ECLI:CZ:US:2004:1.US.628.04
sp. zn. I. ÚS 628/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. A., právně zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.7.2004, č. j. 32 Odo 802/2003-172 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4.6.2003, č. j. 62 Co 163/2003-150, za účasti Nejvyššího soudu České republiky a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k Ústavnímu soudu dne 24.9.2004 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí.
Stěžovatel opírá ústavní stížnost o následující důvody: Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen zamítavý výrok ve věci samé a změněn výrok o nákladech řízení. Stěžovatel uvádí, že se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací zabýval podmínkami pro posuzování usnesení o zamítnutí obnovy z hlediska dovolacího řízení v režimu o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání v dané věci není z procesního hlediska přípustné, když se nejedná v daném případě o usnesení ve věci samé s tím, že výklad podávaný Nejvyšším soudem je přitom jednotný v tom, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení neřeší věc samu (vymezenou žalobou), ale pouze jedinou otázku, a to procesní, totiž zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu.
Stěžovatel má za to, že mu byla nesprávným postupem soudu (ať již prvního či druhého stupně) odňata možnost jednat před soudem, čímž se dle rozhodnutí č. 25/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek rozumí takový postup, kdy pominutím navržených důkazů (postupem soudu) byla znemožněna stěžovateli realizace jeho procesních práv (slyšet k věci manžele F. a tzv. rozporná tvrzení event. svědků a žalovaného stěžovatele konfrontovat a teprve znovu potom řádně zhodnotit), i když jinak tyto dostupné údaje ve smyslu §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zakládají nesporně pravděpodobnost, že přivodí pro stěžovatele příznivější rozhodnutí. Stěžovatel uvádí, že se soudy nevypořádaly s návrhy stěžovatele v důkazním řízení, ani s jeho písemnými vyjádřeními ohledně rozporných otázek. Dále stěžovatel upozorňuje na znění ustanovení §239 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., ve znění ke dni dále uvedeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 9, podle něhož pokud odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozhodnutí, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího orgánu má po právní stránce zásadní význam.
Dle stěžovatele právní názor odvolacího soudu, potvrzený věcně i právně zdůvodněným postupem a rozhodnutím dovolacího soudu, umožňuje soudní praxi vypořádat se s návrhy, písemnými stanovisky a výkladem žalované strany tím, že je lze jen formálně citovat a případně opomenout jen proto, že jsou v rozporu s tím, co jinak odvolací soud uvádí - s ohledem na své závěry vyvozované ze skutkových zjištění plynoucí z jiných důkazů s tím, že se pokládají ze skutečnosti jediné prokázané. Tím je dle stěžovatele dotčena ústavní zásada, že volné hodnocení důkazů soudem neznamená, že by soudy měly ve svém rozhodování na výběr, které z důkazů vyhodnotí a které nikoli, o které z provedených důkazů své závěry opřou a které opomenou. Pokud nejde o plné vypořádání se všemi důkazy, zakládá se nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí [§221 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], ale současně i jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 Ústavy). Dle žalobce je k dané věci, která z formálního hlediska zakládá nepřípustnost dovolání, které by jinak otázku mající v dané věci po právní stránce zásadní právní význam, umožnilo spravedlivě řešit, třeba přistupovat tak, aby při posouzení celé záležitosti proběhl spravedlivý proces, v němž lze dospět k zákonnému rozhodnutí, které vyústí ve spravedlivou ochranu práv a oprávněných zájmů účastníků řízení ve smyslu §1 o. s. ř., při respektování čl. 112 odst. 1 Ústavy ČR.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
V dané věci tedy musel Ústavní soud posoudit, zda usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.7.2004 č. j. 32 Odo 802/2003-172 je ve smyslu výše citovaného ustanovení rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 29.11.2002, č.j. 9 C 224/98-139 zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení ve věci žalobce V. M., proti stěžovateli jako žalovanému, o zaplacení částky 166 184 Kč s příslušenstvím. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.6.2003, č.j. 62 Co 163/2003-150 rozhodl tak, že usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o zamítnutí žaloby a změnil výrok o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, v němž uvedl, že dovolání je přípustné podle §239 odst. 2 o. s. ř., a že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá na nesprávnému posouzení věci [dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř.]. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 28.7.2004, č. j. 32 Odo 802/2003-173 odmítl s odůvodněním, že dovolání proti potzvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné pouze za podmínek uvedených v §237, §238a a §239 o. s. ř., dovolání v dané věci však není přípustné podle žádného z těchto ustanovení. Dovolací soud dále v odůvodnění napadeného usnesení uvádí, že výklad podávaný Nejvyšším soudem je jednotný v tom, že rozhodnutí o povolení obnovy řízení (§234 odst. 1 o. s. ř.) neřeší věc samu (vymezenou žalobou), ale pouze jedinou otázku, a to procesní, totiž zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 61/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V dané věci tedy nebyla dikce ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu naplněna, když stěžovatel nepodal ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový procesní prostředek nelze v dané věci považovat stěžovatelem podané dovolání, neboť v dané věci nebylo dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §237, §238a, ani §239 o. s. ř. přípustné. Posouzení přípustnosti dovolání dle §237 a §238a o. s. ř., či toho, zda se jedná ve smyslu §239 o. s. .ř. o rozhodnutí ve věci samé, nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, nelze tedy mít ani za to, že by bylo dovolání odmítnuto v dané věci jako nepřípustné z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Pokud tedy stěžovatel ve věci podal dovolání proti rozhodnutí, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný, a nejedná se současně o případ předvídaný ustanovením §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neběží lhůta pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí o takovém (nepřípustném) procesním prostředku. Lhůta pro podání ústavní stížnosti v takovém případě počíná běžet ode dne doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, tedy v dané věci ode dne doručení rozhodnutí odvolacího Městského soudu v Praze ze dne 4.6.2003, č.j. 62 Co 163/2003-150. V této lhůtě však stěžovatel ústavní stížnost k Ústavnímu soudu nepodal.
Pokud se stěžovatel domáhá použití ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, Ústavnímu soudu nezbývá, než konstatovat, že toto ustanovení se nedotýká běhu lhůty dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Je třeba je vykládat pouze ve vztahu k §75 odst. 1 tohoto zákona tak, že umožňuje Ústavnímu soudu přijmout ústavní stížnost i tehdy, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Nedovoluje tedy prominout ani prodloužit lhůtu, jejíž běh a délku upravuje kogentní ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu
Za tohoto stavu soudci zpravodaji nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako opožděný návrh dle znění ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2004
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj