ECLI:CZ:US:2004:2.US.103.04
sp. zn. II. ÚS 103/04
Usnesení
Ústavní soud v rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Š., právně zastoupeného JUDr. J. K., proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 12. 2003, č. j. 1 Vzn 659/2002-24, a usnesení Policie České republiky, Správy východočeského kraje, odboru hospodářské kriminality SKPV, Hradec Králové, ze dne 13. 10. 2003, č. j. ČTS-PVC-45/OHK-2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2004 se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení Policie ČR a Vrchního státního zastupitelství v Praze. Usnesením Policie ČR bylo podle §159a odst. 1 trestního řádu odloženo trestní oznámení stěžovatele na A. R., makléře společnosti K., a. s., pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 3 trestního zákona, s odůvodněním, že se nejedná o trestný čin a není na místě vyřídit věc jinak. Proti usnesení policie podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze zamítnuta jako nedůvodná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že podstata jeho trestního oznámení spočívala v tom, že A. R. prováděl obchody s cennými papíry jménem stěžovatele, aniž by k tomu měl jeho pokyny. Jednal tak v rozporu s Komisionářskou smlouvou pro internetovou komunikaci ze dne 12. 7. 2000, Rámcovou smlouvou o poskytnutí úvěru zajištěného převodem cenných papírů ze dne 17. 7. 2000 a Rámcovou smlouvou o vypořádání obchodu s cennými papíry ze dne 17. 7. 2000. Všechny uvedené smlouvy uzavřel stěžovatel se společností K., b. d. K., a. s.. A. R. prováděl všechny obchody s cennými papíry pouze na základě svých rozhodnutí, nikoli na základě jeho telefonických pokynů. Stěžovateli tak vznikla škoda ve výši přes 3 mil. Kč.
Stěžovatel je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení jako orgány veřejné moci upřely ochranu jeho právu a porušily tak jeho ústavně zaručené základní právo na ochranu u jiného orgánu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud k věci požádal o vyjádření účastníky řízení - Vrchní státní zastupitelství v Praze a Policii ČR, Správu Východočeského kraje v Hradci Králové. Vrchní státní zastupitelství v Praze ve vyjádření ze dne 20. 5. 2004 kromě jiného uvedlo, že napadené usnesení bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 19. 12. 2003. K vyjádření byla připojena i fotokopie doručenky. Policie ČR, Správa východočeského kraje, ve svém vyjádření ze dne 24. 5. 2004 zrekapitulovala průběh šetření ve věci trestního oznámení na A. R.
Ústavní soud, dříve než přikročí k meritornímu projednání, se musí zabývat tím, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (ve znění platném do 31. 3. 2004) lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1) a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Napadené rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele, advokátu JUDr. J. K., dne 19. 12. 2003. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak končila dne 16. 2. 2004. K poštovní přepravě však byla ústavní stížnost podle podacího razítka podána až dne 17. 2. 2004, tedy jeden den po lhůtě stanovené zákonem. Lze tedy konstatovat, že ústavní stížnost byla podána opožděně.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého a že věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu. V tomto směru Ústavní soud již opakovaně judikoval, že v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatele, jehož ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, totiž neexistuje, tzn. že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného. Tím spíše nemůže takový požadavek stěžovatele být právem ústavním.
Je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou, podle jejíhož čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví (tedy za podmínek stanovených zákonem č. 141/1961 Sb., trestním řádem, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá.
V případě, že stěžovateli vznikla jednáním makléře škoda, má právo se občanskoprávní žalobou obrátit na obecný soud a náhrady škody se domáhat cestou soukromého práva.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2004