ECLI:CZ:US:2004:1.US.641.03
sp. zn. I. ÚS 641/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. K. D., zastoupeného advokátem JUDr. Z. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.9.2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s poukazem na tvrzené porušení čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.9.2003, sp. zn. 25 Cdo 2040/2002, kterým byly zrušeny rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 11.7.2002, sp. zn. 15 Co 261/2002, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 29.1.2002, sp. zn. 7 C 85/2000, a věc byla uvedenému okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady - požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - aby mohl návrh na zahájení řízení být považován za kvalifikovaně a řádně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání.
Na tuto otázku je třeba odpovědět záporně.
Ústavní stížnost je fyzická či právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, neboť citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu byly předchozí rozsudky obecných soudů zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně, který bude v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovateli se tak v tomto řízení znovu otevírá možnost v plné míře uplatnit svá procesní práva. Ústavní stížnost byla proto podána předčasně, jelikož stěžovatel nevyčerpal - a v době podání ústavní stížnosti ani nemohl vyčerpat - všechny procesní prostředky, které mu k ochraně jeho práv zákon poskytuje.
Ústavní soud rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně; důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není v zásadě oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna - jak již bylo uvedeno - za podmínek stanovených ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a po pravomocném ukončení věci. V této souvislosti lze připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio" institucionální mechanizmus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních prostředků.
Pokud stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti argumentuje ve prospěch svého názoru, že předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu je v daném případě třeba považovat za "opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci", které "vyžaduje zcela výjimečnou ingerenci Ústavního soudu", nelze než zdůraznit, že s odvoláním na shora vyslovené závěry není možné návrhu stěžovatele vyhovět. Stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, si je ostatně podle obsahu odůvodnění ústavní stížnosti vědom omezených možností Ústavního soudu vstupovat do dosud pravomocně neukončeného řízení. Je zásadně vyloučeno napadat rozhodnutí kterým byla věc vrácena k dalšímu řízení s poukazem na to, že Nejvyšší soud vyslovil závazný právní názor, který je podle stěžovatele nesprávný. Rovněž nelze považovat existující konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu za "opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci" [ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], požadovat jeho zrušení a v podstatě tak obcházet možnost napadnout ústavní stížností pouze rozhodnutí pravomocné. Odhlédneme-li od skutečnosti, že případná další rozhodnutí obecných soudů v dané věci by tak zůstala rozhodnutím Ústavního soudu nedotčena - což by bylo v hrubém rozporu s principem právní jistoty - nahrazoval by Ústavní soud de facto činnost Nejvyššího soudu a vystupoval by jako jakási "superinstance" v rámci obecného soudnictví, což je pozice, která mu zjevně nepříslušní a příslušet nemůže.
Stěžovatel - byť jen okrajově - cituje i ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Pro úplnost lze dodat, že podmínky tohoto ustanovení nejsou splněny, neboť je zřejmé, že ústavní stížnost svým významem vlastní zájmy stěžovatele nepřesahuje a že řízení o podaném opravném prostředku již bylo skončeno, takže v řízení o něm ke značným průtahům nedochází.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj