ECLI:CZ:US:2004:2.US.105.04
sp. zn. II. ÚS 105/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. V., zastoupeného Mgr. B. P., směřující proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 222/2001, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 19. února 2004, domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby dále nepokračoval v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 222/2001, a aby v této věci neprodleně jednal a rozhodl. Vyjádřil přesvědčení, že průtahy v řízení dochází k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a to práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále práva na to, aby soud postupoval zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 Ústavy ČR). Žaloba o zvýšení výživného byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 7. srpna 2001. Výzva k vyjádření byla stěžovateli doručena po 6 měsících od podání žaloby a první jednání ve věci bylo nařízeno téměř 20 měsíců po podání žaloby. V době podání ústavní stížnosti pak od podání žaloby uplynulo 29 měsíců a navíc není předpoklad, že by mělo být v dohledné době rozhodnuto. Soud, který v první fázi shromažďoval důkazy, aby mohl rozhodnout při prvním jednání, nakonec některé z nich neprovedl a řada dalších, pro rozhodnutí podstatných okolností, nebyla soudem dosud zjišťována, ačkoliv byl důkazní návrh ze strany stěžovatele učiněn.
Stěžovatel před vlastním podáním ústavní stížnosti podal stížnost na průtahy řízení, která byla místopředsedou Obvodního soudu pro Prahu 1 shledána jako nedůvodná s odůvodněním, že průtahy v řízení způsobují svými obstrukcemi samotní účastníci.
Ústavní soud zdůrazňuje, že otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy se zabýval již v řadě svých rozhodnutí. Důvodné průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, a dále §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obě citovaná ustanovení totiž garantují právo každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), přičemž těmto ustanovením přirozeně odporuje, jestliže v konkrétním případě u obecného soudu dochází k nedůvodným průtahům v řízení. Přiměřenost délky řízení je judikaturou nejen Ústavního soudu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 487/03), ale i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva posuzována podle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím k dalším kritériím, jimiž jsou především složitost případu, chování stěžovatele, chování příslušných státních orgánů a případné zvláštní okolnosti, jež mohly způsobit průtahy v řízení. Soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou dobu, kterou by bylo možno považovat za přiměřenou délku řízení.
Proto Ústavní soud postupuje při zkoumání důvodnosti tvrzení o porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů v každé věci individuálně a zvažuje, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. června 2003, sp.zn. II. ÚS 71/99), tj. zda jsou přičitatelné soudu. Právo účastníků řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jeho jednáním, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti. Takové průtahy zpravidla nejsou neopodstatněné a důvod pro zásah Ústavního soudu není dán.
V dané věci byla žaloba podána u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 7. srpna 2001. Meritorně se jedná o žalobu na zvýšení výživného pro dceru žalovaného. Ze spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1, se podává, že první úkon ve věci byl soudem (vyšší soudní úřednicí) učiněn dne 20. listopadu 2001, kdy bylo vydáno usnesení, vyzývající žalobkyni i žalovaného k zodpovězení otázek v souladu s ustanovením §120 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). V dalším průběhu řízení byly v letech 2002 a 2003 postupně vznášeny návrhy na další doplnění dokazování ze strany obou účastníků. Z prvního ústního jednání, které bylo nařízeno soudem na 7. dubna 2003, se stěžovatel omluvil pro jednání se zahraničními partnery. Jednání nicméně proběhlo za účasti právního zástupce stěžovatele. Poté bylo nařízeno několik dalších jednání (28. května 2003 - proveden výslech žalobkyně a žalovaného a přečtení důkazů; 8. září 2003 - odročeno pro nemoc soudkyně; 3. listopadu 2003 - odročeno na žádost právního zástupce stěžovatele; 24. listopadu 2003 - proveden výslech svědkyně - matky žalobkyně; 9. ledna 2004 - na žádost stěžovatele proveden výslech svědka dožádaným Městským soudem v Brně; 19. ledna 2004 - provádění dalšího dokazování - protokol o výslechu svědka dožádaným soudem; kopie rozsudku č. j. P 644/95-731). Dne 19. ledna 2004 bylo vydáno usnesení o koncentraci řízení s tím, že účastníkům bylo uloženo, aby tvrdili rozhodné skutečnosti a označili důkazy k jejich prokázání nejpozději do 31. března 2004. Za tohoto stavu řízení byla podána stěžovatelem ústavní stížnost. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené konstatuje, že v průběhu celé doby nedocházelo k neodůvodněným průtahům v řízením, byť by se doba 2,5 let od podání žaloby mohla jevit jako nepřiměřená vzhledem k povaze soudního sporu. V postupu soudu nelze spatřovat průtahy, neboť účastníci svými procesními návrhy na doplnění dokazování a vyjádřeními k prováděným důkazů a návrhy na odročení jednání sami zavdali příčinu k dosavadní délce řízení. Přitom až do jednání, které se konalo 19. ledna 2004, žádný z nich nevyužil svého procesního práva k podání návrhu na koncentraci řízení podle §118c odst. 1 o. s. ř. Tento návrh nakonec podala žalobkyně, a to až na základě poučení ze strany soudu. Teprve poté se k návrhu na koncentraci řízení připojil stěžovatel. S ohledem na tuto situaci se jeví postup stěžovatele jako účelový, neboť v nastalé procesní situaci znamenalo podání ústavní stížnosti jenom další průtah v řízení.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.
předsedkyně senátu