ECLI:CZ:US:2004:1.US.711.02
sp. zn. I. ÚS 711/02
Usnesení
I. ÚS 711/02
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti J., spol. s.r.o., zastoupené JUDr. R. F., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25.4.2002, č.j. 18 Co 199/2001-30, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a J. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka ve svém podání uvedla, že dne 25.2.2000 podala návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví vedlejšího účastníka a jeho manželky. Soud prvního stupně jejímu návrhu vyhověl a výkon rozhodnutí nařídil (návrh se týkal, vedle individualizovaných pozemků též dvou dosud nezkolaudovaných rodinných domků o jedné bytové jednotce typu A a typu B, postavených na těchto pozemcích na základě stavebního povolení č. 133/97 vydaného Stavebním úřadem Městského úřadu Vizovice dne 10.7.1997, č.j. 285/1680/97 - Ha). Krajský soud usnesení prvostupňového soudu na základě odvolání povinného částečně změnil, a to v té části, kde byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem dvou dosud nezkolaudovaných domů, údajně proto, že stěžovatelka nepředložila doklad, a to stavební povolení č. 133/97. Tuto skutečnost považuje stěžovatelka za nesprávnou a pro ni nepochopitelnou, protože přílohy předložila již soudu I. stupně a tento soud také na jejich základě výkon rozhodnutí nařídil.
Podle názoru stěžovatelky došlo napadeným usnesením k porušení jejího práva na spravedlivý proces, případně i práva rovného postavení stran před soudem. Na okraj stěžovatelka poukázala na skutečnost, že Krajskému soudu v Brně trvalo doručení napadeného usnesení téměř 6 měsíců.
Relevantní znění příslušných článků Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Podle čl. 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že exekuční řízení je řízením formálním, že soud tudíž při rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí v zásadě vychází z tvrzení oprávněného a z listin jím předložených, které mají dokládat existenci vykonatelného exekučního titulu a vlastnictví povinného k nemovitostem, jejichž prodej se navrhuje. Podle §335 odst. 1 obč. soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2000, musel oprávněnou nemovitost, jejíž prodej navrhuje, přesně označit, přičemž ustálená soudní judikatura tento požadavek interpretuje s využitím zák. č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí. To vyžaduje, aby stavba byla identifikována i označením pozemku, na němž je postavena. Odvolací soud poukázal na to, že v odůvodnění usnesení neuvedl, že by neměl k dispozici stavební povolení, ale že tuto listinu založenou v soudním spise nepovažoval za doklad prokazující vlastnictví povinného ke stavbám dvou domů, když navíc nebylo uvedeno, na kterém ze čtyř pozemků se každá stavba nachází. K námitce ohledně dlouhé doby doručování odkázal odvolací soud na zjištění, že usnesení doručoval Okresní soud ve Zlíně (ve smyslu §225 obč. soudního řádu) a podrobně popsal časovou posloupnost jednotlivých kroků.
Stanovisko vedlejšího účastníka nepovažoval Ústavní soud za nutné zjišťovat.
Ze spisu Okresního soudu ve Zlíně sp. zn. 16 E 394/2000 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 25.2.2000 proti vedlejšímu účastníkovi návrh na výkon rozhodnutí prodejem čtyř pozemků v kat. úz. Z. a "dvou dosud nezkolaudovaných rodinných domů o jedné bytové jednotce typu "A" a typu "B", stojících na těchto pozemcích dle stavebního povolení č. 133/97, které jsou v SJM povinného a jeho manželky". Soud I. stupně návrhu stěžovatele usnesením ze dne 29.8.2000, č.j. 16 E 394/2000-11, vyhověl. Vedlejší účastník využil prostředků určených k procesní obraně povinného v exekučním řízení, kromě jiného podal též proti usnesení odvolání, v němž zejména namítal, že rozestavěné domy nejsou dosud v jeho vlastnictví ani jeho manželky, neboť se tak stane až po podpisu protokolu o převzetí a po zaplacení plné kupní ceny. O tomto odvolání bylo rozhodnuto napadeným usnesením krajského soudu.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelky nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří naplnění předpokladů stanovených procesními předpisy, za nichž může soud ve věci rozhodnout. Odvolací soud důvodně poukazuje na povahu exekučního řízení a zejména na okolnost, že výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti lze nařídit jen když oprávněný nemovitost přesně označí a je-li prokázáno, že nemovitost je ve vlastnictví povinného (§335 odst. 1 obč. soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000). Jestliže soud zjistil, že stěžovatelka důkaz o vlastnictví rozestavěných domů nepředložila (Ústavní soud plně souhlasí se závěrem, že stavební povolení nemůže být dokladem o existenci vlastnického práva), rozhodl plně v souladu se zákonem.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se uspokojení pohledávky přiznané exekučním titulem jinými vhodnými způsoby výkonu rozhodnutí. Ze stejných důvodů nemohlo ani dojít k porušení rovnosti účastníků v řízení před obecnými soudy.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu