ECLI:CZ:US:2004:1.US.611.02
sp. zn. I. ÚS 611/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. J., správce konkurzní podstaty obchodní společnosti S., spol. s r.o., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Cmo 79/2002-43 ze dne 25. 6. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel včas podanou ústavní stížností brojí proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Cmo 79/2002-43 ze dne 25. 6. 2002, kterým byl potvrzen rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze č.j. 58 Cm 4/99-21 ze dne 13. 7. 2000, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatele o určení neplatnosti kupní smlouvy o prodeji podniku ze dne 20. 12. 1995. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení svého základního práva odůvodňuje stěžovatel následovně:
Odvolací soud vychází mylně z názoru, že v předmětné věci již nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o koupi podniku ze dne 20. 12. 1995, respektive, že takové určení nemůže za dané situace vytvořit komplexní právní základ pro další vztahy účastníků. Toto odůvodnění opírá odvolací soud o názor, že tytéž problémy by musely být řešeny v řízeních o žalobách na plnění. Stěžovatel prohlásil, že tento spor vedl s cílem domoci se určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy proto, aby se vyhnul řešení předběžné otázky v mnoha případech žalob na plnění, kdy plnil podle této smlouvy mnoha subjektům. Všechny tyto závazky přešly na stěžovatele právě napadenou kupní smlouvou. Pokud by odvolací soud zcela jednoznačně vyslovil svůj názor na platnost napadené smlouvy, byl by tento výrok pro stěžovatele směrodatným argumentem pro uplatňování jeho práv z bezdůvodného plnění za žalovaného vůči třetím subjektům. Stěžovatel dále uvedl, že jelikož jeho právní postavení nebylo ani k datu vydání rozsudku nijak změněno, nelze se ztotožnit s názorem odvolacího soudu, že tento návrh na určení je nepřípustný, jestliže právě rozsudek o platnosti, respektive o neplatnosti by měl za následek mnoho žalob na plnění, opírajících se právě o určení neplatnosti napadené kupní smlouvy. Stěžovatel dodal, že tím, že se odvolací soud odmítl otázkou platnosti zabývat, odvolání odmítl jako procesně nepřípustné a přesto vydal rozsudek potvrzující neplatnost (smlouvy) vyslovenou v prvním stupni řízení, vnesl do řízení chaos. Pokud by mělo být odvolání procesně nepřípustné, pak se prý odvolací soud nemůže zabývat prvoinstančním rozsudkem a řízení usnesením zastaví; to se však nestalo, ba naopak odvolací soud svým rozsudkem potvrdil výrok soudu I. stupně v řízení, "které bylo podle jeho názoru nepřípustné, aniž by se zabýval odvolacími argumenty stěžovatele". Stěžovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem napadené rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Vrchní soud v Praze, který uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, protože stěžovatel neosvědčil naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku. Vrchní soud v Praze v dalším odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k této skutečnosti Vrchní soud v Praze potvrdil v této části zamítavý rozsudek soudu I. stupně. V dalších nárocích stěžovatele zůstal rozsudek soudu I. stupně nedotčen. Dále Vrchní soud v Praze sdělil, že souhlasí, aby stížnost byla projednána bez jeho účasti.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření i Městský soud v Praze (dříve Krajský obchodní soud v Praze), který připomněl, že jeho rozsudek není ústavní stížností napaden. Soud I. stupně se nezabýval právním zájmem stěžovatele na podané žalobě, přesto je však toho mínění, že i kdyby byl dán právní zájem na určení neúčinnosti kupní smlouvy, nebyl by stěžovatel z důvodů uvedených v citovaném rozhodnutí (roz. krajského obchodního soudu) úspěšný.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 58 Cm 4/99 vedený u krajského obchodního soudu. Z něho Ústavní soud zjistil, že stěžovatel jako žalobce (správce konkurzní podstaty) podal proti Ing. J. K. - S. žalobu o určení, že smlouva o prodeji podniku ze dne 20. 12. 1995, účinná k datu 31. 12. 1995, kterou žalovaný prodal svůj podnik úpadci, je neplatná od samého počátku, a dále se domáhal stanovení povinnosti žalovaného vydat do konkurzní podstaty částku odpovídající finanční ztrátě roku 1996 z převzatých akcií ve výši 5,700.000,- Kč a dále částku 2,056.070,- Kč z titulu plateb dlužného pojistného. Po provedeném řízení Krajský obchodní soud v Praze rozsudkem č.j. 58 Cm 4/99-21 ze dne 13. 7. 2000 zamítl žalobu jak v prvním návrhu (na určení neplatnosti kupní smlouvy), tak i v druhém návrhu (na uložení povinnosti žalovanému zaplatit uvedené částky). V odůvodnění tohoto rozsudku soudu I. stupně uvedl, že na základě provedeného dokazování je zřejmé, že stěžovatel neusnesl své důkazní břemeno. Bylo však na stěžovateli jako na žalobci, aby označil důkazy, svědčící o neplatnosti napadené smlouvy. Samotný fakt, že koupí podniku žalovaného byla posléze způsobena úpadková situace úpadce, nemůže způsobit neplatnost smlouvy o prodeji podniku, neboť to je obsahem podnikatelského rizika. Stejně tak existence dvou verzí smlouvy nebo stěžovatelem zjištěné nesrovnalosti ve vedení účetnictví nemohou být důvodem neplatnosti smlouvy. Z provedených důkazů pak nelze dovodit povinnost žalovaného zaplatit žalobci částku 2,056.070,- Kč, neboť tato částka měla být uhrazena Pražské správě sociálního zabezpečení.
K odvolání stěžovatele, jímž napadl pouze výrok soudu I. stupně (kterým byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku), rozhodoval ve věci Vrchní soud v Praze. Rozsudkem č.j. 1 Cmo 79/2002-43 ze dne 25. 6. 2002 potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o zamítnutí žaloby o určení neplatnosti smlouvy o prodeji podniku. V odůvodnění tohoto rozsudku uvedl, že u určovacích žalob podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") je stanovena podmínka jejich přípustnosti, tj. existence naléhavého právního zájmu na uplatňovaném určení. Není-li některá z takto stanovených podmínek v době rozhodování splněna, musí být určovací žaloba zamítnuta. K věci samé uvedl, že je nesporné, že smlouva z 20. prosince 1995 nabyla účinnosti a že práva a povinnosti vzniklé uzavřením tohoto kontraktu, byly a jsou realizovány. Vzhledem k tomu již nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení platnosti či neplatnosti smlouvy o prodeji podniku. Takové určení totiž za dané situace nemůže vytvořit komplexní právní základ pro další vztahy účastníků, k nimž došlo údajným porušením práv stěžovatele. Dále odvolací soud uvedl, že již první ze standardně uváděných podmínek přípustnosti určovací žaloby není splněna, a proto nezbývá, než potvrdit napadený zamítavý výrok, aniž by se odvolací soud musel v tomto řízení podrobněji zabývat argumenty stěžovatele.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu. Stěžovatel uvádí především argumenty směřující proti závěru, že pro podanou určovací žalobu není dán na straně stěžovatele naléhavý právní zájem na požadovaném určení. K této námitce Ústavní soud uvádí, že se jedná o právní posouzení, které je zásadně v pravomoci obecných soudů, a využitím této pravomoci nemůže být zasaženo základní právo stěžovatele na soudní ochranu. Základem pro tvrzení, že právo na soudní ochranu bylo porušeno, je neúspěch stěžovatele v předmětném sporu, v této souvislosti však Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi jednoznačně uvádí, že neúspěch ve sporu sám o sobě nemůže být porušením práva na soudní ochranu, pokud obecné soudy při rozhodování ve věci postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. V předmětné věci Ústavní soud protiústavní pochybení na straně obecných soudů neshledal a dospěl proto k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V závěru ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu "vnáší do řízení chaos" v tom smyslu, že se odvolací soud odmítl otázkou platnosti smlouvy zabývat, odvolání odmítl jako procesně nepřípustné a přesto vydal rozsudek "potvrzující neplatnost vyslovenou v prvním stupni řízení". Tato námitka stěžovatele je nesrozumitelná, popř. zavádějící, neboť - naopak - rozsudkem soudu I. stupně byla žaloba o určení neplatnosti smlouvy zamítnuta (jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace spisu sp. zn. 58 Cm 4/99) a odvolací soud neprohlásil odvolání stěžovatele za nepřípustné, leč zkoumal splnění podmínek určovací žaloby ve smyslu §80 písm. c) o.s.ř. Odvolací soud dospěl k závěru, že není splněna podmínka naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a zamítavý rozsudek soudu I. stupně potvrdil, i když z jiného právního důvodu než učinil soud prvého stupně. To však stěžovatel podanou ústavní stížností nenapadl.
Na základě uvedených závěrů nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu