ECLI:CZ:US:2004:1.US.79.04
sp. zn. I. ÚS 79/04
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. března 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. ve Vazební věznici v Ostravě, zastoupeného advokátkou JUDr. V. S., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 4 To 679/2003, a proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 4 T 212/2002, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že jimi, resp. postupem obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo vyplývající z čl. 8 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně byl stěžovatel ponechán ve vazbě, neboť soud shledal, že nadále trvají důvody vazby dle §67 písm. a), c) tr. řádu. V odůvodnění svého usnesení okresní soud uvedl, že v návaznosti na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 4 To 452/2003, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 18. 7. 2003, č. j. 4T 212/2002 - 288, a na základě nově zjištěných skutečností lze mít zato, že nadále stěžovateli hrozí vysoký trest, opakovaně se dopustil násilné trestné činnosti, z jeho vztahu k rodině sestry i jí samotné, jakožto i z jeho postojů je zřejmé, že nebezpečí opakování útoku nadále trvá.
Výše citované usnesení napadl stěžovatel stížností, která byla jako nedůvodná zamítnuta v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě. V odůvodnění svého rozhodnutí se stížnostní soud vyjádřil ke konkrétním důvodům, pro něž byl stěžovatel ponechán ve vazbě, a dále uvedl, proč nelze důvody vazby nahradit dle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. dohledem probačního úředníka. Jak stížnostní soud uvedl, konkrétní obava, že by se stěžovatel mohl trestnímu stíhání nebo trestu vyhýbat, vyplývá i z jeho samotného postoje, kdy lze dovodit, že je dána i konkrétní obava, že by stěžovatel mohl v trestné činnosti pokračovat, resp. že by dokonal trestný čin, o který se pokusil. Toto své tvrzení opřel stížnostní soud i o nově opatřený znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinické psychologie, jakož i o samotnou výpověď stěžovatele v přípravném řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vylíčil dosavadní průběh trestního řízení proti němu vedeného. Dále tvrdí, že se jednání, které mu je kladeno za vinu, nedopustil, přičemž soud prvního stupně tuto jeho obhajobu z důvodu, že ji pravděpodobně považuje za účelovou, nikterak neprověřil a zcela opominul jím navrhované provedení důkazů. Stěžovatel dále uvedl, že v záhlaví citovaných rozhodnutí nejsou obsaženy konkrétní skutečnosti odůvodňující útěkovou a předstižnou vazbu. Dále namítá, že zde neexistuje ani obtížnost věci ani jiné vážné důvody, které by odůvodňovaly jeho setrvání ve vazbě. Stěžovatel se domnívá, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, a vzhledem k tomu navrhuje, aby Ústavní soud obě v záhlaví citovaná usnesení obecných soudů zrušil.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Pokud se týká institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, Ústavní soud se již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces" (srov. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 57).
Z předloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 7. 2002, č. j. 40 Nt 264/2002 - 5, přičemž vazba počala 24. 7. 2002 v 6.00 hod. Proti tomuto usnesení pak podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 1 To 670/2002, zamítnuta. Obžaloba pak byla podána dne 10. 12. 2002. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. 4 T 212/2000, byl stěžovatel uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. a byl za to odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 let se zařazením podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byla ve prospěch státu zabrána pistole zn. ME 38-Magnum-4R-cal. 4 mm, MADE IN GERMANY, v. č. 004563 s dřevěnou rukojetí, 50 ks nábojů SEILLER a BELLOT 4 mm FLOBERT a 9 ks nábojů zn. BROWNING ráže 7,65 mm. K odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně a stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ostravě svým usnesením ze dne 30. 5. 2003, sp. zn. 4 To 211/2003 tak, že napadený rozsudek okresního soudu v celém rozsahu zrušil a věc mu vrátil k novému řízení a rozhodnutí.
Dne 16. 7. 2003 podal stěžovatel novou žádost o propuštění z vazby na svobodu, když o poslední žádosti bylo rozhodováno okresním soudem dne 7. 3. 2003, resp. dne 14. 5. 2003, kdy rozhodl stížnostní soud. Novou žádost Okresní soud v Novém Jičíně svým usnesením ze dne 18. 7. 2003, č. j. 4 T 212/2002 - 291 zamítl. Poté rozhodoval Okresní soud v Novém Jičíně v záhlaví citovaným usnesením ze dne 26. 11. 2003 o ponechání stěžovatele ve vazbě, proti němuž podal stěžovatel stížnost, která byla v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě zamítnuta.
Ohledně napadených usnesení Ústavní soud uvádí, že omezení osobní svobody stěžovatele v konkrétním případě není v rozporu s ústavním pořádkem republiky. Zásah do základního práva stěžovatele garantovaného čl. 8 odst. 5 Listiny by představovalo takové rozhodnutí, jenž obsahuje povšechné a obecné odůvodnění a které je v podstatě jen citací textu příslušného zákonného ustanovení týkajícího se důvodu vazby, bez toho, že by odkazovalo na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebních důvodů (srov. např. IV. ÚS 137/2000, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 20., C. H. Beck, Praha 2000, str. 235). K takovému zásahu ovšem v daném případě nedošlo, neboť oba soudy odůvodnily trvající vazební důvody na základě znalostí skutkových okolností a důkazní situace v dané fázi řízení a s ohledem na individuální podmínky stěžovatele. Ústavní soud tedy neshledal, že by v záhlaví citovanými usneseními došlo k porušení práv stěžovatele vyplývajících z čl. 8 odst. 5 Listiny, neboť stěžovatel nebyl zbaven svobody nezákonně, ve vazbě pobývá na základě plně odůvodněného rozhodnutí soudu a nikdy mu nebylo nijak bráněno podat si opravný prostředek proti takovému rozhodnutí.
K argumentaci stěžovatele ohledně řízení v jeho trestní věci či neprovedení důkazů okresním soudem Ústavní soud uvádí, že mu nepřísluší zabývat se otázkami vztahujícími se k případné vině stěžovatele, zabývá-li se ústavností napadených vazebních rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda senátu