ECLI:CZ:US:2004:1.US.733.02
sp. zn. I. ÚS 733/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. F. Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) S. D., 2) J. D., 3) V. D., 4) Z. D., 5) M. D., zastoupených JUDr. J. M., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2002, čj. 21 Co 531/2001 - 456, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2002, čj. 30 Cdo 1231/2002 - 469, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 12. 2002, domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu ČR. Ve své ústavní stížnosti částečně zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy prvního a druhého stupně, kde vystupovali jako žalobci ve sporu o určení vlastnictví k nemovitostem, v žalobě blíže specifikovaným. Argumentovali tím, že kupní smlouva o prodeji nemovitostí, kterou dne 1. 10. 1958 F. D. a V. D. prodali Kovodružstvu Rychnov nad Kněžnou ve smlouvě specifikované nemovitosti za částku 19 819,-- Kčs, byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň stěžovatelé spatřují v tom, že jejich právní předchůdci uzavřeli tuto smlouvu s výrobním družstvem za situace, kdy F. D. čekal na rozhodnutí o odvolání ve své trestní věci. Představitelé družstva mu pro případ, že nemovitosti prodá, slíbili, že zajistí příznivý výsledek u odvolacího soudu. Nápadně nevýhodné podmínky vyplývají z kupní ceny, za kterou nemovitosti prodali.
Postupem obecných soudů byla, podle stěžovatelů, porušena jejich procesní a majetková práva. Nejvyšší soud ČR se v rozhodnutí o dovolání soustředil jen na formální stránku procesních ustanovení a neposuzoval věc ve světle Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a mezinárodních smluv. Obecné soudy porušily, podle stěžovatelů, článek 4 odst. 3, 4 a článek 11 odst. 1 a 4 Listiny, na jejichž základě má každý právo vlastnit majetek.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla vyžádána vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud ve vyjádření zcela odkázal na svůj rozsudek, ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR odkázal na odůvodnění svého usnesení a připomněl, že stěžovatelé fakticky nijak nezpochybňují důvod, pro který bylo jejich dovolání odmítnuto.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Jičíně, sp. zn. 6 C 132/1993, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že se jedná o spor zahájený žalobou dne 30. 3. 1992. Okresní soud v Jičíně ve věci rozhodoval celkem čtyřikrát, naposledy rozsudkem ze dne 20. 11. 2000, čj. 6 C 132/93 - 422. Po obsáhlém dokazování zamítl žalobu stěžovatelů na určení, že F. D., nar. 30. 3. 1901, a V. D., nar. 7. 1. 1932, byli každý, ke dni své smrti, jednou polovinou spoluvlastníky nemovitostí ve výrokové části rozsudku přesně specifikovaných. Jako předběžnou otázku řešil okresní soud otázku platnosti kupní smlouvy ze dne 1. 10. 1958, kterou F. a V. D. prodali Kovodružstvu Rychnov nad Kněžnou zmíněné nemovitosti za kupní cenu ve výši 19 818,90 Kčs. Stěžovatelé, jako žalobci, zpochybňovali platnost této smlouvy s tím, že byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Tíseň měla být v tom, že tehdy bylo proti F. D. vedeno trestní stíhání za schodek v hospodaření, takže zmínění převodci smlouvu uzavřeli v očekávání, že Kovodružstvo se na oplátku postará, aby trestní řízení, vedené proti F. D., dopadlo pro něj co nejlépe. Nápadně nevýhodné podmínky smlouvy spočívaly, podle tvrzení stěžovatelů, v neúměrně nízké kupní ceně.
Po obsáhlém dokazování okresní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že uvedenou kupní smlouvu nelze považovat za smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu §37 občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 1951. V řízení nebylo prokázáno, že by Kovodružstvo či některý z jeho funkcionářů slibovali převodcům příznivě ovlivnit trestní řízení. Kupní cena účastníky smlouvy sjednaná byla o 17,71 % nižší než maximální cena, daná tehdejšími cenovými předpisy. Své závěry okresní soud podrobně a důkladně odůvodnil, v podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku.
K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 1. 2002, čj. 21 Co 531/2001 - 456, rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedený rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Tento soud usnesením ze dne 17. 10. 2002, čj. 30 Cdo 1231/2002 - 469, jejich dovolání odmítl jako nepřípustné.
Podle odůvodnění rozsudku krajského soudu zjistil okresní soud náležitě skutkový stav na základě řádně provedených důkazů, které v odůvodnění svého rozsudku vyhodnotil způsobem odpovídajícím ustanovení §157 OSŘ. Stěžovatelé, jako žalobci, sice měli na určení vlastnictví obou zesnulých spoluvlastníků nemovitostí naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. Při posuzování, zda při uzavření kupní smlouvy byl na straně F. a V.a D. stav tísně, poukázal na skutečnost, že F. D. byl v roce 1958 odsouzen k trestu odnětí svobody pro trestné činy podle §245 odst. 1 písm. b) a §246 odst. 1 tehdejšího trestního zákona (rozkrádání a poškozování majetku v socialistickém vlastnictví). F. D. byl tehdy ve všech posudcích hodnocen příznivě, bylo oceněno, že propagoval združstevnění a v roce 1948 se stal členem KSČ. Krajský soud uzavřel, že i pokud by bylo pravda, že si oba od prodeje nemovitostí Kovodružstvu slibovali lepší výsledek trestního řízení, nešlo o tíseň, ale o kalkul.
Bez ohledu na to, zda smlouva byla uzavřena v tísni, nelze, podle krajského soudu, tuto smlouvu považovat za neplatnou podle §37 tehdy platného občanského zákoníku, protože podmínka, že byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, nebyla naplněna. Tehdejší cenový předpis stanovil cenu maximální, představující horní mez smluvní svobody. Smluvní strany si mohly sjednat cenu nižší a pokud si ji takto sjednaly, bylo by možno považovat takovou cenu za nápadně nevýhodnou, pokud by byla tato nevýhodnost, s ohledem na okolnosti uzavření smlouvy, zcela zřejmá, nepřiměřená a do očí bijící. V daném případě byl tento rozdíl ve výši 17,71 % a smlouva byla uzavřena za okolností, kdy vlastnictví většího nemovitého majetku bylo spíše přítěží. V těchto okolnostech nelze tedy spatřovat, podle závěru odvolacího soudu, smlouvu uzavřenou za nápadně nevýhodných podmínek.
Základními argumenty ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů se závěry odvolacího soudu, který potvrdil rozsudek okresního soudu, pokud jde o posouzení platnosti smlouvy, jíž v roce 1958 jejich právní předchůdci, tj. F. a V. D., převedli na Kovodružstvo Rychnov nad Kněžnou řadu nemovitostí. Otázkami platnosti této smlouvy se soudy obou stupňů detailně zabývaly a důkladně se vypořádaly se všemi důkazními návrhy a tvrzeními stěžovatelů. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění zmíněných rozhodnutí.
Ústavní stížností bylo napadeno i označené usnesení Nejvyššího soudu ČR. Toto usnesení nemohlo porušit žádné z tvrzených základních práv stěžovatelů, protože se merita věci vůbec nedotklo. Jedná se o rozhodnutí, jímž bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto pro nepřípustnost z důvodů, které dovolací soud v odůvodnění usnesení podrobně vyložil.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelů spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Taková porušení základních práv a svobod stěžovatelů Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 4 Listiny, dlužno doplnit, že v přezkoumávané věci ustanovení tohoto článku nebyla vůbec dotčena, což vyplývá z podstaty sporu vedeného před obecnými soudy, jak je uvedeno shora.
K porušení práva stěžovatelů vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny rovněž nedošlo. V této souvislosti lze odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle které uvedený článek chrání pouze vlastnické právo již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně, jak je tomu v konkrétním případě.
Protože Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy i před Nejvyšším soudem ČR v rozsahu, v jakém je stěžovatelé namítali, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv a svobod, odmítl ústavní stížnost stěžovatelů jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2004
JUDr. F. Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu