ECLI:CZ:US:2004:1.US.642.04
sp. zn. I. ÚS 642/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. K. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2.7.2004, č.j. 30 Ca 398/2003-24, rozhodnutí ředitele Policie ČR správy Jihomoravského kraje ze dne 12.9.2000, č.2206, rozhodnutí ředitele PČR Okresního ředitelství Břeclav ze dne 8.6.2000, č. 124/2000, za účasti Krajského soudu v Brně, Policie ČR správy Jihomoravského kraje a PČR Okresního ředitelství Břeclav jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29.9.2004, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel opírá svou ústavní stížnost o následující důvody: Rozhodnutím ředitele PČR Okresního ředitelství Břeclav ze dne 8.6.2000, č. 124/2000 byl podle §106 odst. 1 písm. d) zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR stěžovatel propuštěn ze služebního poměru s tím, že služební poměr končí dnem doručení tohoto rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 20.6.2000 odvolání. Rozhodnutím ředitele Policie ČR správy Jihomoravského kraje ze dne 12.9.2000, č.2206 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto s tím, že napadené rozhodnutí se potvrzuje. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který ji rozsudkem ze dne 2.7.2004, č.j. 30 Ca 398/2003-24 zamítl.
Stěžovatel tvrdí, že výše uvedenými rozhodnutími byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 Listiny základních práv a svobod - rovnost v právech, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Tato práva dle stěžovatele garantují ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod právo na uplatnění státní moci v mezích zákona a na výklad práva soudy, který je v souladu s Ústavou, což v případě stěžovatele nebylo splněno. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti obsáhle předkládá své tvrzení, podle něhož se nedopustil jednání, které mu bylo kladeno za vinu, a na základě kterého byl propuštěn ze služebního poměru.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V právní věci stěžovatele za takový opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je nutno považovat kasační stížnost, která je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví dle §102 zák. č.150/2002 Sb., soudní řád správní. Z kopie napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, která byla stěžovatelem přiložena k ústavní stížnosti, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl o tom, že proti napadenému rozhodnutí lze podat ve lhůtě dvou týdnů od jeho doručení kasační stížnost k Nejvyššímu správu soudu, v souladu se zákonem Krajským soudem v Brně poučen.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 2.7.2004, č. j. 30 Ca 398/2003-24, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně stěžovatel nepodal kasační stížnost v souladu s poučením soudu.
Nevyčerpání procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, zakládá z hlediska zákonných podmínek nepřípustnost ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud ji proto soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako nepřípustnou odmítnul, když neshledal důvod k postupu dle ust. §75 odst. 2 cit. zák.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. 10. 2004
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj