ECLI:CZ:US:2004:1.US.618.03
sp. zn. I. ÚS 618/03
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 15. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. V. H., advokátem, proti výroku I rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2002, č. j. 20 Co 234/2002 - 453, rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 12. 12. 2001, č. j. 7 C 158/90 - 432, a proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 158/90 a v řízení vedeném u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 Co 234/2002, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ČR ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá jednak zrušení výše citovaných rozhodnutí Okresního soudu v Trutnově a Krajského soudu v Hradci Králové a dále, aby Ústavní soud zakázal Okresnímu soudu v Trutnově a Krajskému soudu v Hradci Králové pokračovat v porušování jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") tím, že ve výše uvedených věcech zůstávají soudy i nadále nečinnými.
Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu zjistil, že v záhlaví citovaným rozsudkem Okresního soudu v Trutnově byla žalovanému (vedlejší účastník T. P., a. s. ) uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 496 567,- Kč s blíže ve výroku specifikovanými úroky z prodlení, vše do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Ve zbytku, tj. co do částky 277 686,- Kč s příslušenstvím a ohledně úroku z prodlení z vyšších částek a za dobu delší a ve vyšší sazbě než bylo přiznáno ve výroku I, byla žaloba zamítnuta (výrok II). Výrokem pod bodem III a V okresní soud pak přiznal stěžovateli právo na zaplacení úroků z prodlení z již dříve pravomocně přisouzených částek 66 556,- Kč a 10 500,- Kč ode dne podání žaloby a ve zbytku - pokud se stěžovatel domáhal úroku z prodlení za delší období než je uvedeno ve výroku III, žalobu také zamítl (výrok IV). Výroky pod body VI - IX bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky, o nákladech řízení státu a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek. Soud nalézací dospěl zejména na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví k závěru, že nemoc z povolání, která byla u stěžovatele zjištěna dne 9. 6. 1988 a za kterou žalovaný odpovídá podle ustanovení §190 a násl. zákoníku práce, již ke dni 4. 2. 1999, kdy byl stěžovatel vyšetřen znalcem pro kožní nemoci z povolání, netrvala, resp. trvala do 3. 2. 1999, a přetrvává-li u stěžovatele pracovní omezení, není to v příčinné souvislosti s nemocí z povolání, ale v důsledku dalších zdravotních obtíží vzniklých nezávisle na původní nemoci z povolání.
V záhlaví citovaným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil výše citovaný rozsudek soudu nalézacího ve výrocích pod body II, III, IV a V. V ostatních výrocích pak napadený rozsudek soudu nalézacího zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uvedl, že přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že pokud okresní soud zamítl tu část žaloby, kterou se stěžovatel domáhal přiznání odškodnění nemoci z povolání i po 3. 2. 1999, bylo v té části rozhodnuto správně. Na druhé straně shledal důvodnou námitku stěžovatele týkající se poněkud rozporného a nejednoznačného závěru znaleckého ústavu (Lékařská fakulta Masarykovy univerzity v Brně) o době, do kdy měla nemoc z povolání trvat. V tomto směru bylo odvolání stěžovatele shledáno důvodným, a proto byl rozsudek okresního soudu v napadeném výroku pod bodem I a v závisejících výrocích pod body VI - IX podle §221 odst. 1 písm. a), c) o. s. ř. zrušen, když závěr okresního soudu je v tomto bodě i nepřezkoumatelný.
Proti výše citovanému rozsudku odvolacího soudu (do části jeho potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby o zaplacení 277 686,- Kč s příslušenstvím) podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2003, č. j. 21 Cdo 893/2003 - 469, odmítnuto, protože nebylo shledáno přípustným ani dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) ani dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Stěžovatel ve svém podání uvádí, že řízení probíhá již 13 let. Má za to, že časové odstupy mezi termíny o projednání věci obecnými soudy jsou rozhodně tak velké, že právě pro ně došlo k tak dlouhému, několikaletému řízení ve věci samé. Je toho názoru, že tato situace nepochybně ohrozila jeho právo na právní ochranu dle Listiny. Tvrdí dále, že tak dlouholeté řízení, které je zapříčiněno postupem obecných soudů, nelze považovat za spravedlivý proces, navíc dlouholeté soudní a soudem stanovené postupy ohrožují jeho život, což je opět v rozporu s Listinou. Stěžovatel dále namítá, že v záhlaví citovaná rozhodnutí a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 1998, sp. zn. 28 Ca 224/96, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, sp. zn. 2 Cao 127/98, jsou v zásadním rozporu a musí být dořešeny, k čemuž je dle jeho názoru oprávněný Ústavní soud. Stěžovatel tvrdí, že v záhlaví citovanými rozsudky obecných soudů bylo porušeno jeho právo na život tím, že při dlouholetém řízení před soudy a provedením lékařských opatřeních došlo až k ohrožení jeho života (čl. 6 odst. 1 Listiny) a dále má za to, že rozsudky obecných soudů bylo porušeno i jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nebyly provedeny jím navržené důkazy. Navrhuje, aby Ústavní soud Okresnímu soudu v Trutnově a Krajskému soudu v Hradci Králové svým nálezem zakázal pokračovat v porušování jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že v jeho věci zůstanou i nadále nečinnými a dále zrušil v záhlaví citovaný rozsudek Krajského soud v Hradci Králové.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti zásah do jeho práv garantovaných ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny v záhlaví citovanými rozsudky, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto ustanovení Listiny by došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svých práv u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování soudního spisu nezjistil, že by stěžovateli bylo nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Je zcela evidentní, že obecné soudy jednaly v souladu s procesními předpisy, stěžovateli nebylo znemožněno podat opravný prostředek, odvolací soud se odvoláním pečlivě zabýval a celkově přezkoumal rozhodnutí soudu nalézacího i řízení před ním proběhnuvší.
Pokud stěžovatel argumentuje rozdílností v záhlaví citovaných rozhodnutí a rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 1998, č. j. 28 Ca 224/96 - 24, a Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, č. j. 2 Cao 127/98 - 37, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelem v ústavní stížnosti zmíněný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 1998, č. j. 28 Ca 224/96 - 24, resp. jej potvrzující rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 9. 1998, č. j. 2 Cao 127/98 - 37, se týkají zcela jiné věci než ústavní stížností napadená rozhodnutí. Konkrétně se jedná o soudní přezkum rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žádost o plný invalidní důchod. Citace uvedené v ústavní stížnosti, o nichž má stěžovatel za to, že podporují jeho tvrzení o rozpornosti citovaných rozhodnutí, jsou dle názoru Ústavního soudu zcela irelevantní, neboť otázka řešena v napadených rozhodnutích obecnými soudy se netýká existence nemoci z povolání (ta není obecnými soudy zpochybňována), nýbrž délky této nemoci.
Namítá-li stěžovatel nedostatky v hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy (aniž by tyto nedostatky konkretizoval), je třeba připomenout, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle své úvahy. Stejně tak rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o. s. ř. ).
Ústavní soud k otázce přezkumu hodnocení důkazů obecnými soudy uvádí, že se postupem obecných soudů v otázce hodnocení důkazů může zabývat pouze tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s oběma napadenými rozhodnutími konstatuje, že soudy obou stupňů postupovaly v řízení v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále Ústavní soud zjistil, že odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí potvrzujícím výroky soudu nalézacího ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodnění svého rozsudku se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své závěry detailně zdůvodnil. Proto také Ústavní soud neshledal v postupu soudů I. a II. stupně, resp. v jejich rozhodnutích stěžovatelem tvrzené ani jiné porušení základních práv a svobod.
Ke stěžovatelově argumentaci týkající se tvrzených průtahů v řízení probíhajícím před obecnými soudy ohledně zbytku žaloby uvádí Ústavní soud následující.
Ústavní soud konstatuje, že důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele (čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu), zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a také v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dle citovaných ustanovení má každý právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů, resp. v přiměřené lhůtě. Ústavní soud již dříve judikoval, že při zkoumání práva na projednávání věci v přiměřené lhůtě je třeba vzít v úvahu nejen chování, resp. nečinnost na straně soudu, ale též chování účastníka, pokud jde o jeho přístupy, a konečně i složitost samotného předmětného sporu (srov. II. ÚS 445/98, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, díl II., C. H. Beck, 1999, str. 117).
Ústavní soud po prostudování podání stěžovatele, které neobsahuje jakýkoliv konkrétní argument ve smyslu vymezení časových úseků, které považuje za neodůvodněné průtahy v řízení (vyjma faktu, že celé řízení trvá více jak 13 let), jakož po obeznámení se se stavem věci, shledal tvrzení stěžovatele o průtazích v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 158/90, resp. u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 Co 234/2002 zjevně neopodstatněným. Ústavní soud vycházel ze zjištění, že poté, co odvolací soud vrátil věc k dalšímu řízení soudu I. stupně s tím, aby doplnil znalecký posudek buď písemnou formou a potom výslechem znalce nebo přímo výslechem znalce, tento dne 3. 11. 2003 vydal usnesení č. j. 7 C 158/90 - 473, kterým uložil znalci znaleckého ústavu zpracovat do 3 měsíců dodatek č. 2 ke znaleckému posudku a vyjádřit se v usnesení uvedeným otázkám. Dne 19. 1. 2004 požádal znalec o prodloužení termínu ke zpracování posudku z důvodů kapacitních. Dne 6. 4. 2004 byl pak dodatek č. 2 ke znaleckému posudku zaslán Okresnímu soudu v Trutnově. Mezitím dne 29. 12. 2003 podal stěžovatel soudu návrh na změnu žaloby s rozšířením nároku o 120 000,- Kč s příslušenstvím, který odůvodnil tím, že podal ústavní stížnost. K návrhu nebyly připojeny doklady k vyčíslení rozšířeného nároku. Usnesením ze dne 12. 5. 2004, č. j. 7 C 158/90 - 491 soud změnu žaloby nepřipustil, což odůvodnil tím, že posuzování důvodnosti nároku žalobce v souvislosti s rozšířením žaloby by vyžadovalo další dokazování a další znalecké posudky s ohledem na nutnost zkoumání současného zdravotního stavu stěžovatele, přičemž výsledky dosavadního dokazování by nepostačovaly pro rozhodnutí ve věci. Dne 30. 4. 2004 zaslal stěžovatel soudu své vyjádření k dodatku znaleckého posudku s tím, že navrhl vyslechnout znalce k jím předloženým otázkám. Dne 24. 6. 2004 Okresní soud v Trutnově zaslal Městskému soudu v Brně spis se žádostí o předvolání pověřeného zástupce znaleckého ústavu. Znalec, který byl předvolán na 9. 8. 2004 se omluvil, neboť v těch dnech čerpal dovolenou a poté odjel na zahraniční stáž, která má trvat do konce října 2004. Dne 21. 7. 2004 zaslal stěžovatel Městskému soudu v Brně návrh, aby znalec na všechny jím předložené otázky odpověděl písemně a dále požádal, aby mu poté vyjádření znalce bylo předloženo, jelikož chce k nim dát své stanovisko. Posledním přípisem v soudním spisu je dopis předsedkyně senátu Okresního soudu v Trutnově, která zaslala přesné pokyny Městskému soudu v Brně, jak má být postupováno při výslechu znalce, tj. aby znaleckému ústavu byly před výslechem znalce zaslány otázky soudu a právního zástupce stěžovatele z 21. 7. 2004, aby se k nim znalec mohl při svém výslechu konkrétně vyjádřit, dále pak soubor dotazů stěžovatele (čl. 313 - 333), aby na ně mohl v obecné rovině zareagovat s tím, zda na závěrech znaleckého posudku a jeho doplňku i s přihlédnutím k těmto otázkám znalecký ústav setrvává či nikoliv. Z poznámek vyššího soudního úředníka pak vyplývá, že mu má být spis předložen dne 30. 10. 2004.
Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že řízení není zatíženo zbytečnými nebo neodůvodněnými průtahy, neboť obecné soudy činí úkony plynule. Přestože ještě nebylo soudem nalézacím nově rozhodnuto o nároku stěžovatele, nelze mít za to, že by okresní soud v řízení postupoval liknavě a způsoboval tak svým jednáním neopodstatněné průtahy. Ke stěžovatelově argumentaci, že spor trvá více jak 13 let, Ústavní soud uvádí, že délka sporu je opravdu zarážející, ale je to dáno nejen složitým dokazováním (včetně změny znaleckého ústavu), ale také tím, že stěžovatel svými novými a řádně neodůvodněnými návrhy prodlužuje samotné řízení ve věci.
Ústavní soud nezjistil namítané průtahy v řízení u Krajského soudu v Hradci Králové, neboť odvolací řízení skončilo rozsudkem ze dne 18. 12. 2002, č. j. 20 Co 234/2002 - 453, přičemž věc byla v rozsahu uvedeném ve výroku rozsudku vrácena právě soudu nalézacímu, který v současnosti ve věci koná. Navíc k rozhodnutí u odvolacího soudu došlo do jednoho roku po vynesení rozsudku soudem nalézacím, přičemž z jeho obsáhlosti lze dovodit i náročnost odvolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit stěžovatelově tvrzení, že průtahy v řízení před obecnými soudy bylo zasaženo do jeho základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1, a už vůbec ne do práva na ochranu jeho života dle čl. 6 odst. 1 Listiny, jehož podstata, tj. ochrana jednotlivce před jakýmkoliv svévolným zbavením života, se konkrétní věci vůbec nedotýká.
Ke shora uvedené argumentaci Ústavní soud uvádí, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti nabylo účinnosti ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, které bylo zakotveno novelou provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. Toto ustanovení umožňuje účastníkovi nebo tomu, kdo je stranou řízení, má-li za to, že jeho stížnost na průtahy v řízení, kterou podal u příslušného orgánu státní správy soudů, jím nebyla řádně vyřízena, podat návrh soudu v rámci soustavy obecných soudů, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru dochází v průtahům v řízení.
Ústavní soud dodává, že nepřehlédl skutečnost, že ač stěžovatel podal dovolání, o němž bylo rozhodnuto, nenapadá v ústavní stížnosti i toto rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. S ohledem na zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti a na dobu jejího podání, kdy judikatura Ústavního soudu v dané věci nebyla jednotná, Ústavní soud rozhodnutí soudu dovolacího nepřezkoumával ani nevyzýval stěžovatele k doplnění jeho ústavní stížnosti v tomto smyslu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu