehož je magistrát pouhým orgánem. Magistrát upozornil, že stěžovateli přípisem ze dne 3.6.2002 sdělil, že konfiskační řízení již bylo pravomocně skončeno v roce 1947 a znovu vyložil, že pokud stěžovatel nepodal ve stanovené lhůtě proti konfiskačnímu rozhodnutí stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, nabylo právní moci. Magistrát podotkl, že ze sdělení, které dne 10. 3. 1947 Magistrát hl.m. Prahy adresoval Zemskému národnímu výboru v Praze vyplývá, že usnesení Rady Ústředního národního výboru hl. m. Prahy, přijaté na její schůzi dne 24. 1. 1947 (rozumí se zjevně výměr magistrátu ze dne 1. 2. 1947), bylo pod č.j. 56091-NS-46 veřejně vyhlášeno a doručeno vyvěšením na obecní oznamovací tabuli od 12. 2. 1947 do 27. 2. 1947, a vzhledem k tomu, že proti němu nebylo podáno odvolání, nabylo právní moci. Magistrát navíc upozornil, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 probíhá z podnětu určovací žaloby podané stěžovatelem řízení, jehož předmětem je i posouzení otázky pravomocného skončení konfiskačního řízení. Z této skutečnosti, s odkazem na úlohu Ústavního soudu, magistrát dovodil nepříslušnost Ústavního soudu k projednání ústavní stížnosti.
Ústavní soud, u nějž v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu, k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena stěžovatelova základní práva a svobody, chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Podstatou ústavní stížnosti byl záměr stěžovatele donutit správní orgány, aby aplikovaly ústavní dekret prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. Zde však nemohl Ústavní soud přehlédnout své dřívější rozhodnutí ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 14/94, které se zabývalo právní povahou ústavních dekretů prezidenta Edvarda Beneše, schválených ústavním zákonem č. 57/1946 Sb., přijatým Prozatímním Národním shromážděním republiky Československé dne 28. 3. 1946. V tomto nálezu Ústavní soud po obsáhlé analýze dospěl k závěru, že konfiskační dekret č. 108/1945 Sb., byl v době svého vydání nejen legálním, ale i legitimním aktem. Avšak tento normativní akt již splnil svůj účel a po dobu více než čtyř desetiletí již nezakládá právní vztahy (srovnej nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. 3. 1995, sp. zn. Pl.ÚS 14/94, vyhlášený pod č. 55/1995 Sbírky zákonů, nebo též publikovaný ve svazku 3., Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu na str. 73; C.H. Beck, 1995).
Ústavní soud zastává právní názor, že dekrety v současné době nemohou založit nový právní vztah a ani nemohou dál rozvíjet právní vztah založený jejich aplikací. Stěžovatel se domáhá, aby správní orgány dokončily konfiskaci na základě normativního aktu, který není způsobilý zakládat právní vztahy. Takový postup by byl v rozporu se základními principy výkonu veřejné moci, která pro svou činnost potřebuje zákonný podklad (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2, odst. 2 Listiny). Podkladem musí být nejen normativní právní akt platný a účinný, ale také akt aplikovatelný v daném čase. Dekret č. 108/1945 Sb. tyto podmínky podle názoru Ústavního soudu pro svou právní "vyhaslost" nesplňuje. Proto ústavní stížnost, která se domáhá jeho aplikace dnešními orgány veřejné moci, postrádá opodstatnění. Ústavní soud totiž zjevně nemůže spatřovat zásah orgánu veřejné moci v tom, že orgán veřejné moci odmítl postupovat podle aktuálně neaplikovatelné právní normy.
Tento právní závěr představuje nepřekonatelnou překážku bránící dalšímu posuzování věcné stránky ústavní stížnosti.
Tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nebylo zjištěno. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. [§43 odst. 3 zákona].
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu