ECLI:CZ:US:2004:2.US.111.03
sp. zn. II. ÚS 111/03
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, ve věci ústavní stížnosti JUDr. J. K., a P. D., obou zastoupených Doc. JUDr. J. U., CSc., advokátem, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2002, sp. zn. 1 Co 90/2002, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2002, sp. zn. 34 C 40/2000, za účasti Vrchního soudu v Praze jakožto účastníka a Městského soudu v Praze jakožto vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 19. února 2003 obdržel Ústavní soud, ve lhůtě dle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), ústavní stížnost, kterou stěžovatel brojil proti shora označenému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byly žalované straně nově přiznány náklady řízení, neboť předchozím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2002, sp. zn. 34 C 40/2000, náklady řízení žalované přiznány nebyly. Stěžovatelé, jejichž žaloba byla zamítnuta, podali ústavní stížnost právě do jediného rozhodnutí vrchního soudu, které se týkalo nákladů řízení ve výši 6.787,50 Kč za řízení před soudem prvého stupně, a ve výši 412,5 Kč za řízení odvolací.
Stěžovatelé nesouhlasili se změnou výroku, neboť odvolací soud, dle jejich názoru, na rozdíl od soudu nalézacího, nepřihlédl ke všem okolnostem řízení. Rovněž brojili proti rozhodnutí vrchního soudu, podle kterého se u obou stěžovatelů nejednalo o postavení nerozlučných společníků ve smyslu ustanovení §91 odst. 2 občanského soudního řádu, takže povinnost zaplacení nákladů nese každý ze žalobců samostatně. Domnívají se, že odvolací soud v této otázce pochybil, neboť nebylo možné projednávání věci každého ze stěžovatelů samostatně, ale pouze společně, už proto, že byli spolupracovníky a tato jejich spolupráce byla předmětem difamujícího článku, proti němuž žaloba směřovala. Dále stěžovatelé uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřiměřeně tvrdé. Shledali postup odvolacího soudu jako formalistický, neboť při rozhodování o nákladech řízení nezohlednil, co bylo předmětem řízení.
S ohledem na uvedené okolnosti shledali v postupu odvolacího soudu zásah do svých práv na soudní ochranu dle hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména dle čl. 10 Listiny (právo na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, ochranu soukromého života a ochranu před zneužíváním údajů o sobě).
K ústavní stížnosti se, na základě výzvy, vyjádřil Vrchní soud v Praze. Odkázal na napadené usnesení a jeho odůvodnění. Uvedl, že v odvolacím řízení rozhodoval pouze o nákladech řízení a nikoliv o věci samé, a navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako nedůvodná.
K výzvě se vyjádřil i vedlejší účastník - Městský soud v Praze. Ten uvedl, že není vedlejším účastníkem, neboť proti jeho rozhodnutí ústavní stížnost nesměřuje.
K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis Městského soudu v Praze, vedený pod sp. zn. 34 C 40/2000. Po seznámení se s jeho obsahem i s dalšími předloženými podklady dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Předně je třeba poukázat na rozhodnutí soudu prvého stupně, který zamítl žalobou navrženou povinnost žalované, uveřejnit omluvu stěžovatelům za článek, ve kterém měly být o stěžovatelích zveřejněny difamující informace. Rovněž zamítl povinnost žalované uhradit každému ze stěžovatelů nemajetkovou újmu ve výši 500.000 Kč. Závěrem pak nalézací soud nepřiznal žalované náhradu nákladů.
Do tohoto rozsudku podala odvolání pouze žalovaná a požadovala přiznání nákladů řízení. Vrchní soud rozhodoval výhradně o nákladech řízení. Východiska, která v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, považuje Ústavní soud za ústavně konformní. K řadě výtek v ústavní stížnosti, směřujících do rozhodnutí ve věci samé, Ústavní soud nepřihlížel, neboť bylo věcí stěžovatelů domáhat se nápravy rozhodnutí, které považovali za nepříznivé, formou odvolání. To však neučinili, a proto k nim nemohl vrchní soud přihlédnout. Tím méně pak takový přezkum přináleží Ústavnímu soudu. K námitce zásahu do práva zaručeného v čl. 10 Listiny Ústavní soud konstatuje, že se řízení ve věci samé sice dotýkalo osobnostních práv, avšak v řízení před odvolacím soudem šlo výhradně o náklady řízení a otázka osobnostních práv soudem řešena nebyla.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces tak, jak je toto právo zaručeno v hlavě páté Listiny, a jak bylo Ústavním soudem opakovaně vyloženo. Samotná odchylnost názoru stěžovatelů od závěrů soudu, není-li podpořena jinými argumenty, než které byly v ústavní stížnosti uvedeny, nesvědčí o porušení Listiny.
Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem proto Ústavní soud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji, dle ustanovení §43 odst. 2 lit. a) zákona, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2004
JUDr. Dagmar Lastoveckápředsedkyně senátu