ECLI:CZ:US:2004:1.US.75.03
sp. zn. I. ÚS 75/03
Usnesení
I. ÚS 75/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti Ing. P. M., zast. JUDr. F. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31.10.2002, č.j. 22 Co 2167/2002-226, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26.6.2002, č.j. 12 C 26/98-204, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, a J. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že rozsudkem krajského soudu byl jako věcně správný potvrzen rozsudek okresního soudu o tom, že žalovaný (nyní vedlejší účastník) není povinen zaplatit stěžovateli částku 1 477 942,60 Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Svá rozhodnutí opřely oba soudy o zjištění, že mezi účastníky byly sjednány celkem 3 obchody, které byly stěžovatelem vyfakturovány 3 fakturami. Existence obchodních případů i faktur byla prohlášena za nespornou. Následně oba soudy soustředily svoji pozornost na průběh předmětných obchodů a zabývaly se zjišťováním, zda skutečně došlo k "průběžnému dodávání zboží" a zda toto průběžné dodávání nevylučuje "průběžné placení kupních cen", jak je má na mysli §450 odst. 1 obch. zákoníku. Vzhledem k tomu, že ze znaleckého zkoumání účetnictví vedlejšího účastníka jednoznačně vyplynulo, že je neúplné a zmanipulované a nelze jím dokázat uskutečnění plnění, jak tvrdil vedlejší účastník, uzavřely oba soudy, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. V další části ústavní stížnost stěžovatel upozornil na skutečnost, že ačkoliv v odvolání proti rozhodnutí okresního soudu namítal, že již tento soud se nevypořádal s naprosto protichůdnými tvrzeními vedlejšího účastníka, že nepřihlížel k závěrům znaleckého posudku a že se neřídil pokyny odvolacího soudu (udělenými v rozsudku zrušujícím první rozsudek okresního soudu, jímž bylo žalobě vyhověno), krajský soud velmi zjednodušil celou skutkovou situaci a prakticky opakoval chyby a nesprávné postupy, které stěžovatel vytýkal již okresnímu soudu.
Posléze stěžovatel zopakoval a uspořádal námitky, které již uplatnil před krajským soudem, zejména tvrdil, že ani jedna z částek, které vedlejší účastník poukázal k úhradě předmětného závazku se neshoduje s účtovanými částkami (ani čísla účtů), že platil faktury dříve, než vůbec byly vystaveny, a že celkovou požadovanou částku přeplatil o 96 357,40 Kč, přičemž přeplatek nepožadoval zpět.
S odvoláním na judikaturu Ústavního soudu stěžovatel tvrdí, že oba soudy se nevypořádaly s provedenými důkazy a setrvaly na závěru, že neunesl důkazní břemeno. Podle stěžovatele se skutková zjištění soudu dostala do extrémního nesouladu s vykonanými důkazy, napadená rozhodnutí považuje za nepřezkoumatelná. čímž došlo k porušení jeho základních práv chráněných ústavním pořádkem. Namítá, že krajský soud neposkytl ochranu jeho právům (čl. 90 Ústavy ČR, dále jen "Ústava"), necítil se vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy) ani názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"). Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud oba rozsudky obecných soudů zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Ústavy a Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 89 odst. 2 Ústavy:
Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Krajský soud ve vyjádření zdůraznil, že ve smyslu §132 obč. soudního řádu zhodnotil důkazy provedené okresním soudem a ve shodě s tímto hodnocením vychází jeho rozsudek z toho, že žalobce v řízení pravdivost svých skutkových tvrzení neprokázal. Dále upozornil na to, že stěžovatel ve stížnosti opakuje odvolací námitky, namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku a tvrdí i to, co z tohoto rozsudku nevyplývá (např. že věřitel musí dokazovat, že dlužník neměl dostatek finančních prostředků na to, že v rozhodné době mohl splnit své závazky), a proto odkázal na odůvodnění rozsudku. V závěru vyslovil názor, že stěžovatel nebyl zkrácen na svých ústavních právech, tudíž navrhuje vydání nálezu, jímž se ústavní stížnost zamítá.
Okresní soud stručně charakterizoval průběh sporu a především poukázal na to, že všechny důkazy hodnotil v souladu s §132 obč. soudního řádu, tj. jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, vše s přihlédnutím k tvrzením a námitkám účastníků řízení. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Ústavní stížnost považuje za nedůvodnou, neboť bylo rozhodnuto v souladu s Ústavou a ostatními zákony a nebylo porušeno právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
Stanovisko vedlejšího účastníka nepovažoval Ústavní soud za nutné zjišťovat, neboť ústavní stížnost se koncentruje na posouzení procesních pravidel.
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 12 C 26/98 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 19.12.1997 proti vedlejšímu účastníkovi návrh, kterým se domáhal zaplacení konkretizované peněžité částky s příslušenstvím, a to s odvoláním na vystavenou fakturu (posléze byl návrh rozšířen o další peněžité částky). V průběhu řízení se uskutečnila řada jednání, byly prováděny navržené důkazy, taktéž po zrušení prvního, vyhovujícího, rozsudku. Po skončení dokazování okresní soud návrh zamítl (viz rozsudek ze dne 26.6.2002, č.j. 12 C 26/98-204), zejména když dospěl k závěru, že platby vedlejšího účastníka na účet stěžovatele byly platbami za odebrané zboží, čímž došlo ke splnění závazků z kupní smlouvy. Krajský soud, na základě odvolání stěžovatele, neshledal nesprávnost prvoinstančního rozsudku, a proto ho napadeným rozsudkem potvrdil. Předně poukázal na to, že stěžovateli se nepodařilo prokázat, že mu vznikl nárok na zaplacení kupních cen. Přitom zdůraznil, že faktura plní pouze funkci účetního dokladu, sama o sobě nezakládá právo na zaplacení kupní ceny. Odvolací soud také zkoumal, zda okresní soud neporušil pravidla pro hodnocení důkazů, a žádné pochybení neshledal.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří problematika důkazu o existenci pohledávek stěžovatele vůči vedlejšímu účastníkovi, které vznikly v rámci jejich déletrvající spolupráce v obchodní činnosti. Stěžovatel v takovém případě musí respektovat, že ve sporném řízení má povinnost tvrzení a povinnost důkazní, když nesplnění těchto povinnosti je sankcionováno neunesením tzv. břemen (břemene tvrzení a důkazního břemene). Primární je vymezení rozsahu povinnosti tvrzení, který je určen hmotněprávních vztahem. Přitom nepostačuje tvrdit existenci skutkových okolností, protože tato existence musí být prokázána, v opačném případě nastane tzv. situace non liquet. Domáhá-li se tedy věřitel zaplacení určité částky, musí prokázat, že mezi ním a dlužníkem vznikl příslušný právní vztah, že v jeho rámci vznikla pohledávka, která dosud nezanikla apod. Teprve poté, když je prokázán vznik pohledávky, stíhá povinnost tvrzení dlužníka, který může namítat, že pohledávka některým z relevantních způsobů zanikla (typicky splněním). Také on má důkazní povinnost a nese důkazní břemeno ohledně svých tvrzení. Také v posuzované věci je důkazní břemeno sice rozloženo mezi oba účastníky právního vztahu, přitom prodávající prokazuje jako první, že zboží bylo dodáno. Okresní soud však zjistil, že účetnictví obou účastníků (nikoli jen žalovaného, jak tvrdí v ústavní stížnosti stěžovatel) je neúplné, chybí prvotní doklady a z tohoto hlediska je neprůkazné; ani znalecký posudek nepotvrdil pravdivost stěžovatelových tvrzení, že vyhotovené faktury bezprostředně navazovaly na kupní smlouvy účastníky uzavřené (a že se nejedná o pouhou účetní operaci). Ústavní soud považuje za správný závěr obecných soudů, že faktura není důkazem o existenci pohledávky [totéž se týká ev. zařazení či nezařazení pohledávky nebo korespondujícího dluhu (závazku) do účetnictví - bdělý dodavatel dbá na správnost a úplnost všech podkladů].
Ústavní soud shledal, že postup obou soudů v rámci dokazování nevybočuje z mezí volného hodnocení důkazů a nesvědčí o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a právním závěrem, jež by zakládal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Oba soudy se vypořádaly v intencích §132 obč. soudního řádu s námitkami stěžovatele (opakovaně vznesenými v ústavní stížnosti), ohledně rozporu ve výpovědích vedlejšího účastníka, že plnil jak převodem na stěžovatelův účet, tak v hotovosti v den vystavení faktury, i pokud jde o tvrzení, že plnění představovalo úhradu závazku ze smlouvy o půjčce.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se svého nároku u soudu. Právo na spravedlivý proces nezaručuje dosažení výsledku požadovaného stěžovatelem.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu