ECLI:CZ:US:2004:1.US.91.04
sp. zn. I. ÚS 91/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného advokátem JUDr. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 31 Co 80/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví napadeným rozsudkem změnil Krajský soud v Praze ve věci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobkyně J. Č. a žalovaného P. Č.(stěžovatele) rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 8. 2002 ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalobkyni J. Č. nepřiznal náhradu nákladů řízení. V další části výrok okresního soudu potvrdil s tím, že výrok správně zní: "Podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí pro k.ú. a obec Kostelní Lhota na LV č. 124 u Katastrálního úřadu v Nymburce, to je k domu stavební a k zahradě včetně součástí a příslušenství se zrušuje."
V odůvodnění tohoto rozsudku se uvádí, že Okresní soud v Nymburce zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatele a žalobkyně k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí pro obec Kostelní Lhota u Katastrálního úřadu v Nymburce včetně součástí a příslušenství. Uvedené nemovitosti byly přikázány do výlučného vlastnictví žalobkyně, které soud uložil zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu částku 74.490,- Kč. Současně okresní soud rozhodl, že stěžovatel je povinen uhradit žalobkyni náklady řízení v částce 51.682,- Kč. Krajský soud dále konstatuje, že jako soud odvolací vyšel z výsledků dokazování, které provedl nalézací soud. Ztotožnil se s rozsahem i způsobem dokazování, které provedl tento soud a rovněž v otázce právního posouzení věci zaujal shodný názor. Jedná se o nemovitosti, jež nejsou reálně dělitelné a v úvahu přicházelo přikázání věci za náhradu jednomu ze spoluvlastníků. Podle názoru odvolacího soudu zjištěné okolnosti svědčí proto, aby byla nemovitost přikázána do vlastnictví žalobkyně. Z provedeného dokazování je patrné, že stěžovatel stupňoval rozpory mezi účastníky a vzájemné neshody řešil fyzickým napadáním žalobkyně. Poté z domácnosti odešel a o nemovitosti se přestal starat. V domě zůstala bydlet žalobkyně, která nemovitost udržovala, opravovala a hradila výdaje s ní spojené. Stěžovatel byl sice původně výlučným vlastníkem nemovitosti, ale polovinu nemovitosti daroval žalobkyni za situace, kdy oba hodlali v domě společně bydlet a starat se o něj a kdy žalobkyně prodala svůj domek ve Velimi; získanými prostředky vypomohla stěžovateli v trestním řízení a investovala i do dřívějšího společného bytu účastníků. Proto je prý namístě přikázat nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně. Podle mínění krajského soudu taktéž výši vypořádacího podílu stanovil okresní soud správně, a proto jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil. Opravil však označení pozemků, k nimž bylo spoluvlastnictví účastníků zrušováno tak, aby odpovídalo listu vlastnictví a znění žalobního petitu. Podle mínění Krajského soudu v Praze došlo v tomto směru ze strany soudu prvého stupně při přepisu označení pozemku ke zjevné nesprávnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem porušil jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces zaručený Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), Ústavou a "Evropskou úmluvou o lidských právech". Domnívá se, že obecný soud jednoznačně hodnotil a vykládal skutková zjištění v jeho neprospěch, a že důvody pro přikázání nemovitosti do výlučného vlastnictví žalobkyně nebyly dány. Proti napadenému rozhodnutí brojí i proto, že odvolací soud upravil výrok soudu prvého stupně ohledně označení nemovitostí, přičemž to odůvodnil jako zjevnou nesprávnost při vyhotovení rozhodnutí. Podle názoru stěžovatele se nejednalo o zjevnou nesprávnost rozsudku soudu prvého stupně a důvody, jež odvolací soud k tomuto postupu vedly, nejsou z napadeného rozhodnutí zřejmé. Stěžovatel proto považuje rozsudek krajského soudu za nepřezkoumatelný a zasahující do jeho ústavně zaručených práv.
Proto navrhuje napadený rozsudek Krajského soudu v Praze jako protiústavní zrušit.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ve smyslu ustanovení čl. 83 Ústavy ČR je jeho úkolem toliko ochrana ústavnosti. Ústavní soud není vrcholnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému obecného soudnictví a není součástí soustavy obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím porušeny základní práva a svobody stěžovatele chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou. I Ústavní soud musí respektovat jeden z hlavních principů právního státu, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny).
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i v souzené věci.
Ústavní soud především shledal, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě brojí toliko proti aplikaci jednoduchého práva obecnými soudy, zejména ohledně opravy výroku rozsudku okresního soudu co do očíslování sporných pozemků. Tato námitka však v souzené věci ústavněprávního rozměru zjevně nedosahuje. Krajský soud totiž (správně) dovodil, že se soud I. stupně dopustil při označení pozemků zjevné nesprávnosti a sám opravil označení pozemků tak, aby odpovídalo znění žalobního petitu, takže důvody jeho postupu jsou z napadeného rozsudku zcela zřejmé. Interpretace jednoduchého práva - v tomto konkrétním případě ustanovení §164 o.s.ř. - kterou krajský soud použil (byť se ho výslovně nedovolává), z mezí ústavnosti nevybočuje. Stěžovatel se mylně domnívá, že výklad tohoto ustanovení neumožňuje odvolacímu soudu při projednání odvolání - pokud zjistí, že v napadeném rozhodnutí jsou chyby v psaní, počtech či jiné zjevné nesprávnosti - aby tuto chybu sám napravil. Podle přesvědčení Ústavního soudu obecný soud rozhodoval v rámci zákonem stanovené diskrece a v tomto směru se nedopustil protiústavního pochybení. Proto této námitce nelze z ústavně právního hlediska přisvědčit.
Dovolává-li se stěžovatel jednostranného hodnocení důkazů obecnými soudy v jeho neprospěch, pak Ústavní soud - se zřetelem na obsah předmětného soudního spisu i na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu - dovozuje, že v souzené věci nenastala výjimečná situace, kdy může zasáhnout do hodnocení důkazů obecnými soudy. Ústavní soud totiž neshledal v postupu obecných soudů a v napadených rozhodnutích ani prvky svévole, ani tzv. extrémní rozpor ve smyslu judikatury Ústavního soudu, která je ustálená a obecně známá.
V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že je významné, zda se obecné soudy provedení potřebných důkazů a jejich logickému a bezrozpornému hodnocení - byť z pohledu stěžovatele nedoceněným způsobem - dostatečně věnovaly. Z obsahu předmětného spisu i z odůvodnění rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně plyne odpověď kladná. Z ústavněprávního hlediska však obecným soudům nelze vytýkat, že dospěly k jiným - pro stěžovatele neuspokojivým - závěrům. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy a že respektovaly zákonná ustanovení o rozsahu a způsobu prováděného dokazování a o provádění důkazů vůbec. Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze i rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce jsou z pohledu Ústavního soudu přezkoumatelná, řádně, přesvědčivě a logicky odůvodněná a ani v jejich právních závěrech nelze spatřovat (stěžovatelem namítanou) protiústavnost.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody stěžovatele, jichž se dovolává, ani jiná jeho základní práva a svobody, porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu