ECLI:CZ:US:2004:1.US.749.01
sp. zn. I. ÚS 749/01
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů T. R. a S. M., obou zastoupených JUDr. F. R., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2001, čj. 18 Co 322/01 - 63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se včasnou ústavní stížností domáhali zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 5. 10. 2001, čj. 18 Co 322/01 - 63, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 13. 11. 2000, čj. 5 C 93/2000 - 33. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba na určení, že žalobci T. R. a S. M., roz. R. (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelé), jsou spoluvlastníky nemovitostí, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha-město na LV pro katastr obce Praha, kat. území Praha 7, Holešovice.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že odvolacím soudem bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na ochranu jejich vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Podle názoru stěžovatelů spoluvlastnický podíl pana O. R. k předmětným nemovitostem přešel na čs. stát na základě rozhodnutí finančního odboru ONV Praha 7 ze dne 10. 5. 1965, sp. zn. Fin 3 - ciz. Hol-20, které však nebylo nikdy panu O. R. řádně doručeno. Základní pochybení správního orgánu spatřují stěžovatelé v tom, že nebyla respektována úprava §2 odst. 1 nařízení vlády č. 91/1960 Sb., podle něhož byl správní orgán povinen zabývat se svědomitě a odpovědně každou projednávanou věcí. Stěžovatelé již v řízení před obecnými soudy zdůrazňovali, že z řízení, které předcházelo vydání výše uvedeného rozhodnutí finančního odboru ONV, je zřejmé, že citované ustanovení nařízení vlády č. 91/1960 Sb. bylo hrubě porušeno. Podle stěžovatelů z obsahu správního spisu je evidentní, že po pobytu pana O. R. tehdejší ONV Praha 7 ani orgány VB vůbec nepátraly, nesnažily se s ním spojit ani nevyvinuly žádné úsilí přesto, že ze zjištění policie bylo zřejmé, kam se jmenovaný odstěhoval. Namísto toho byl, vyhláškou finančního odboru ONV Praha 7 ze dne 2. 3. 1965, sp. zn. Fin 3 - ciz. Hol-20, O. R. ustanoven opatrovník. V napadeném rozsudku městský soud uvádí, že ke zjištění pobytu určité osoby je zapotřebí nejen znalosti jména a příjmení, ale i dalších identifikačních údajů. Správnímu orgánu tyto údaje tehdy nebyly známy. Z dopisů ONV Praha 7 ze dne 18. listopadu 1964 a 3. prosince 1964, adresovaných Hlavní správě veřejné bezpečnosti v Praze 1, však vyplývá, že správní orgán znal příjmení a jméno O. R., ale i jeho datum narození, jeho poslední bydliště, i datum odhlášení do ciziny.
Přes uvedené skutečnosti ONV v Praze 7 netrval na tom, aby Hlavní správa VB, za součinnosti příslušné ambasády, zjistila místo pobytu O. R. Při vynaložení potřebného úsilí by to bylo možné. ONV v Praze 7 však vycházel z tehdejší společenské objednávky dané komunistickým režimem a aniž potřebné úsilí vynaložil, ustanovil O. R. opatrovníka. Stěžovatelé vycházejí z toho, že vyhláška ONV Praha 7 ze dne 2. 3. 1965 představuje absolutně neplatný právní úkon pro zjevný rozpor se zákonem. Pobyt O. R. v cizině nebyl neznámý a mohl být, při respektování citovaného nařízení vlády, zjištěn. I když byl tedy O. R. ustanoven opatrovník, ten nemohl za něj nikdy, s právními účinky, jednat. Proto nemohl ani platně převzít vyhlášku ONV Praha 7, sp. zn. Fin 3 - ciz. Hol-20, ze dne 10. 5. 1965, a nemohly tedy ani nastat účinky přechodu majetku na čs. stát, které z tohoto aktu vyplývaly. Vlastníkem předmětných nemovitostí proto zůstal O. R., jehož právními nástupci jsou v současné době stěžovatelé.
