ECLI:CZ:US:2004:1.US.666.03
sp. zn. I. ÚS 666/03
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti ing. P. S. a ing. E. S., zastoupených JUDr. J. K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003, č. j. 29 Co 322/2003-21, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 2. 2003, č. j. 43 C 78/2003-8, ve znění usnesení ze dne 14. 7. 2003, č. j. 43 C 78/2003-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákon o Ústavním soudu) a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavnímu soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a)] napadli stěžovatelé v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.
Usnesením Městského soudu v Praze bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4, jímž soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatelů na vydání předběžného opatření, kterým by bylo žalovaným (nyní v postavení vedlejších účastníků), P. a J. B., zakázáno převést na jinou osobu členská práva a povinnosti v Bytovém družstvu Milovická 8.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 domáhali, aby soud určil, že dohoda o převodu členských práv a povinností uzavřená mezi K. B. a J. B. jako převodci na straně jedné a P. B. a J. B. jako nabyvateli na straně druhé, je vůči stěžovatelům právně neúčinná podle ust. §42a Občanského zákoníku. Důvodem této žaloby byla skutečnost, že K. B. dluží stěžovatelům částku 464.718,75 Kč s příslušenstvím, přičemž převod členských práv a povinností je odporovatelným právním úkonem.
V žalobě stěžovatelé rovněž soudu navrhli, aby vydal předběžné opatření shora uvedeného znění. Soud prvního stupně tomuto návrhu nevyhověl a odvolací soud na základě odvolání stěžovatelů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že obecné soudy nesprávně posoudily institut odpůrčí žaloby a důsledky vyplývající z rozhodnutí soudu, kterým je určeno, že právní úkon je vůči věřiteli neúčinný. Stěžovatelé totiž vedou s K. B. spor o zaplacení dlužné částky, přičemž po podání žaloby převedl K. B. bezúplatně členská práva a povinnosti na svého syna a jeho manželku.
Důvodem pro podání návrhu na vydání předběžného opatření pak byla skutečnost, že v případě převodu členských práv a povinností na další osobu by stěžovatelé v případě úspěšnosti odpůrčí žaloby museli u soudu podat další žalobu, a to žalobu na náhradu škody, a navíc by se nemohli v exekučním řízení domáhat uspokojení své pohledávky proti K. B. postižením členských práv a povinností P. B. aj. B.
Skutečnost, že o nároku stěžovatelů vůči K. B. dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, je podle stěžovatelů nerozhodná. Odvolací soud navíc pochybil, pokud tvrdí, že rozhodnutí o odpůrčí žalobě není podkladem pro podání návrhu na výkon rozhodnutí.
Podle názoru stěžovatelů proto obecné soudy porušily napadenými rozhodnutími zákaz libovůle, neboť rozhodovaly na základě tvrzení, které stěžovatelé nikdy neučinili, a mezi právním posouzením věci a skutkovým stavem je extrémní rozpor. V těchto skutečnostech spatřují stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s ohledem na to navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, že není běžnou součástí v soustavě obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), což se v řízení o ústavních stížnostech projevuje v povinnosti poskytovat ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám jednotlivce.
Ústavní soud není povolán ke kontrole aplikace či výkladu jednoduchého práva, pokud ovšem orgán veřejné moci takovým výkladem či aplikací současně neporuší základní právo či svobodu jednotlivce. Není proto úkolem Ústavního soudu posuzovat, zda obecné soudy "správně" interpretovaly institut jednoduchého práva za situace, kdy takovým výkladem soudy nezasahují do základního práva jednotlivce. Jinými slovy, pouhá polemika stěžovatelů s právním názorem obecného soudu ještě není důvodem pro zásah ze strany Ústavního soudu.
Jedním ze základních postulátů, jež naplňují právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je vyloučení libovůle v rozhodování orgánů veřejné moci. Ústavní soud však v daném případě nezaznamenal v postupu soudů libovůli, na níž stěžovatelé upozorňují a ve které spatřují hlavní důvod zásahu do práva na spravedlivý proces.
O libovůli v rozhodování nelze hovořit tam, kde obecný soud zdůvodní aplikaci příslušných právních norem a vyloží právní závěry, k nimž v daném případě dospěl. Jak Ústavní soud z obsahu odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze zjistil, vypořádal se obecný soud s námitkami uplatněnými stěžovateli způsobem, jenž v rozhodnutí vyložil. Rovněž se pak obecné soudy v daném případě vypořádaly i s tím, zda jsou v dané věci dány předpoklady stanovené ust. §102 o. s. ř. k vydání předběžného opatření.
Jak obecné soudy vyložily, předpokladem uplatnění odpůrčí žaloby je existence vymahatelného nároku proti dlužníkovi, který svým úkonem zkrátil uspokojení tohoto nároku, tedy existence exekučního titulu. Dokud takový titul neexistuje, nelze o odpůrčí žalobě rozhodnout, a proto je zde také zpravidla důvod k přerušení řízení do doby, než bude o pohledávce věřitele pravomocně rozhodnuto (srov. rozh. NS ČR sp. zn. 21 Cdo 2285/2000, Sbírka soudních rozhodnutí, 2003, 2, str. 117).
Tyto závěry lze rovněž vztáhnout i na otázku výkonu rozhodnutí, vydaném na základě podané odpůrčí žaloby. Takové rozhodnutí není vykonatelné samo o sobě, nýbrž pouze ve spojení s pravomocným rozhodnutím stanovícím povinnost dlužníka vůči věřiteli (srov. rozh. NS ČR sp. zn. 2 Cdon 1703/96, Sbírka soudních rozhodnutí, 2000, 4, str. 231).
Za takové situace nelze usuzovat o tom, že by obecné soudy rozhodovaly libovolně, a porušily tak právo stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny či podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu