ECLI:CZ:US:2004:1.US.81.02
sp. zn. I. ÚS 81/02
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti J. S., zastoupeného advokátkou JUDr. V. J., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 12. 2000, č.j. 15 C 226/95-127, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5.9.2001, č.j. 13 Co 135/2001-183, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1, který zamítl návrh stěžovatele, aby soud nahradil souhlas žalovaných (RNDr. M. B. a RNDr. J. B.) s uzavřením dohody o vydání věci jedné ideální čtvrtiny domu čp. 763 a pozemku parc. č. 845, zapsaných na listu vlastnictví č. 533 pro katastrální území Staré Město u Katastrálního úřadu Praha - město.
Stěžovatel rovněž napadá v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž tento soud jednak nepřipustil změnu návrhu na zahájení řízení, jednak návrh stěžovatele na přerušení řízení zamítl. Dalším výrokem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve výroku o zamítnutí žaloby a ve výroku o nákladech řízení jej změnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími porušily obecné soudy jeho ústavně zaručené základní právo ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Obecné soudy prý aplikovaly zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, takovým způsobem, že jím popřely vlastní smysl restitučních zákonů. Nesprávným rozhodnutím ve věci - o nedostatku pasivní legitimace žalovaných - znemožnily stěžovateli, aby se domohl svého oprávněného nároku.
Stěžovatel proto navrhl, aby byly oba napadené rozsudky zrušeny.
Stěžovatel dále uvedl, že z procesní opatrnosti podal spolu s ústavní stížností i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR ve smyslu §239 odst. 2 o.s.ř. (před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. tj. před 1. 1. 2001).
Ústavní soud konstatuje, že ještě před tím, než se může zabývat materiální stránkou věci, je povinen vždy přezkoumat procesní náležitosti a předpoklady ústavní stížnosti. Pouze v případě, když návrh všechny zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady splňuje, se jím může zabývat také věcně.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže navrhovatel ještě před tím vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (srov. ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci Ústavní soud shledal, že stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu citovaného ustanovení, dosud nevyčerpal. Nejvyšší soud ČR totiž usnesením ze dne 15. 1. 2004, č.j. 28 Cdo 1989/2002-202, zrušil citovaný rozsudek Městského soudu v Praze i citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 a věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Je tedy zřejmé, že řízení před obecným soudem pokračuje dále a stěžovatel má k dispozici zákonné procesní prostředky, kterými může brojit proti případnému pro něj nepříznivému rozhodnutí. Za těchto okolností - s ohledem na konstatované zásady - se Ústavní soud věcnými námitkami stěžovatele nezabýval.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. března 2004
JUDr. VojenGüttler
soudce zpravodaj