ECLI:CZ:US:2004:1.US.96.03
sp. zn. I. ÚS 96/03
Usnesení
I. ÚS 96/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zast. JUDr. D. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22.10.2002, č.j. 1 Co 211/2002-65, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17.4.2002, č.j. 37 C 15/2001-45, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti S., s.r.o., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedený rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že jeho žalobu ve sporu o ochranu osobnosti s vedlejším účastníkem městský soud napadeným rozsudkem zamítl a vrchní soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Namítá, že těmito rozhodnutími byly porušeny základní práva a svobody zaručené článkem 9 odst. 1, 2 a 3 (pozn.: z dalšího textu podání je zřejmé, že se stěžovatel dopustil písařské chyby a má na mysli čl. 10 odst. 1, 2 a 3) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vyplývající z článku 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Spor o ochranu osobnosti byl vyvolán uveřejněním sdělení, že stěžovatel "byl několik let závislý na drogách a alkoholu". Stěžovatel toto sdělení považuje za nepravdivé a namítá, že soudy neposoudily situaci ústavně konformním způsobem. V další části návrhu na zahájení řízení se stěžovatel soustředil na formulaci tvrzení o zásazích do jednotlivých chráněných statků. Ohledně ochrany práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti namítá, že rozhodnutí vrchního soudu zcela ignoruje ochranu vážící se k právům, jež dotyčný člověk v daný moment požívá, zejména konstatováním, že stěžovatel nemohl utrpět zásah do svých osobnostních práv, neboť svými vyjádřeními v médiích vyvolal u veřejnosti dojem, že byl závislý na alkoholu a drogách. Takový závěr považuje stěžovatel za neobhajitelný, neboť neodpovídá skutečnosti a nereflektuje zásahy do jeho dobré pověsti. Vrchní soud, podle stěžovatelova názoru, zcela stranou ponechal posouzení otázky, zda-li je kdokoli oprávněn uveřejňovat a rozšiřovat o někom informaci pravdivou či obecně za pravdivou považovanou, která je pro pověst dotyčného zničující, kdykoli po zbytek jeho života. Oba soudy, uvádí dále stěžovatel, se z ústavního hlediska dopustily nepřípustně extenzivního výkladu jeho vyjádření uveřejněných v časopise R., na jejichž základě vyvodily fakt, že stěžovatel sám svoji závislosti na drogách a alkoholu přiznal (stěžovatel v této souvislosti uznává částečnou chybu použitím ne zcela jasného termínu "jedy"). Uveřejněním informace o závislosti stěžovatele se vedlejší účastník údajně dopustil i zásahu do soukromého a rodinného života, neboť došlo k dočasnému narušení vztahů stěžovatele s jeho rodiči a manželkou. V závěru návrhu stěžovatel namítá, že v jeho případě nejde o střet dvou ústavně zakotvených základních práv - práva na ochranu osobnosti a soukromí, na jedné straně, a svobody projevu a práva na informace, na straně druhé. Právo na informace a právo na svobodu projevu je omezeno právem na ochranu soukromí, což neplatí v případě, kdy na uveřejnění určité informace existuje natolik závažný veřejný zájem, že prolamuje ochranu soukromí a osobnosti člověka. V jeho kauze nelze takový veřejný zájem dovodit, zvláště z toho důvodu, že pravdivost informace je minimálně velmi sporná, podle stěžovatelova přesvědčení je nepravdivá. Tím došlo k porušení stěžovatelova práva chráněného v čl. 10 odst. 3 Listiny.
Relevantní znění příslušného článku Listiny a Paktu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 10 Listiny
1) Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno.
2) Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.
3) Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě.
Čl. 17 Paktu
1) Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence ani útokům na svou čest a pověst.
2) Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům nebo útokům.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Vrchní soud se ve vyjádření nejprve koncentroval na posouzení základní otázky sporu mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, tj. zda tvrzením "Několik let byl závislý na drogách a alkoholu" uveřejněným v týdeníku S. č. 22/2000, došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostní práv stěžovatele. Soud vycházel ze skutkových zjištění prvostupňového soudu, z nichž vplynulo, že v předchozí době byly v časopisu R. uveřejněny články, které obsahují citaci stěžovatelových výroků a které z objektivního hlediska navozují jednoznačně závěr, že žalobce měl problémy s drogami a alkoholem. Jestliže sám žalobce takovéto údaje ze svého soukromí zpřístupnil veřejnosti, nelze v předmětném tvrzení, uvádí vrchní soud, spatřovat zásah do osobnostních práv; nejde o nepravdivý nebo pravduzkreslující údaj ani o údaj, který by byl neoprávněně zveřejněn, když předmětné tvrzení má základ v údajích samotného žalobce. V další části vyjádření vrchní soud konstatuje, že stěžovatel ve stížnosti v podstatě opakuje námitky uplatněné již v odvolání, s nimiž se soud vypořádal. K namítaným zásahům do stěžovatelových základních práv uvádí, že stěžovatel podáním návrhu na ochranu osobnosti využil právo na soudní ochranu a jeho návrhu po projednání věci nebylo vyhověno z důvodu, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv. Vrchní soud považuje z uvedených důvodů ústavní stížnost za nedůvodnou.
Městský soud toliko lapidárně odkázal na odůvodnění rozsudku, zejména na obsah posledního odstavce č.l. 46 a č.l. 47; žádný návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti nezformuloval.
Stanovisko vedlejšího účastníka nepovažoval Ústavní soud za nutné zjišťovat, když předmětem ústavní stížnosti je pouze právní hodnocení nesporné skutkové okolnosti.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp.zn. 37 C 15/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel (v postavení žalobce) dne 26.2.2001 podal proti vedlejšímu účastníkovi žalobu na ochranu osobnosti, kterou se domáhal uveřejnění omluvy a uložení povinnosti zaplatit mu částku 500 000,- Kč. Žalobu zdůvodnil odkazem na text zveřejněný na str. 47 v čísle 22/2000 týdeníku S. v rámci rubriky 51 nejkrásnějších českých hvězd. Na tomto místě se uvádělo, že "Lamač ženských srdcí je v tuto chvíli bez přítelkyně. Několik let byl závislý na drogách a alkoholu ...". Žalobce tuto informaci považoval za nepravdivou a tak byla jeho čest, důstojnost a vážnost ve společnosti ve značné míře snížena. Vedlejší účastník v postavení žalovaného k žalobě uvedl, že informace o závislosti na drogách a alkoholu je pravdivá a že je připraven ji prokázat, přičemž v průběhu řízení odkázal na konkrétní články v časopise R., v nichž žalobce sám popisoval některé skutečnosti ze svého života. Po provedením dokazování městský soud žalobu zamítl. Z odůvodnění vyplývá, že soud vycházel z obsahu rozhovorů žalobce, které byly uveřejněny v časopisu R. č. 44/95 a č. 6/92, z jeho výpovědi před soudem a dospěl k závěru, že informace, tak jak byla otištěna, je informací, která v předchozím období prošla opakovaně sdělovacími prostředky. Soud zdůraznil, že žalobce sám prostřednictvím sdělovacích prostředků sdělil informaci o tom, že byl závislý na drogách a alkoholu, přičemž pravdivost tohoto tvrzení vychází z jeho konkrétních formulací. Závislost chápe soud v obecném slova smyslu, nikoliv z medicínského pohledu; také tuto formu závislosti učinil nespornou sám žalobce popisem svých pocitů v období, když začal abstinovat. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal neúplné zjištění skutkového stavu, neboť nebyly provedeny navržené důkazy. Vrchní soud rozsudkem napadeným ústavní stížností potvrdil rozsudek městského soudu, když při jeho přezkoumání vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele. Tento závěr má oporu v provedených důkazech, k nimž, kromě výpovědi stěžovatele, náležely i listinné důkazy, tj. výše uvedené časopisecké články. Pokud žalovaná uveřejnila předmětnou informaci, jedná se o informaci, která má reálný základ v údajích samotného žalobce obsažených ve shora uvedených článcích, uzavírá vrchní soud.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv, přitom vycházel ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy a ztotožnil se s jejich názorem, že uveřejněná informace vycházela z tvrzení samotného stěžovatele, aniž by bylo třeba ověřovat její pravdivost.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatele nebylo zjištěno. Podstatu ústavní stížnosti tvoří problematika ochrany osobnostních práv stěžovatele, zejména jeho právo na čest, na důstojnost, na ochranu dobré pověsti a související hodnoty. Není pochyb o tom, že ochrana těchto statků je součástí komplexní ochrany osobního statusu fyzických osob, kterou na nejširším ústavně právním základu poskytuje Listina. Jde o důsledek dosavadních emancipačních proudů, které se odehrály v české společnosti a jež vyústily do katalogu občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních práv. Úcta vyvěrající z uznání univerzálních hodnot lidství státem i mezinárodními společenstvími determinuje přísné hodnocení případných zásahů a jejich přípustnosti do osobnostních práv.
Principy ochrany osobnosti fyzické osoby se promítají nejen v obecné rovině, ale též v různých konkrétních sférách společenského života, např. ve zpravodajství, v reklamě, při ochraně osobních údajů. Stěžovatelův případ patří právě do jedné ze specifických sfér - projevuje s v ní další základní právo, a to právo na svobodu projevu a právo na informace (čl. 17 Listiny), přičemž často při zpravodajství dochází ke styku s jednotlivými hodnotami všeobecného osobnostního práva. Soudům připadá mimořádná úloha při řešení tohoto styku, zejména z pohledu požadavku na zajištění účinné, tj. spravedlivé a zároveň rychlé nápravy jednotlivých neoprávněných zásahů do osobnostních práv. Je úkolem soudů, aby jednoznačně v souladu s ústavněprávními a mezinárodněprávními úpravami v jednotlivých konkrétních případech rozhodly o tom, kdy, za jakých okolností a kautel je třeba při střetu svobody projevu a práva na informace na straně jedné s ochranou osobnosti fyzické osoby na straně druhé byl vytvořen maximální prostor pro uplatnění každého z těchto základních práv v mezích, jež umožňuje konkrétní situace (v ústavně právní praxi se v této souvislosti uplatňuje tzv. princip proporcionality). Východisko pro řešení střetu obou základních práv lze spatřovat v obsahu "veřejného zájmu v činnosti hromadných informačních prostředků" a jeho uplatňování. Adekvátní aplikace tohoto kritéria poslouží, kromě jiného, k vyčlenění tzv. bulvárních sdělovacích prostředků, charakterizovaných snahou o poskytnutí informací bez ohledu na případné osobnostně právní následky. Není pochyb o tom, že osobnostní práva všech subjektů vyžadují ústavně právní ochranu. Nicméně, v rámci chráněných subjektů se v právní teorii i praxi formuje skupina tzv. osob veřejného zájmu. U takových osob lze připustit výjimku z uvedené obecné zásady. Osobami veřejného zájmu se většinou rozumějí osoby veřejného života v užším smyslu, tj. osoby, které vystupují při řešení různých otázek na veřejnosti a tím na veřejnost vykonávají svůj vliv v oblasti politické, hospodářské, kulturní, sportovní aj., ale též osoby, které na sebe upoutávají zájem veřejnosti a tak se ocitají v zorném úhlu zpravodajství hromadných sdělovacích prostředků. Jde tedy o dvě dílčí skupiny osob, když do první patří ty, které na základě vlastního rozhodnutí jsou veřejně činné v různých společenských oblastech (v politice, ekonomice, kultuře, sportu apod.), do druhé patří osoby, které se staly předmětem veřejného zájmu bez vlastního rozhodnutí, často i proti své vůli (typicky oběti trestných činů). Právo na ochranu osobnosti osob veřejného zájmu je omezeno do té míry, že tyto osoby nemohou zabránit, aby se jejich osobnost stala předmětem zpravodajské činnosti v rámci podávání informace či kritiky, pokud se tak děje ve veřejném zájmu. Zmíněné pojetí je determinováno zásadou, že osoba, která se svou činností vědomě prezentuje na veřejnosti nebo která jedná, byť neveřejně, způsobem, jež společnosti nemůže být s ohledem na její oprávněný zájem lhostejný, musí tolerovat i důsledky, které z toho plynou, tj. že se o ní veřejně "mluví". Jinými slovy to znamená, že tato osoba je vystavena širší kontrole veřejnosti i jejím přísnějším měřítkům než ostatní osoby. Vstupuje-li fyzická osoba do veřejného života, musí s veřejným hodnocením a s jejími důsledky kalkulovat a tolerovat je. Zmíněný oprávněný veřejný zájem představuje relativní pojem, jak z hlediska jeho předmětu, obsahu a rozsahu, tak z hlediska času (např. posouzení doby, která uplynula mezi určitou skutečností a jejím použitím ve zpravodajství).
Z uvedených hledisek je zřejmé, že obecné soudy v posuzované věci dospěly, za použití ústavně konformních postupů, k adekvátním závěrům. Stěžovatel, jako osoba na základě vlastního rozhodnutí veřejně působící v oblasti kultury, musí být srozuměn s tím, že je předmětem mediálního zájmu. Jestliže sám poskytne o sobě určité informace (viz rozhovory v časopisu R.), nelze vyloučit jejich převzetí jinými sdělovacími prostředky, a to i s určitým časovým odstupem. Ústavní soud proto - shodně s obecnými soudy - dospěl ke zjištění, že zveřejněnou informací, jež má svoje ratio ve faktech poskytnutých samotným stěžovatelem, nemohlo dojít k takovému zásahu do stěžovatelových osobnostních práv, který by vyžadoval poskytnutí soudní ochrany.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu