ECLI:CZ:US:2004:1.US.740.02
sp. zn. I. ÚS 740/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatelky O.N., zastoupené JUDr. L. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 13 Co 433/2002, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 12 C 153/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 13 Co 433/2002, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 12 C 153/2000. Stěžovatelka zároveň upozornila, že proti shora uvedeným rozhodnutím obecných soudů podává současně dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky. Ústavní soud tedy, v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti, vyčkal v dané věci rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dne 25. 8. 2004 obdržel Ústavní soud rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 93/2004, kterým byly rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, sp. zn. 13 Co 433/2002, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. 12 C 153/2000 - tedy rozhodnutí napadená ústavní stížností - zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedenou skutečnost Ústavní soud ověřil rovněž z následně zaslaného spisového materiálu Obvodního soudu pro Prahu 1.
Za uvedené situace je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní stížnost je fyzická a právnická osoba oprávněna podat, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Podle §75 odst. 1 citovaného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě je zjevné, že předmětné řízení nebylo dosud ukončeno, neboť citovaným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo rozhodnuto o vrácení věci soudu I. stupně, který bude v rámci pokračujícího řízení ve věci znovu jednat a rozhodovat. Stěžovatelce se tak v tomto řízení znovu otevírá možnost v plné míře svá práva uplatnit. Za této procesní situace je ústavní stížnost předčasná, jelikož stěžovatelka nevyčerpala a v době podání ústavní stížnosti ani nemohla vyčerpat všechny procesní prostředky, poskytnuté zákonem k ochraně jejích práv.
Ústavní soud rovněž odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými zásadně není oprávněn - ve fázi dosud neukončeného řízení - vykonávat jakýkoli dohled či dozor. Domáhat se ochrany svých ústavně zaručených základních práv nebo svobod podáním ústavní stížnosti je fyzická nebo právnická osoba oprávněna za podmínek stanovených Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu teprve po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně svých práv a pravomocném ukončení věci. V této souvislosti lze i připomenout, že ochrana základních práv a svobod není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech soudů, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech prostředků ostatních (srov. čl. 4 Ústavy).
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. září 2004
JUDr. Vojen Güttler
soudce zpravodaj