ECLI:CZ:US:2004:1.US.643.01
sp. zn. I. ÚS 643/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. V. L., zastoupeného JUDr. J, V,, advokátem, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Rokycanech ze dne ze dne 27. 8. 2001, č.j. 55997/01/150920, a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Rokycanech ze dne 23. 7. 2001, č.j. 50423/01/150920, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s poukazem na tvrzené porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Rokycanech ze dne ze dne 27. 8. 2001, č.j. 55997/01/150920, kterým byla zamítnuta jeho reklamace proti rozhodnutí tohoto finančního úřadu o přeplatku ze dne 23. 7. 2001, č.j. 50423/01/150920. Také toto rozhodnutí stěžovatel napadá a navrhuje jeho zrušení.
Ústavní soud se vždy nejdříve musí zabývat otázkou, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti a předpoklady, požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, aby návrh na zahájení řízení mohl být považován za kvalifikovaně podanou ústavní stížnost, schopnou meritorního projednání. Ústavní stížnost je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
V daném případě sám stěžovatel upozornil Ústavní soud, že proti výše uvedeným rozhodnutím finančního úřadu, napadeným ústavní stížností, podal rovněž správní žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Uvedl přitom, že "dosud byly žaloby proti rozhodnutím o přeplatku obecnými soudy zamítány z důvodu, že jde o rozhodnutí procesní povahy, které soudy nepřezkoumávají". Ústavní stížnost tedy v zásadě podal z důvodu procesní jistoty. Krajský soud v Plzni k dotazu Ústavního soudu nejdříve sdělil, že žaloba proti citovaným rozhodnutím finančního orgánu je u tohoto soudu skutečně vedena. Rovněž právní zástupce stěžovatele ve svém sdělení z 2. 9. 2003 Ústavní soud informoval, že ve věci správní žaloby nebylo dosud (k uvedenému datu) žádným způsobem rozhodnuto a jakmile soud rozhodne, sdělí bez odkladu výsledek tohoto rozhodnutí. Podáním ze dne 24. 8. 2004 sdělil Krajský soud v Plzni Ústavnímu soudu, že ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Ca 286/2001 (jenž nabyl právní moci dne 22. 7. 2004), kterým byla žaloba zamítnuta. To zjistil Ústavní soud i z příslušného spisového materiálu (spis Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 286/2001), který si vyžádal.
Za uvedené procesní situace nelze než ústavní stížnost směřující proti shora uvedeným rozhodnutím Finančního úřadu v Rokycanech posoudit jako nepřípustnou. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti není vázán jejím odůvodněním, resp. rozsahem ústavněprávní argumentace, je však bezvýjimečně vázán petitem, ve kterém musí být vždy napadeno konečné rozhodnutí ve věci. Ústavní stížnost musí směřovat proti rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení ÚS ČR, svazek 7, usnesení č. 2, z odborné literatury např. Filip, Holländer, Šimíček, Zákon o Ústavním soudu, komentář, Praha, C.H.Beck 2001, str. 338, 339). Ústavní soud není oprávněn rozhodnout o něčem, co nebylo výslovně navrženo, neboť smí pouze zrušit napadené rozhodnutí, resp. zakázat příslušnému státnímu orgánu v porušování práva pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti totiž platí jedna ze stěžejních zásad demokratického právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Petit je v dané věci formulován jednoznačně a nevzbuzuje pochybnosti, čeho se stěžovatel domáhá. Takovému návrhu však nemohl s odvoláním na shora vyslovené Ústavní soud vyhovět (odhlédneme-li od skutečnosti, že rozhodnutí obecného soudu v dané věci by zůstalo případným vyhověním návrhu nedotčeno, což by bylo v hrubém rozporu s principem právní jistoty), ani nemohl z vlastní iniciativy podrobit přezkumu i nenapadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, neboť by tím překročil své kompetence. Ostatně stěžovatel byl v citovaném rozsudku poučen o možnosti podat proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu; z příslušného spisového materiálu však nevyplývá, že by byl tak učinil.
Ústavní soud zde odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv. V této souvislosti možno také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2004
JUDr. Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj