ECLI:CZ:US:2004:1.US.644.02
sp. zn. I. ÚS 644/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Dagmar Lastovecká o ústavní stížnosti stěžovatelů V. V. a H. V., zastoupených JUDr. S. G., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 44 Ca 9/2002-31 ze dne 13. 6. 2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé včasným podáním brojí proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. 44 Ca 9/2002-31 ze dne 13. 6. 2002, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Katastrálního úřadu v Kladně č.j. V12-10595/2000 ze dne 10. 12. 2001 o zamítnutí návrhu na vklad vlastnických práv do katastru nemovitostí. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelů porušeno ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost odůvodnili stěžovatelé následovně:
Stěžovatelé uvádějí, že mají v prvé řadě podezření, že existuje příbuzenský vztah mezi soudkyní JUDr. D. M. (členkou senátu krajského soudu) a manželem jejich dcery (účastnice soudního jednání), takže mohl ve věci jednat podjatý soudce. Manžel jejich dcery vstoupil před jednáním Krajského soudu v Praze do místnosti soudců. O podjatosti senátu svědčí prý i průběh samotného jednání. Stěžovatelé dále předložili potvrzení, že plnou moc, na které je úředně ověřen podpis jejich dcery, jim dcera dobrovolně zaslala poštou, "nebyla zde žádná tíseň". Ověření podpisu bylo provedeno před notářkou. Stěžovatelé rovněž soudu předložili doklady o tom, že peněžní prostředky na pořízení domu čp. 28 ve V.ě opatřili oni, získali je prodejem rodinného domu v L. u Děčína. Stěžovatelé chtěli převést na dceru již dům v L., k uzavření darovací smlouvy však nedošlo, protože se rozhodli, že koupí dům ve V.ě. Při vyplácení ceny byl přítomen i syn předchozích majitelů, který může potvrdit, že kupní cenu platili stěžovatelé. Mezi stěžovateli a jejich dcerou byla uzavřena dohoda, že stěžovatelé budou užívat dům ve V. V červnu 1999 byla dcera popřát své matce k narozeninám, což byla její poslední návštěva. Při této příležitosti vyzvala stěžovatele, aby dům ve V.ě vyklidili a přestěhovali se tam, kam určí její manžel. Dne 13. 5. 2000 se telefonicky dohodli, že dcera zašle rodičům písemnou plnou moc, aby mohlo dojít k převodu domu ve V.ě na stěžovatele; plná moc pak byla datována 15. 5. 2000 a stěžovatelé ji obdrželi poštou dne 16. 5. 2000. Krajský soud vzal za prokázané pouze jednostranné tvrzení dcery, které učinila den před ústním jednáním, že peníze na pořízení domu ve V.ě byly její. Nebylo vůbec zjišťováno, kde dcera jako samoživitelka získala finanční prostředky na pořízení domu. Pokud jde o spornou plnou moc, stěžovatelé tvrdí, že byla jejich dcerou podepsaná svobodně, vážně a bez tísně a byla odvolána účelově až po uzavření darovací smlouvy. Jednání dcery stěžovatelů je tak v rozporu s dobrými mravy. Krajský soud v Praze se přiklonil k tvrzením dcery stěžovatelů, aniž by jim poskytl možnost předložit vlastní důkazy o zaplacení kupní ceny za dům ve V.ě, a důkazy o tom, že plná moc pro převod předmětného domu nebyla podepsána pod nátlakem. Tím krajský soud odepřel stěžovatelům právo na spravedlivý proces a na rovná práva účastníků řízení. Soud rovněž neupozornil stěžovatele, že mohou požádat o odročení jednání ve věci, neboť jejich právní zástupce se k ústnímu jednání ve věci nemohl dostavit a stěžovatelé museli hájit svá práva u soudu bez právního zástupce. Stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Praze, který plně odkázal na závěry vyslovené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce podjatosti členky senátu JUDr. D. M. pak soud uvedl, že věc byla senátu 44Ca přidělena k projednání a rozhodnutí podle rozvrhu práce a stěžovatelé byli v předvolání poučeni o možnosti vyjádřit se k osobám soudců a přísedících. K dotazu stěžovatelů při jednání jmenovaná soudkyně uvedla, že účastnici - dceru stěžovatelů nezná a nemá k ní žádnou vazbu. S ohledem na to stěžovatelé prohlásili, že námitku podjatosti vůči obsazení soudu nevznášejí.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 44 Ca 9/2002 vedený u Krajského soudu v Praze. Ze spisového materiálu zjistil, že stěžovatelé napadli opravným prostředkem rozhodnutí Katastrálního úřadu v Kladně č.j. V12-10595/2000 ze dne 10. 12. 2001, kterým byl zamítnut návrh na vklad vlastnických práv do katastru nemovitostí na základě darovací smlouvy uzavřené mezi Mgr. H. M. - dcerou stěžovatelů - jako dárkyní, zastoupenou na základě písemné plné moci ze dne 15. 5. 2000 stěžovatelem V. V., a stěžovateli V. a H. V. jako obdarovanými. Dne 15. 6. 2000 obdržel Katastrální úřad v Kladně návrh na povolení vkladu změny vlastnických práv na podkladě darovací smlouvy, jejímž předmětem byly: dům čp. 28 ve V. na st. parcele č. 37 a zahrada parc. č. 67/11, zapsané na listu vlastnictví č. 215 pro k.ú. V. obec Žižice, okres Kladno. Katastrální úřad dne 27. 6. 2000 přerušil řízení a vyzval účastníky, aby předložili listinu prokazující oprávnění vlastníka nebo jiné osoby nakládat s celým předmětem právního úkonu, neboť podle jeho názoru stěžovatel překročil rozsah svého zmocnění, vyplývajícího z předložené plné moci. Na katastrální úřad se dostavila Mgr. H. M. a uvedla, že písemnou plnou moc podepsala pod hrubým nátlakem a nikoliv dobrovolně, že tuto plnou moc dne 31. 5. 2000 ještě před podáním návrhu na vklad odvolala a odvolání plné moci zaslala otci - stěžovateli. Katastrální úřad řízení znovu přerušil, jednak k odstranění nejasností v posuzované věci, a jednak na návrh Mgr. M., která předložila stejnopis u soudu uplatněné žaloby o určení neplatnosti darovací smlouvy. Protože dne 5. 12. 2001 obdržel katastrální úřad výše zmiňované odvolání plné moci a soud zatím byl nečinný, posoudil úřad na základě všech předložených listin návrh na vklad a dospěl k závěru, že nedošlo ke splnění podmínek povolení vkladu ve smyslu §5 odst. 1 písm. b) a e) zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 265/1992 Sb."); darovací smlouva "není odůvodněna" obsahem připojené plné moci, která navíc byla ještě před podáním návrhu na vklad odvolána a zmocněnec V. V. vlastně ani nebyl oprávněn nakládat s předmětem právního úkonu. Pokud jde o platnost smlouvy samé, odkázal katastrální úřad účastníky na obecný soud.
Rozhodnutí katastrálního úřadu stěžovatelé napadli opravným prostředkem, v němž namítali, že katastrální úřad není příslušný k posuzování obsahu předložené smlouvy, k výzvám na její upřesnění, či dokonce k provádění dokazování. Uvedli, že v řízení o povolení vkladu musí být přílohou návrhu plná moc, je-li účastník zastoupen zmocněncem, a obsah plné moci stanoví §31 občanského zákoníku. Podle mínění stěžovatelů nepříslušelo katastrálnímu úřadu zkoumat obsah plné moci. Při jednání před soudem pak stěžovatelé prohlásili, že předmětný dům se stavební parcelou a zahradou pořídili ze svých prostředků, stejně jako byt dcery ve Slaném.
Krajský soud v Praze rozsudkem č.j. 44 Ca 9/2002-31 ze dne 13. 6. 2002 napadené rozhodnutí Katastrálního úřadu v Kladně potvrdil a uvedl, že opravný prostředek není důvodný. Ze správního spisu vyplývá, že Mgr. H. M. jako darující uzavřela dne 29. 5. 2000 se stěžovateli jako obdarovanými darovací smlouvu, jejímž předmětem je dům čp. 28 se stavební parcelou č. 37 o výměře 326 m2 a zahrada č. 67/11 o výměře 301 m2, zapsané u Katastrálního úřadu v Kladně na LV č. 215 pro obec Žižice a k.ú. V.. Za Mgr. H. M. podepsal smlouvu V. V. jako její zástupce na základě plné moci ze dne 15. 5. 2000, z níž plyne, že jí Mgr. H. M. zplnomocňuje svého otce V. V. k uskutečnění nezbytných záležitostí, které se týkají převodu nemovitosti čp. 28 v k.ú. V., obec Žižice. Dále Krajský soud v Praze uvedl, že podle §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. je povinností katastrálního úřadu zkoumat, zda ke dni podání návrhu jsou splněny všechny podmínky uvedené pod písmeny a) až g) citovaného ustanovení. Podle §5 odst. 1 písm. e) zákona je jednou z podmínek, jíž katastrální úřad ze své povinnosti zkoumá, také otázka, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu. Krajský soud v Praze uvedl, že katastrální úřad nevybočil z rámce svých pravomocí, pokud předložený návrh na vklad zkoumal z hledisek §5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. Jestliže se v předložené plné moci vůbec neuvádí, že Mgr. H. M. zmocňuje V. V.a k zastupování při uzavření darovací smlouvy a k podpisu darovací smlouvy, ale pouze k uskutečnění nezbytných záležitostí, které se týkají převodu nemovitosti čp. 28 v kat. území V., pak se Krajský soud v Praze ztotožňuje s názorem katastrálního úřadu, že V. V. nebyl oprávněn darovací smlouvu za Mgr. H. M. uzavřít a že v předmětné věci proto není splněna podmínka vkladu podle §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé se dovolávali ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé především namítali, že ve věci jednala podjatá soudkyně, neboť mají podezření, že je v příbuzenském vztahu k manželovi dcery stěžovatelů. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, jak je výše uvedeno, že stěžovatelé vznesli dotaz na soudkyni v tomto směru již při ústním jednání, a po vysvětlení soudu prohlásili, že námitku podjatosti nevznášejí. Uvedené námitce proto přisvědčit nelze.
Další námitky stěžovatelů lze rozdělit do dvou skupin. Hlavní námitky směřují především proti rozhodnutím katastrálního úřadu a Krajského soudu v Praze, kterými byla posouzena plná moc udělená stěžovateli jeho dcerou jako nedostatečná, pokud jde o právní úkony, které byly na jejím základě učiněny. Ústavní soud posoudil rozhodnutí správního orgánu i rozhodnutí soudu a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí vycházejí ze zjištěného skutkového stavu a spočívají na správných právních závěrech, jež nelze zpochybňovat ani z hlediska ústavněprávního. Katastrální úřad při rozhodování o návrhu na vklad vlastnického práva podle §5 zákona č. 265/1992 Sb. posuzuje právní důvod vkladu (zde darovací smlouvu) včetně případných plných mocí, které udělili účastníci tohoto právního úkonu. Plná moc, na jejímž základě byl účastník právního úkonu zastoupen, musí korespondovat právnímu úkonu, který je činěn. V předmětné věci však uvedené pravidlo dostatečně naplněno nebylo. Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdí, že plná moc podepsaná jejich dcerou byla svobodná, vážná a bez tísně a nátlaku, a že odvolána byla zcela účelově. Tato námitka však míjí podstatu věci, neboť ani katastrální úřad ani Krajský soud v Praze platnost plné moci neposuzovaly; jejich zamítavá rozhodnutí byla totiž opřena o názor, že z předložené plné moci nevyplývalo zmocnění pro stěžovatele v takovém rozsahu, jak stěžovatel následně konal. Tomuto názoru přisvědčuje i Ústavní soud. Je sice pravda, že v plné moci ze dne 15. 5. 2000 je uvedeno, že Mgr. M. zmocňuje svého otce V. V. k uskutečnění nezbytných záležitostí, které se týkají převodu nemovitosti č.p. 28 v k.ú. V., obci Žižice ... na majitele nové, a to manžele V. V. a H. V., roz. G., takže v tomto směru argumentace obecného soudu nebyla přesná a úplná. Takto formulovaná plná moc však hovoří pouze obecně o převodu nemovitosti, nikoliv však o tom, že by mělo jít o převod formou darování, tedy o právní úkon jednostranně výhodný toliko pro nabyvatele. Mimo to, jak správně argumentoval katastrální úřad, zmocnitelka Mgr. M. ještě před rozhodnutím katastrálního úřadu ze dne 10. 12. 2001 citovanou plnou moc dne 31. 5. 2000 písemně odvolala, což katastrálnímu úřadu řádně a včas oznámila.
Za tohoto stavu je zřejmé, že jak správní orgán, tak i obecný soud postupovaly v mezích své pravomoci, jejich rozhodnutí jsou řádně odůvodněna - s výjimkou výše uvedené nepřesnosti v rozsudku krajského soudu - nejedná se o rozhodnutí svévolná a mezi jejich skutkovými a právními závěry a skutkovými zjištěními, jež učinily, nebyl shledán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Za tohoto stavu nevidí Ústavní soud důvod - a to i s přihlédnutím k výše uvedeným argumentům - aby do rozhodnutí správního orgánu a obecného soudu z ústavněprávního hlediska zasahoval. Právo stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávají, tedy v tomto směru porušeno nebylo.
Druhá skupina námitek stěžovatelů se týká toho, že prý Krajský soud v Praze nepřihlédl k jejich tvrzením o skutkových okolnostech pořízení předmětných nemovitostí a přiklonil se pouze ke sdělením dcery stěžovatelů, učiněným soudu den před ústním jednáním. Jak vyplývá ze spisu, dcera stěžovatelů (účastnice řízení o vklad vlastnického práva k nemovitostem) se z jednání soudu písemně omluvila a podala současně písemné vyjádření, které bylo Krajskému soudu v Praze doručeno dne 11. 6. 2002 a při jednání konaném dne 13. 6. 2002 bylo referováno spolu s celým obsahem spisu. Uvedený postup soudu je v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. upravujícími průběh ústního jednání. Podstatné však je - pokud jde o námitky, že se soud nezabýval okolnostmi pořízení předmětné nemovitosti, - že se Krajský soud v Praze těmito otázkami po právu zabývat nemohl, neboť předmětem soudního přezkumu v této souzené věci bylo rozhodnutí katastrálního úřadu, kterým byl zamítnut návrh na vklad vlastnického práva, nikoliv otázka platnosti darovací smlouvy či otázka určení, komu přísluší vlastnické právo k předmětným nemovitostem. Proto ani Ústavní soud nemohl spatřovat porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces v tom, že Krajský soud v Praze neposuzoval tvrzení a důkazní návrhy stěžovatelů, které se k těmto otázkám vztahují.
Vzhledem k tomu nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2004
JUDr. František Duchoň
předseda senátu Ústavního soudu