Ústavní soud poté přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů a zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé, oprávnění k jejímu podání, byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána přípustnou.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a odkázal v plném rozsahu na odůvodnění svého rozsudku.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření zopakoval podstatu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. K námitkám stěžovatelů uvedl, že vyšel ze zjištění, že správní orgán neměl, ke dni svého rozhodnutí o ustanovení opatrovníka, k dispozici žádné jiné údaje o O. R. než jeho sdělení o tom, že se odstěhoval. I v odvolání stěžovatelé pouze uváděli, že správní orgán znal neúplnou adresu O. R. Nepoukazovali však na to, že by správní orgán znal data narození a jiné identifikační údaje O. R. Odvolací soud proto setrvává na stanovisku, že dopisy ONV Praha 7 ze dne 18. 11. 1964 a ze dne 3. 12. 1964, obsahující data narození O. R., nebyly součástí správního spisu ONV v Praze 7, ze kterého odvolací soud ke dni svého rozhodnutí vycházel. Znalost místa posledního pobytu O. R. a data jeho odhlášení do ciziny byla, podle závěrů odvolacího soudu, pro správní orgán irelevantní, neboť na základě těchto identifikačních údajů nelze dožádání do ciziny vypravit. V dalším odvolací soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Městská část Praha 7 se zcela ztotožnila se závěry odvolacího soudu. K nápravě případných křivd, ke kterým došlo v důsledku podobných rozhodnutí v období mezi roky 1948 až 1989 byly přijaty restituční zákony. Stěžovatelé měli možnost, v zákonem stanovené době, využít možnosti požádat o vydání věci, což neučinili. I pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že k přechodu vlastnictví na stát na základě předmětného rozhodnutí správního orgánu nedošlo, zastává Městská část Praha 7 názor, že původní vlastník pozbyl vlastnictví v důsledku vydržení. Rozhodnutím obecných soudů nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatelů.
Ústavní soud si rovněž vyžádal spis sp. zn. 5 C 93/2000 Obvodního soudu pro Prahu 7. Rozsudkem tohoto soudu prvního stupně ze dne 13. 11. 2000, čj. 5 C 93/2000 -33, byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o určení, že jsou spoluvlastníky ideálních 28/200, to je každý z nich 14/200 celku domu a stavební parcely, zapsaných u Katastrálního úřadu Praha-město na LV pro katastr obce Praha, kat. území Praha 7, Holešovice. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že stěžovatelé mají naléhavý právní zájem na určení, že nedošlo po právu k odnětí spoluvlastnického podílu O. R. a že jsou osobami oprávněnými, jako právní nástupci původního spoluvlastníka předmětných nemovitostí. Stěžovatelé jako právní nástupci jednoho z původních spoluvlastníků předmětných nemovitostí nevyužili restitučních zákonů. Využívají tedy jen svého práva údajných vlastníků předmětných nemovitostí v rozsahu ideálních podílů s tvrzením, že jejich právní předchůdce O. R. nepozbyl, žádným z uváděných způsobů, svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech. Stěžovatelé se tak domáhali odstranění protiprávního stavu, ke kterému došlo rozhodnutím finančního odboru ONV Praha 7 ze dne 10. 5. 1965. Námitky stěžovatelů proti procesnímu i hmotněprávnímu postupu správního orgánu jsou sice na místě, ale mohly by být posuzovány jen v rámci postupu podle restitučních zákonů. Nemohou být tudíž uplatněny až nyní, když již veškeré zákonné restituční lhůty uplynuly. Jestliže tedy nebylo využito této možnosti, soud se již nejen nemůže, ale dokonce nesmí zabývat posuzováním těchto skutečností pro marné uplynutí těchto lhůt podle restitučních zákonů, včetně lhůt k výzvám k vydání nemovitostí. Prekluzivní povaha těchto lhůt znamená, že soud musí k jejich marnému uplynutí přihlížet z moci úřední. K prekluzi došlo dnem 30. 10. 1995, tedy více než čtyři roky před podáním žaloby v této věci.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2001, čj. 18 Co 322/01 - 63, Ústavní soud zjistil, že jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Odvolací soud zaujal stanovisko, že restituční zákon č. 87/1991 Sb. nevylučuje možnost dovolávat se ochrany vlastnictví podle obecných ustanovení občanskoprávních předpisů, neboť zákon č. 87/1991 Sb. upravuje jiné nároky a způsob jejich uplatňování než občanský zákoník. Restituční předpisy byly v určitém období vedle občanského zákoníku pouze dalším právním nástrojem, který umožňoval bývalým vlastníkům domáhat se obnovení svého vlastnictví v režimu, který byl pro ně právně výhodnější. Pokud stěžovatelé tento výhodnější právní režim nevyužili, nelze jim odebrat možnost domáhat se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů. K odvolacím námitkám stěžovatelů odvolací soud uvedl, že stěžovatelé v řízení neprokázali, že by jako dědici nabyli podíly na sporných nemovitostech, neboť tyto podíly byly jejich právnímu předchůdci O. R. odňaty rozhodnutím příslušného správního orgánu podle nařízení vlády č. 15/1959 Sb. Odvolací soud nebyl oprávněn v daném řízení zkoumat věcnou správnost uvedeného správního aktu, když tato správnost může být přezkoumávána pouze v rámci správního soudnictví. Podle §135 odst. 2 OSŘ soud vychází z rozhodnutí, které bylo vydáno příslušným orgánem. Je však povinen zkoumat, zda se nejedná o tzv. paakt, zda správní akt byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný a vykonatelný. V daném případě bylo rozhodnutí sp. zn. Fin 3 - ciz. Hol-29, ze dne 10. 5. 1965, o odnětí spoluvlastnického práva ke sporným nemovitostem, vydáno k tomu kompetentním orgánem - finančním odborem ONV v Praze 7. Námitku o nedostatku pravomoci a vykonatelnosti správního rozhodnutí nepovažoval odvolací soud za důvodnou. Jak vyplynulo z obsahu správního spisu, správní orgán na základě svého šetření u příslušných orgánů státu ohledně bydliště O. R. pouze zjistil, že jmenovaný se odhlásil ze svého trvalého pobytu v tehdejší ČSSR a jako adresu svého pobytu uvedl pouze neurčitě. Zjištění pobytu určité osoby vyžaduje znalost nejen jména a příjmení, ale i dalších identifikačních údajů, jako jsou data narození nebo rodné číslo, popřípadě číslo pasu nebo jiného osobního dokladu. Z obsahu správního spisu vyplývá, že ohledně O. R. nebyly správnímu orgánu známy žádné výše uvedené informace, podle kterých by bylo možno jeho osobu jednoznačně identifikovat. Správní orgán proto postupoval zcela v intencích ustanovení §2 odst. 2 nařízení vlády č. 91/1960 Sb., když O. R., jako osobě neznámého pobytu, ustanovil opatrovníka, kterému také rozhodnutí o odnětí majetkových podílů doručil. Stěžovatelé v řízení neprokázali nedostatek právní moci a vykonatelnosti správního rozhodnutí, kterým byly majetkové podíly na sporných nemovitostech jejich právnímu předchůdci odňaty, proto soud prvního stupně postupoval správně, když žalobu zamítl.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podstata ústavní stížnosti stěžovatelů spočívá v polemice s hodnocením důkazů a s právními závěry odvolacího soudu. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší s ohledem na ustanovení čl. 83 Ústavy ČR. Podle tohoto článku úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, to znamená poskytování ochrany základních práv a svobod zakotvených v Ústavě ČR a v Listině základních práv a svobod. Ústavní soud však není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou a s mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Skutečnost, že soud v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá sama o sobě oprávněnost ústavní stížnosti.
Ústavní soud se nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy ani přehodnocováním jejich právních závěrů, na základě provedených důkazů učiněných. To mu přísluší pouze za situace, kdy v řízení byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatelů. K tomu dochází zejména tehdy, jestliže jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů i Nejvyššího soudu ČR a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelů nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, stěžovatelům byla poskytnuta náležitá soudní ochrana, jejich postavení jako účastníků řízení bylo plně respektováno. Soud prvního stupně provedl celou řadu důkazů, jimiž zjistil skutkový stav věci. Z tohoto skutkového zjištění vycházel i odvolací soud, který podle zásady volného hodnocení důkazů dospěl k odlišnému právnímu závěru než soud prvního stupně a tento právní závěr řádně odůvodnil. Vzhledem k výše uvedenému nedošlo k porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
K námitkám stěžovatelů lze dále uvést, že Ústavní soud považuje za správný závěr odvolacího soudu, podle kterého stěžovatelé neprokázali v řízení jimi tvrzenou neexistenci právní moci a vykonatelnosti správního rozhodnutí. Pokud jde o úplnost údajů o O. R. a možnosti zjistit jeho pobyt v zahraničí, stěžovatelé se v ústavní stížnosti odvolávají na dopisy ONV Praha 7 ze dne 18. listopadu 1964 a ze dne 3. prosince 1964, v nichž, podle jejich tvrzení, byly dostatečné údaje k tomu, aby mohl být zjištěn pobyt O. R. a mohlo mu být doručeno rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatelů tyto dopisy měly být součástí správního spisu a stěžovatelé je zamýšleli přiložit k ústavní stížnosti. To však neučinili a ani neprokázali, že by tyto dopisy byly součástí správního spisu.
K uvedenému je možno doplnit, jak je to uvedeno v obou rozsudcích obecných soudů i ve vyjádření Městské části Praha 7, že stěžovatelům nic nebránilo domáhat se svých vlastnických práv cestou restitučních zákonů.
Ústavní soud se dále zabýval i namítaným porušením čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatelů, že bylo porušeno jejich právo vlastnit majetek, neboť předmětným ustanovením je chráněno vlastnické právo jako takové, tedy vlastnické právo již konstituované a existující, a nikoliv pouze tvrzený nárok na ně. Z toho vyplývá, že vlastnictví, o které je veden pouze spor, ústavně chráněno není a ani být nemůže, jak již Ústavní soud mnohokrát judikoval.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením návrh odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2004 JUDr. František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu