ECLI:CZ:US:2004:1.US.651.02
sp. zn. I. ÚS 651/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Františka Duchoně, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti O. F. J. F., zastoupených JUDr. J. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. 17 Co 441/2001 a proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 1. 2001, č. j. 6 C 1359/98-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé žádali zrušení napadených rozhodnutí, kterými bylo určeno, že vlastnicí předmětných pozemků je Česká republika (vedlejší účastnice) s tvrzením, že jejich vydáním došlo k porušení čl. 90 Ústavy ČR, podle kterého jsou soudy povolány k tomu, aby poskytovaly stanoveným způsobem ochranu právům. Porušen byl i čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") chránící vlastnické právo. Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti vyžadované zákonem a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti tvrdili, že oba soudy pominuly, že kupní smlouva, na základě které se vedlejší účastnice stala výlučnou vlastnicí předmětných pozemků je neplatná. Neplatnost smlouvy podle stěžovatelů vyplývá z toho, že byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Předmětný pozemek (jakož i další pozemky) byl vykupován pro vojenskou střelnici za symbolickou cenu 0,40 Kč/m2. Stěžovatelé s vědomím, že uplynuly všechny lhůty k uplatnění práva dle restitučních zákonů upozornili, že v době, kdy běžely uvedené lhůty, byli v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků a proto nároky neuplatňovali. Stěžovatelé dále uvedli, že kupní smlouva nebyla uzavřena svobodně a vážně, protože byla uzavřena pod hrozbou vyvlastnění. Kupní smlouva je navíc neurčitá a nepřesná, neboť pozemky nejsou náležitě specifikovány, protože uvádí, že pozemky jsou v podílovém spoluvlastnictví, ačkoli ve skutečnosti byly ve spoluvlastnictví bezpodílovém. Návrh smlouvy nebyl řádně akceptován (chybí datum akceptace stěžovateli) a smlouva je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatelé k dokázání těchto skutečností namítaných v řízení před obecnými soudy mj. navrhli výslechy ostatních občanů, kteří byli rovněž donuceni pozemky prodat, soudy však tyto důkazy neprovedly.
Z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 1. 2001 (6 C 1359/98-25) vyplývá, že okresní soud vyhověl určovací žalobě vedlejší účastnice, která se tímto způsobem snažila dosáhnout odstranění duplicitního zápisu vlastnického práva k předmětným pozemkům. Stěžovatelé byli do evidence vedené střediskem geodézie zapsáni v roce 1990, na základě darovací smlouvy ze dne 21. 5. 1990. Vedlejší účastnice byla jako vlastnice zapsána na základě kupní smlouvy ze dne 9. 12. 1985. Okresní soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že právní předchůdci stěžovatelů předmětné pozemky prodali vedlejší účastnici v roce 1985. Soud neakceptoval žádný stěžovateli namítaný důvod neplatnosti kupní smlouvy (neurčitost, nesrozumitelnost, nesvobodná vůle, tíseň).
Z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2002 (17 Co 441/2001) vyplývá, že krajský soud potvrdil jako správný závěr okresního soudu poté, co neakceptoval námitky obsažené v odvolání podaném stěžovateli. Krajský soud se zabýval namítanými důvody neplatnosti kupní smlouvy, avšak žádný z nich neshledal.
K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil Krajský soud v Brně a Okresní soud ve Znojmě, které prostřednictvím předsedů senátů odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.
Ústavní soud, u nějž v průběhu projednávání stížnosti došlo, z důvodu skončení funkce a změny složení senátu k výměně soudce zpravodaje, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Do činnosti orgánů veřejné moci Ústavní zasáhne pouze tehdy, byla-li jejich zásahem porušena základní práva a svobody stěžovatelů, chráněné ústavním pořádkem České republiky. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že při řešení konkurence dvou nabývacích titulů - kupní a darovací smlouvy - bylo v rozporu s hmotným právem shledáno, že nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Podle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tam, kde obecné soudy zasáhly do základního práva stěžovatelů, v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy svévolně.
Obecné soudy se zabývaly všemi namítanými důvody neplatnosti kupní smlouvy a postupně je všechny vyloučily. Smlouva byla podepsána. Neuvedení data podpisu u prodávající nemělo podle obecných soudů na neplatnost vliv, protože pro "identifikaci smlouvy" stačí jedno datum. Kupní cena byla zaplacena a byla stanovena podle tehdy platné vyhlášky "č. 128/1994 Sb." (zde je v rozsudku krajského soudu zjevná chyba v psaní, jedná se o vyhlášku č. 128/1984 Sb.). Ani skutečnost, že kupující byl při prodeji "upozorněn", že v případě neuzavření kupní smlouvy bude pozemek vyvlastněn, nebylo možno podle krajského soudu považovat za nátlak, neboť proti případnému rozhodnutí o vyvlastnění bylo možno podat odvolání. Smlouva přitom byla uzavřena podle tehdejších předpisů. Krajský soud uvedl, že výslechy ostatních občanů nebylo třeba provádět, protože rozhodnutí spočívá na právním posouzení celé věci. Proto krajský soud, ve shodě se soudem okresním, dospěl k závěru, že právní předchůdci stěžovatelů nemohli v roce 1990 stěžovatelům platně darovat předmětný pozemek, protože v té době již nebyli jeho vlastníky. Krajský soud upozornil, že pozemky byly v darovací smlouvě identifikovány v rozporu s geometrickým plánem, na nějž odkazovala předchozí kupní smlouva, v níž je označen jak předmětný - chybně zaevidovaný - pozemek o výměře 2100 m2, tak pozemek o výměře 26 959 m2, který na výpisu evidence nemovitostí ve vztahu k právním předchůdcům stěžovatelů nefiguroval. Již okresní soud přitom upozornil, že právní předchůdci stěžovatelů v kupní smlouvě prohlásili, že jsou každý "ideálním vlastníkem jedné poloviny" předmětných pozemků, a proto neakceptoval údaj o "podílovém spoluvlastnictví" jako důvod neplatnosti kupní smlouvy.
Ze všech těchto okolností vyplývá postup obecných soudů, na základě něhož dospěly ke shodnému závěru o absenci důvodů neplatnosti kupní smlouvy, což vedlo ke konstatování, že stěžovatelé neprokázali svá tvrzení o důvodech dovozujících neplatnost kupní smlouvy. Ústavní soud, s ohledem na shora uvedené vymezení rozhodovacího rámce, v daném případě nedospěl k závěru, že obecné soudy porušily základní práva stěžovatelů. Ohledně namítané přítomnosti tísně, resp. nesvobodné vůle při uzavírání kupní smlouvy nutno poznamenat, že z odůvodnění rozsudků obecných soudů vyplývají okolnosti, které jsou ve svém souhrnu rozhodné pro opodstatnění závěru o platnosti kupní smlouvy. Ústavní soud zde nemohl odhlédnout od způsobu, jímž stěžovatelé přistupovali k existenci vlastnické duplicity, která se u protistrany dle jejich názoru opírala o absolutně neplatný právní úkon. Stěžovatelé pochopitelně mohli být v dobré víře, že jsou vlastníky, avšak při objektivní existenci prodeje, byť byl dle jejich názoru neplatný, jim jako bdělým nositelům práva nic nebránilo činit kroky vedoucí k ochraně jejich vlastnictví. Avšak takové kroky nevyplývají ani z rozsudků obecných soudů, ani z argumentačně strohé ústavní stížnosti, v níž není ani popsána forma či způsob nátlaku ze strany orgánů státu, který v té době v obdobných případech ukrýval akty násilí či nátlaku na vlastní občany, za formální "fasádu práva", o čemž má Ústavní soud ze své vlastní rozhodovací činnosti řadu poznatků.
Nelze dospět k závěru, že obecné soudy při aplikaci podústavních právních norem vykročily z mezí ústavnosti, nebo že napadená rozhodnutí jsou výsledkem libovůle při aplikaci právních norem. Ústavní soud neshledal porušení základních lidských práv a svobod tvrzených stěžovateli ani porušení jejich práva na spravedlivý proces.
Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. září 2004
JUDr. Vojen Güttler, v. r.
předseda senátu