ECLI:CZ:US:2004:1.US.735.02
sp. zn. I. ÚS 735/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. července 2004 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph.D., ve věci J. P., zastoupeného JUDr. K. M., advokátkou, proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2002, sp. zn. 7 Co 1844/2002 a proti výroku II. rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 10. 5. 2002, č. j. 5 C 623/2000-748, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 6. 2002, č.j. 5 C 623/2000-755, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených výroků vydaných ve sporu o přechod vlastnického práva k nemovitostem, jimiž nebyla přiznána náhrada nákladů nalézacího a odvolacího řízení, a tvrdil, že jimi byla porušena jeho práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních svobod (dále též "Listina").
Z vyjádření Okresního soudu v Prachaticích vyplynulo, že protistrana podala ve věci dovolání. Ústavní soud u Nejvyššího soudu zjistil, že dovolání byla přidělena sp. zn. 28 Cdo 183/2003, a že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2003 byla rozhodnutí okresního a krajského soudu, jejichž součástí je i napadený výrok, zrušena. Ústavní soud dotazem u Okresního soudu v Prachaticích zjistil, že v mezidobí od rozhodnutí Nejvyššího soudu vydal Okresní soud v Prachaticích dne 9. 12. 2003 rozsudek, který byl Krajským soudem v Českých Budějovicích dne 30. 3. 2004 zrušen (6 Co 271/2004). Řízení před obecnými soudy pokračuje.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále zákon"). A to včetně podmínek ust. §75 odst. 1 zákona, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita.
Ústavní stížnost je nepřípustná.
Ústavní soud konstatuje, že pravomocné rozsudky, proti jejichž výrokům o nepřiznání nákladů řízení byla podána ústavní stížnost, byla v rámci dovolacího řízení zrušena. Řízení před soudem prvního stupně, ani řízení před soudem druhého stupně dosud pravomocně neskončilo. Teprve poté, co nabudou právní moci nová rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně a s nimi související rozhodnutí o nákladech řízení, bude moci stěžovatel případně podat novou ústavní stížnost.
Ústavní soud si je vědom neobvyklosti procesní situace: stěžovatel podal ústavní stížnost v situaci, kdy již neměl ve své dispozici jiné procesní prostředky k ochraně svého práva, avšak protistrana měla v dispozici dovolání, které podala a následně byla zrušena obě rozhodnutí, proti jejichž částem brojila ústavní stížnost. Tato skutečnost, vzhledem k akcesorické povaze výroků o nákladech řízení, nezvratně znamená, že podání ústavní stížnosti bylo objektivně předčasné.
Aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel proto předložený návrh odmítnout, neboť jde o návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. července 2004
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj